Císař a tanečnice - napsala Hana Hermanová

Jak málo, jak žalostně málo v Paříži svítilo slunce. Pořád měla pocit, že jí těžké šedivé francouzské mraky visí nad hlavou jako Damoklův meč. 

Přitom by měla být tak šťastná, všímala si, jaké závistivé pohledy po ní vrhaly Leontina s Angelinou. Dobře věděla, co si o ní myslely. Arthur ji přitáhnul z nějakého výletu, venkovanku, cizinku, cikánku, co tancovala s rozpuštěnýma vlasama, místo aby si je stáhla do drdůlku, jak to bylo en vogue mezi studentkama akademie. Ale Arthur jí tolik věřil. Bral si ji stranou: „Bylo mi zrovna jako tobě, ani ne sedmnáct, když jsem dobyl Londýn, a to jsem ani netančil na špičkách a byl jsem muž na jevišti, nevidím důvod, proč bys nemohla ty dobýt Paříž.“ 

Pak ji cvrnknul do nosu. A dobyla. Byl to úspěch, nevídaný úspěch. Dobyla operu s jejími nablýskanými zrcadly, těžkými lustry, které vypadaly, že se každou chvíli zřítí divákům na hlavu, temně rudou sametovou oponou, při jejímž majestátním šustivém rozhrnutí jí vždycky naskočila husí kůže, a pak už byla jenom oslepena světlem, jakoby v tranzu, ze kterého ji probouzel až závěrečný aplaus. Občas si všimla, jenom tak koutkem oka, že se v císařské lóži zaleskl prsten na bílé rukavici, která schovávala tučnou ruku zhyzděnou vyrážkou. Nevynechal ani jedno představení. 

Arthur se smál svým lehounkým smíchem: „Je to přeci jenom Napoleon, i když až třetí, hledá svou Josefínu.“ 

Chodil tajně, nerad se ukazoval na veřejnosti. Ale jak by šly jeho návštěvy utajit. Byl už tak otylý, že ho museli do lóže vynášet na nosítkách. Jeho kočár přijížděl dvě hodiny před představením a všichni museli opustit budovu, než byl jeho majestát uložen do rozložitého křesla, jehož sedadlo musel dvorní truhlář pravidelně o několik centimetrů rozšiřovat. V lóži už byl připraven jeho osobní lékař a vyleštěný nočník. 

„Kdybys ho znala, když byl mladý, jaký to byl štramák, žádná sukně si před ním nebyla jistá. Všechny, měl všechny herečky i zpěvačky z opery, ale největší slabost měl pro baletky. Stáří je holt prevít.“

Napoleon III.

Jednou se schovala ve výklenku levého schodiště, aby ho viděla. Kdyby ji někdo objevil, mazala by šupem domů bez gáže, nebo ještě hůř, třeba by jí zavřeli do vězení, za urážku majestátu, třeba by ji večer na ztichlé ulici odpravili, aby nemohla nikomu říct, jak císař doopravdy vypadá, jak se mu třesou ruce, jak heká, jak se sotva drží na vodnatých nohou, jak se kolem něj vznáší nevábný pach. A přesto, přesto, když se tak dětinsky nemotorně za pomoci svého doprovodu škrábal do nosítek, měla pocit, že v něm vidí záblesk dřívější pružnosti, že si jeho masitá rozechvělá ruka schovaná v jemné rukavici ještě vzpomíná na pevnost, s kterou velela armádám lehce jako dirigent, který se svým oblíbeným a do poslední půlnoty sehraným orchestrem přehrává posté Mozarta, že to přeci jen není dávno, co jeho pozlacená hůl s orlí hlavou na držadle nesloužila k podpírání jeho tělnaté postavy, ale ke koketnímu nadzvedávání dámských spodniček doprovázenému hraně pohoršeným smíchem jeho příštích, až příliš dobrovolných obětí. 

Schodiště se stáčelo jen proto, aby ho po něm mohli vynést. Křišťálové lustry svítily jen pro něj. Okvětní lístky zdobící sloupoví se poslušně natáčely, aby mohl lépe obdivovat jejich krásu. Benátská zrcadla násobila nekonečnost prostoru, který celou vahou svého postavení vyplňoval.

Nejváženější osobou, kterou do té doby viděla, byl papež Pius IX, který k nim přijel, když v milánském dómu odhalili nové vitráže. Všichni se sešli na náměstí, provolávali mu slávu a děti házely pod kola kočáru květy bílých lilií. Ale papež vůbec nevypadal jako jediný a živý zástupce Boha na zemi, vypadal spíš jako strýček Guisseppe, a když to řekla na mši jejich farářovi, dostala od něj pohlavek a musela se stokrát pomodlit Zdrávas. 

Zato císař, i když byl tak mohutný, neměl tak kulaťoučký přívětivý obličej jako tenkrát papež, ale nepřítomný výraz s povislými rysy, jako by mu před obličejem visela neviditelná opona. Když tu se podíval jejím směrem. Bušilo jí srdce, ještě prudčeji než před premiérou. Ještě prudčeji, než když se před ní otevřely dveře dostavníku a ona si pomyslela: „Tak tohle je Paříž.“ 

Že by ji zradil odraz jednoho z obrovských zrcadel? Císař si zamyšleně pohladil vousy. 

