Co museli zlatokopové na Aljašce cestou za bohatstvím vytrpět - napsala Bohuna Kopřivová

Naše cesta na Aljašku měla 3 hlavní cíle: jít po stopách zlaté horečky, vidět tání ledovců a tah lososů. Vše ostatní je bonus navíc.

Éra Zlaté horečky na Klondiku začala v roce 1896, když bylo na Bonanza Creek nalezeno zlato. U hlavního města kanadského teritoria Yukon u města Whitehors (v Miles Canon) byla zřízena jízdní policie, která vybírala celní poplatky a hlavně kontrolovala, aby každý zájemce směrující dál, měl s sebou zákonem stanovený proviant na jeden rok. Byl to náklad o hmotnosti asi 1 tuny a bylo přesně určeno, co zlatokop musí mít. To mého manžela Bohouše moc zajímalo. Když to kdysi vyčetl, nechtěl tomu ani věřit, potřeboval se o tom přesvědčit. Proto jsme museli i my 2 ženy na Klondike, ale nebylo nám to proti mysli. Náklad obsahoval: 1 pár vysokých bot, 1 pár mokasín (to se nám zdálo málo), 8 párů teplých ponožek a ostatní teplé oblečení, ale i např. 45 kg fazolí, 75 kg slaniny, 180 kg mouky, 18 kg ovesných vloček, 10 kg soli, 12 kg cukru, 25 plechovek kondenzovaného mléka, 9 kg kávy a mnoho dalšího, vč. 9 kg svíček, mýdlo, nádobí, ale i malá kamínka. Toto vše museli zlatokopové dostat přes sedlo White Pass, až na soutok Yukonu a Klondiku do Dawsonu. Nosili to na zádech, a tak není divu, že spousta z nich to nezvládla a do vytouženého cíle nikdy nedorazila. A k tomu je v této oblasti počasí velmi drsné, v létě kolem 30 °C, ale v zimě až –40°C.

Jeli jsme do Skagway, kde v muzeu Historie Aljašky mají na jedné velké hromadě celý předepsaný náklad. Množství je to takové, že nám bylo jasné, že to zlatokopové museli nést na několikrát. Tolik proviantu bylo nutností, aby se minimalizovaly potyčky kvůli hladu. Stačily prý ty, z důvodů nálezů zlata. Bohouš měl velký problém. Snažil se dozvědět, zdali by i on musel mít kávu, když ji vůbec nepije. Skoro 10 kg navíc není zanedbatelné. Tak se obrátil na paní v informacích: „prosím vás to bych i já musel mít kávu, když ji vůbec nepiju?“ Paní to nevěděla, ale maximálně se snažila toho dopátrat. „Víte, takový dotaz jsem tu ještě neměla a pracuji zde již mnoho let“. Vmísila jsem se do hovoru: “ani se nedivím vždyť manžel je tu poprvé“. Nakonec se shodli na tom, že zákon je zákon a ten je nadřazený všemu a žádné výjimky se jistě neudělovaly.

Ze Skagwey vedla cesta na sever přes White Pass, a následoval sestup k jezeru Bennet na rozhraní USA a Kanady. V začátcích museli zlatokopové průsmyk po strmé stezce zvládnout pěšky nebo na koni. Průsmyky byly dva, jeden pro pěší, druhý pro koně. Za dva roky na jedné z nich uhynulo skoro 3 000 koní, a proto cesta dostala jméno Chodník mrtvých koní (Dead Horse Trail). Od roku 1 900 tu byla postavena železnice, a tak jsme s radostí zvolili tento způsob dopravy a stezku sledovaly jen z okna. Jede se po novém mostě, ten původní je ještě viditelný a byl to tehdy nejvyšší most na světě. Silní jedinci průsmyk zdolávají ještě dnes pěšky, ale cestu do příkrého kopce a pak sestup k jezeru Bennet, která je téměř 60 mil (cca 100 km) dlouhá, to by nikdo u nás ani bez nákladu nedal.

V závěrečné části výstupu zvané zlaté schody je sklon cesty i 45°a těch bylo asi 1 500. Od jezera Bennet na kanadské straně hor, se zlatokopové plavili přes jezero a kaskády po řece Yukon až na vytoužený Klondike. I my jsme obdivovali peřeje na Yukonu, nazývané 5 prstů podle pěti skal trčících z vody uprostřed řeky. Dnes jsou skály jen 4, aby byly sjízdné později kolesovým parníkem, musel být jeden odstřelen. Mnoho lidí jejich překonání odneslo životem. Používali různé vory a bárky a mnohdy nepomohlo ani jištění lany a provazy. Pod peřejemi byla dokonce zřízena policejní stanice se záchrannou sítí, která zadržovala utonulé a policie zjišťovala jejich totožnost. Kdo šťastně proplul a byl-li v té době nějaký utonulý, musel mu na nedalekém návrší vykopat hrob. Tato práce byla povinná a „kopáči“ za to dostali odměnu 10 dolarů. Kdo celou cestu zvládl, mohl se pokusit dosáhnou vysněného cíle a zbohatnout. Mnoho jich to ale nebylo. Po návratu do Skagway jsme se podívali na hřbitov zlatokopů v blízkém lesíku u kolejí vlaku směřujících na White Pass. Většinou jen polorozpadlé dřevěné kříže se jménem a datem narození a úmrtí. Téměř samí mladí lidé, kterým se jejich sen o bohatství nikdy nevyplnil.

