Mám rád běhání. Už dlouhé roky, takže když někdo z kolegů v práci přišel před lety s tím, že poběžíme štafetový závod, byl jsem pro. Volba padla na Vltava run – ze Šumavy do Prahy. Bylo nás 12 běžců, na každého 3 úseky. Měl jsem natrénováno, šel jsem do toho s radostí, ale také s lehkou předzávodní nervozitou.
Startujeme ve 4.50 ráno ze Zadova. Vylosoval jsem si první úsek. Celkem zima, cítím čerstvý vzduch. Užívám si to a za hodinu předávám dalšímu. Fajn. Do mého druhého úseku mám dost času. Na jeho začátku jsem až v podvečer. Odběhnuto.
Poslední úsek. Přebírám kolem 3 hodiny ráno kdesi, ani nevím kde. Malá spící vesnice, jen hromada běžců kolem požární nádrže. Ti, co dobíhají jsou v zavodním ruaši, my co startujeme, jsme lehce promrzlí a hlavně v polospánku. Předchozí dva úseky přeci jen síly ubraly.
Vybíhám. Celá vesnice spí, jen v jednou okně se svítí. Přemýšlím, kdo je tam asi vzhůru, jestli se třeba dívá z okna a říká si, co se to kolem jeho domu děje. Po pár desítkách metrů opouštím vesnici a kolem mě úžasný klid. Tma, noc, tlumené zvuky zvířat (doufám) a jinak jen samota. Sice mám v hlavě mapu, ale po chvilce se orientuji už jen podle světélkujících značek zavěšených na stromech a keřích. Vesnice dávno za mnou. Běžím sám uprostřed jakéhosi pole. Zleva slyším divný šelest v kukuřici. Na okamžik mi ztuhne krev v žilách, ale nic asi jen nějaké zvíře, běžím dál. Za chvilku mě cesta vede do lesa. Po dlouhé době cítím strach. Normální obyčejný strach. Kolem mě tma fakt hustá. Trasovací světýlka skoro nevidím. Zvuky zvířat jsou strašidelnější čím dál víc a nikde nikdo. „Co to skara bylo? „ vykřikl jsem. Asi jen srnka nebo jelen, uklidňuji sám sebe. Vzduch je vlahý, voní nočním lesem. Zvykám si na to a začíná mi být skvěle. Mám husí kůži a běžím naprosto lehce. Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsem se cítil tak volně. Ze strachu do naprostého nadšení.
Pak už jsem jen předal štafetu dál.
A husí kůži mám i teď, když to píšu.
Háček k povídce:
HUSÍ KŮŽE
Marek Bucko
„Bum, tada, bum, tada, Bum!“ Jsem motor, co se vytrhl z náklaďáku a valí se lesem.
„Bum, tada, bum, tada, bum!“ Nádech - výdech - rytmus. Nohy v ohni, srdce v krku… A zároveň v kalhotách. Noční les, kterým běžím, mě polyká a vyvrhuje zároveň. Cítím na sobě žhnoucí pohledy nočních šelem. Asi tam budou. Tam ve tmě- jen oči září. Polykám naprázdno a přidávám na tempu i když už nemohu. „To dáš, to dáš, to dáš!“
„Prask, chrup!“
„Bum, tada, bum, tada, bum!“ Nádech - výdech - rytmus. Nohy v ohni, srdce v krku… A zároveň v kalhotách. Noční les, kterým běžím, mě polyká a vyvrhuje zároveň. Cítím na sobě žhnoucí pohledy nočních šelem. Asi tam budou. Tam ve tmě- jen oči září. Polykám naprázdno a přidávám na tempu i když už nemohu. „To dáš, to dáš, to dáš!“
„Prask, chrup!“
Chodidla letí mechem a přece tak lomozí. Mech, kůra, chlad a chvílemi var. Ticho i hluk, splývám s okolím a najednou začínám k očím vidět i tvory. Najednou namatávám i vzduch kolem. Poznám lovce a lovené. Je tu tisíc a jedna vůně, získávám smysly pumy před skokem.
HUSÍ KŮŽE
Kamila Podlahová