Zůstala tam schoulená ještě dlouho potom, co se v lóži hlasitě zabouchly dveře, co byly po schodech slyšet rychlé a diskrétní kroky císařova doprovodu spěšně odnášejícího císařská nosítka zpátky do kočáru, co se budova opery pomalu začala plnit lidmi a obvyklým shonem před večerním představením. Uvědomila si, že by ji už mohli hledat a že když si nepospíší, tak se Leontina nebo Angelina přeochotně nabídnou, že za ni dnes večer zaskočí, však je to nedochvilná Taliánka, co by se od ní mohlo čekat, nemá v krvi disciplínu. 

Rychle se rozhlédla, aby ji nikdo neviděl opouštět její tajnou skrýš. Vyjekla bolestí, do bosé nohy se jí něco zapíchlo. Shýbla se na zem, v ruce se jí třpytil malý kousek ozdoby z lustru. Arthur jí vyprávěl, že operu dostavovali hodně narychlo a všechno to pozlátko a cingrlátka, která jí od začátku oslepovala a ohromovala, jsou jenom tak na oko, jako ostatně v Paříži všechno. Schovala si to malé sklíčko, možná dokonce kousek křišťálu, do kapsy své spodničky.

Točila sklíčkem proti světlu, lesklo se jenom tak trošku. Neměla proč být nervózní. Ten večer tančila Coppélii už poosmnácté. Dělala si v rámu dveří svého podkrovního pokojíčku malé zářezy, kdyby na to přišla bytná, bylo by zle. Znala svůj part dokonale. A přesto byla tak nervózní. Kdyby jí ty mraky tak nepadaly na hlavu. Kdyby tak mohla jít do Jardin des plantes, uklidňovalo ji to. 

Poprvé ji tam vzal Arthur, když viděl, jak se jí v Paříži stýská. Chtěl jí ukázat chryzantémy, ale jediné, co jí zajímalo, byly dva nemotorní sloni. Právě je krmili. Neohrabaně se snažili chobotem nabrat kus mrkve. 

„Z jejich pohybů si tedy příklad neber,“ smál se Arthur. 

Měli legrační jména, Castor a Pollux. Arthur jí vyprávěl, že je to podle řecké báje, ale nedávala moc pozor, byla to smutná a zapeklitá historie. 

Raději pozorovala slony, jak roztomile máchají velkýma ušima, a měla takovou radost, až tleskala svýma bílýma ručkama a točila se dokola. Byla přeci jenom ještě dítě. Dítě, které dobylo Paříž. Dítě, které se tajně zamilovalo do starého císaře. Tančila jen pro něj, její neposlušné černé vlasy zkrocené perlovou tiárou se leskly jen pro něj, její nohy se propínaly za hranice křeče jen pro něj, její ruce vykreslovaly spanilé oblouky ve vzduchu jen pro něj, její poklony patřily jenom jemu. Doufala, že to ví, a když během představení zahlédla z lóže záblesk jeho safírového prstenu na bílé rukavici, nemohla být šťastnější. 

Povídalo se, že bude válka. Ale Arthur říkal, že si toho nemá všímat. Války byly, jsou a budou a do divadla se bude chodit pořád. O to víc, když bude válka. Lidé budou chtít na jeden večer zapomenout. Kromě toho, i kdyby válka byla, Francie ji vyhraje a nepřítel bude utíkat, až se mu bude za patama prášit.

Jednoho večera se prsten v lóži nezablyštěl. Něco bylo špatně. Zatočila se jí hlava. Podlomila se jí kolena. Vypadla z rytmu. Poprvé za celou dobu. Sboristky si něco znepokojeně šeptaly. Potlesk na konci byl kratší než obvykle. Arthur za ní přišel do šatny. Snad jí jenom vynadá, snad jí rovnou nevyhodí. 

„Mám pro tebe špatnou zprávu.“ 

Tak přeci jen vyhodí, bude se muset vrátit domů, rodiče už ji k divadlu nikdy nepustí, bude muset pomáhat matce v hospodě, už nebude vonět pařížskými parfémy, ale lacinou kořalkou, a místo pugétů od ctitelů ji budou poplácávat po zadku jako její starší sestru. Padla před Arthurem na kolena, na svatou Pannu Marii se zapřisáhla, že už to nikdy, nikdy nezkazí, jen ať si ji tu nechají. 

„Začala válka. Opera se musí na nějaký čas zavřít.“ 

Tak takhle to tedy bylo, ale neříkal přece Arthur, že se bude hrát válka neválka. 

„Máš něco našetřeno?“ 

Horlivě přikývla. 

„Dobře,“ řekl Arthur vážně. „Pošlu pro tebe, až zase začneme hrát.“ A cvrknul ji jako vždycky laškovně do nosu. 

Leontina a Angelina měly červené oči a naříkaly, co s nimi teď bude. Hlupačky, myslela si, však náš, však můj císař ještě všem ukáže.