 

Město Zlaté horečky Dawsonu na Aljašce

Snad všichni Češi, kteří do Dawsonu na soutoku řek Yokonu a Klondiku zavítají, se jdou poklonit na hřbitov zlatokopů, ke hrobu našeho rodáka Jana Eskyma Welzla. Ten odjel v roce 1893 do světa. Stal se námořníkem, dobrodruhem i vynálezcem, usadil se na Novosibiřských ostrovech, kde dělal pošťáka, lovil medvědy, obchodoval s kožešinami, stal se i náčelníkem Eskymáků. U nás se o něm moc nevědělo. V roce 1928 se vrátil na krátkou dobu domů a vyprávěl své zážitky redaktorům z novin a ti je uspořádali do knih. Celosvětově je známá hlavně kniha 30 let na Zlatém severu, Svoboda pod bodem mrazu. Chtěl se z domova opět vrátit na sever, ale své putování nedokončil, usadil se v Dowsonu. V té době zde také žil jeho přítel Jack London. J.E.Welzel rád vyprávěl svá dobrodružství a taky se věnoval svým vynálezům, hlavně ho zajímalo perpetum mobile. Dopsal knihu Cesta kolem světa, která popisuje cestu Sibiří. V roce 1948 tady zemřel, a je tu taky pochován. Svým dobrodružným životem se zapsal mezi zdejší elitu a jeho hrob je veden mezi 28 významným hroby všech místních hřbitovů, jejichž seznam s krátkými popisy života je v místním muzeu. U jeho jména je napsáno: „Tento inteligentní excentrik byl průzkumníkem, vynálezcem a spisovatelem. Narodil se v Československu a žil dobrodružným životem na severu. Každým rokem sem přijíždí malé delegace jeho následovníků, aby vzdali čest jeho památce. Černý železný kříž a česká vlajka označují jeho hrob“. 

Hezké že? Hrob Jana Welzla je jedním z nejupravenějších na celém hřbitově a má jednu zvláštnost. Leží na něm umělohmotná krabice se sešitem, který je jakousi návštěvní knihou a cestovatelé z celého světa, ale hlavně Češi, sem píší své pocity a vzkazy. I my jsme tam zanechali naši stopu. Napsali jsme mu sdělení, že perpetum mobile stále ještě nebylo vynalezeno. Byli jsme hrdí, kde až se proslavil náš rodák ze Zábřehu na Moravě.

Zlatá horečka v Dawsonu vypukla v roce 1896, kdy bylo v Bonanza Creek nalezeno zlato. Město se doslova přes noc přeměnilo na jedno z největších v Kanadě až se 30 tis. obyvateli. Vzniklo tu mnoho heren, tančíren, saloonů a jiné zábavy. Zlatokopové co si „vykutali“, tak také většinou utratili. Proslulé divadlo Charliho Madowse ovládl kankán a v dodnes fungujícím kasinu Diamond Tooth Gerties z roku 1898, zvaném královna tančíren, byl oficiálně povolen hazard. Dnes je to úplně jiné. Je tu jen asi 1 300 obyvatel a počet se stále zmenšuje.

 Zachováno je několik dobových staveb, ve kterých se žije jak za dob zlaté horečky. Během naší cesty na Aljašku, jsem měla narozeniny a to právě v den, když jsme dorazili do Dawsonu. Nemohla jsem mít jiné přání, než navštívit kasino a trochu pokusit štěstí a zahrát si hazard. Musela jsem se zaregistrovat, abych se stala členkou klubu a tím legalizovala svou účast na hazardu. Od manžela jsem dostala přidělené menší množství dolarů, protože věděl, že kdyby mi dal hodně, mohl by být ze mne gambler a na další pokračování cesty by nebyly peníze. A to ještě nevěděl, jaká je uvnitř atmosféra. Spousta hezky oblečených lidí, výborná muzika, sice zakouřeno, ale výrazy ziskuchtivých a soustředěných hráčů stály za to. 

Tančil se tu kankán jak před více než sto lety, jen s tím rozdílem, že dívky už nebyly žádné lehké zboží, ale pěkné studentky, přivydělávající si tancem ke studiu. No nedařilo se mi, prohrála jsem vše v ruletě, na poker ani black jack mi už nezbylo a zde oblíbený poker neumím. Museli jsme změnit lokál. Nechali jsme si doporučit jednu tančírnu, kde hrála taky živá muzika, zpívalo se, tančilo a pilo. Někteří vypadali jako zlatokopové i s dobovými oblečky, jak známe z filmů. Užili jsme si veselí s místními, kteří radost ze života asi podědili po svých předcích.