Vedle osmnácti zářezů na dveřích začala přibývat další řada, řada dnů, kdy čekala, až císař dobojuje svou vítěznou bitvu a Arthur pro ni pošle, až bude zase jeho Josefína tančit jen pro něj ve zlatém světle opery, až se rozhrne temně rudá opona. Zářezy v novém sloupci přibývaly a přibývaly a brzy byl nový sloupec několikrát delší než ten starý. 

Ze začátku se ještě chodila procházet do Jardin de plantes a pozorovala Castora s Polluxem, jak rozvážně dokola obcházejí svůj výběh, jak se cachtají v malém jezírku, nebo jak si hrají s míčem. Arthur k nim byl docela nespravedlivý, mají přece jen nějakou tu důstojnost a eleganci, myslela si. Ale čím dál častěji zůstával výběh prázdný. Začala zima, na slony až příliš velká. Na ni taky. Na takovou nebyla z domova zvyklá. Mráz vykresloval na okenních tabulkách obrazce, které jí připomínaly ozdoby z lustrů v opeře. Dýchala si na ztuhlé dlaně. Dokola si procvičovala sestavy, aby nevyšla z formy a aby se alespoň trochu zahřála. Proč to jenom tomu císaři tak trvá?

Arthur přišel pozdě. Když ji uviděl, obořil se na bytnou, která ho nahoru dovedla, jako by ji chtěl zabít. Ale sám byl zesláblý, pustil její ptačí krk, který svíral svou stále ještě trochu pěstěnou rukou, rozkašlal se a sedl si na pelest postele. 

„Jak dlouho je tady v tomhle stavu?“ 

„Co já vím,“ odsekla bytná, která, jak viděla, že jí od Arthura nehrozí žádné opravdové nebezpečí, v mžiku znovunabyla svůj obvyklý líně popuzený tón. 

„Já sem už nechodím, holka mi dluží tři měsíce za nájem a ještě bych se taky nakazila. Ale šlechetná, to já zas jsem, jinak bych ji vyhodila na mráz.“ 

„Pošlete pro doktora,“ rozkázal Arthur dýchavičně. 

„Pro doktora, pro doktora!“ zvolala bytná posměšně, „a kdepak bych na něj asi, milej pane, vzala, he? Nemám co do huby a budu tady milostslečně posílat pro felčara!“ 

Arthur stáhnul z ruky jemný zlatý prstýnek a štítivě ho podal bytné. Ta dychtivě zkoušela zubama pravost kovu a Arthur si tajně přál, aby jí alespoň jeden z těch křivých klofáků vypadl, nebo aby prstýnek spolkla a zardousila se. Nic z toho se nestalo a bytná odkvačila. 

Na schodišti bylo ještě slyšet její brblání: „Začne si to s mladou holkou a pak se to na ní vykvajzne, takový jemnostpány já dobře znám. A já se pak mám starat, když jim slečinka onemocní, he, jako bych neměla svýho kříže až dost, he.“

Arthur odhrnul Josefíně vlasy z čela a jemně s ní zatřepal. Bílá košile se svezla po mokrém rozpáleném těle pokrytém bradavicemi. Utřel jí čelo kapesníkem. Konečně se zdálo, že přichází k vědomí: „Castor a Pollux!“ 

„Castor a Pollux? Nerozumím, uklidni se.“ 

„No přeci ti dva sloni, ti by mohli císařovi pomoc, ať pro ně pošle.“ 

Arthur se musel proti své vůli pousmát: „Tak já to císařovi řeknu, až ho příště uvidím, neboj se. Teď ale klidně lež.“ 

Neměl to srdce jí říct, že všechna zvířata ze Jardin de plantes byla poslána na porážku. Castor a Pollux splnili tuto svou trudnou vlasteneckou povinnost mezi prvními, přeci jen, masa je na slonovi spoustu. Teď už v Paříži nezbyla ani jedna živá krysa, která by se dala sníst. 

Doktor vstoupil s jadrným zakletím, bouchnul se hlavou o nízkou zárubeň dveří. Jen co ji viděl, měl jasno: „Tak té už není pomoci. Ale vy,“ obrátil se na Arthura, „vy taky nevypadáte nejlíp, kdy jste naposledy jedl?“ 

Arthur jen odseknul: „Já jsem, milý pane, choreograf baletu císařské opery, já si musím držet tajli, o mě se nestarejte.“ 

Doktor nechápavě pokrčil rameny a už byl na odchodu, času a sil nebylo nazbyt a nemocných bylo čím dál víc, těmhle dvěma už pomůže jen zubatá. 

A Josefíně zatím pomalu kynula tlustá ruka v rukavici se safírovým prstenem. Kousek křišťálu, který stále svírala ve dlani, s cinknutím dopadnul na zem. Arthur jej zvednul a točil jím proti světlu, které do pokoje pronikalo přes ušpiněné zamrzlé okénko. 

Pařížské nebe bylo toho dne bez mráčku a nezvykle vysoké, vysoké jako věže milánského dómu. Měl pocit, jako by se před ním rozestupovalo.