Hanka se na svého manžela výmluvně usměje: „Vašíku, ale sotva jsme se vrátili ze svatební cesty. Ještě bychom mohli trochu počkat. Ty máš teď práce nad hlavu, a ještě do toho bereš služby v nemocnici. Hlavně, že už o víkendech nejezdíš se záchrankou. A já se možná stanu zástupkyní ředitele. Už mi říďa něco naznačil. Když teď otěhotním, tak mě určitě nepovýší. Vždyť nemáme kam spěchat, ještě nám není ani třicet. Hodně mých kamarádek nejsou ani vdané, dokonce ani zadané.“
„No právě, a my potom máme napravovat to, co mohlo jít včas přirozeně,“ poznamená Vašek suše.
„Ale můžeme zatím trénovat,“ mírní hned Hanička jeho zklamání a opětuje mu vřelé objetí. Jejich těla splynou. Konečné rozhodnutí je odsunuto. Mají přeci celý život před sebou. Ještě budou cestovat a splní si sen, koupí si nebo postaví si domek s velkou zahradou a třeba i bazénem.
Po půl roce. Přijde Hanka domů z práce a je na ní vidět, že neměla zrovna nejlepší den. Ani se nepřevlékne, sedne si na gauč, nohy dá na stolek před sebe, do ruky bere meduňkový čaj, pustí si své oblíbené cédéčko.
Pořád jí jde hlavou: „Co udělala špatně?“
Takhle sedí nehnutě až do doby, než přijde Vašek z práce.
„Jak bylo ve škole?“ volá na ni už z předsíně. Nikdo se neozývá. „Co je?“ Už tuší, že se něco stalo.
„Tak, Hani, co je?“ naléhá na ni.
„Ten kretén udělal zástupkyní krávu Hamáčkovou, co mu furt leze do zadku. Debil, jeden.“
„Ten kretén udělal zástupkyní krávu Hamáčkovou, co mu furt leze do zadku. Debil, jeden.“
Konečně se jí ulevilo, když se mohla s tím zklamáním svěřit.
„To mě mrzí. Tak si z toho nic nedělej. Stejně radši učíš, jenom bys měla hodně papírování.“
„Vašku, já jsem se rozhodla. Bylo to asi znamení. Myslím si, že je čas na miminko, co tomu říkáš ?“
„Seš si úplně jistá?“
„Jsem,“ kývne rozhodně hlavou Hanka.
„To je úžasný, tak můžeme začít třeba hned.“ Vašek konečně vykouzlil úsměv na jejích rtech.
„To ti jde, ty můj džigolo.“ Hanka mu prohrábla prsty ve vlasech, vzala ho za ruku a odvedla si ho do ložnice. Už nebudou jen dva.
Vašek s Hankou se fakt snaží, téměř každý den. Uplynou tři měsíce, půl roku, rok. Pořád nic. V lékárně je už znají, další marně koupený těhotenský test. Vašek to nakonec jednoho dne rozsekne.
„Nic se neděje, musíš k nám do centra, udělají ti vyšetření, abychom kvůli maličkosti, která se třeba dá odstranit, něco nepromarnili.“ Snad tam půjdeme oba, ne?“ reaguje na to trochu podrážděně Hanka. „Jo, jasně, s tím počítám.“
Vašek jí přednostně na svém pracovišti zajišťuje provedení všech testů a zevrubnou lékařskou prohlídku u svého kolegy, který to uzavře: „Vašku, ve tvé ženě problém není. Jsi na řadě.“
Vašek teď zažívá, co musí podstoupit jeho pacienti. Hned další den předává svému kolegovi kelímek s potřebným obsahem. Výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Vašek je téměř neplodný. Jemu, jako lékaři reprodukčního centra, je vše jasné. Šance na oplodnění jakýmkoliv způsobem je minimální.
Cestou domů se mu honí hlavou: „Jak teď může domů? Zklamal. Je úplně k ničemu. Jeho fotbalisti nikdy nestřelí gól. Pomáhá tolika dvojicím k rodičovství, přivádí na svět cizí děti a sám se nikdy otcem nestane. Ty tam nahoře, ty se mi snad vysmíváš?“
Než dojde domů, zastaví se na panáka, a ne jednoho. Na kuráž, aby to Hance řekl.
Sedí spolu po tmě v kuchyni, mlčí. Každý z nich zpracovává verdikt zdravotníků po svém. Vašek nemá daleko do toho, aby se rozbrečel, chlap jako hora. Snad to trvá věčnost.
„Hanko, nebudu ti vyčítat, když se rozejdeme, máš právo být mámou.“ Jeho žena na to dlouho nic neříká a on jen vytuší, že se jí kutálí po tváři tiché slzy.
Najednou se Hanka narovná, bouchne do stolu a tím rozetne tmu: „Přeci jsme si slíbili v dobrém i zlém, ne. Už mě nemiluješ?“
„Miluju tě, a právě proto nechci, abys byla potom nešťastná. Určitě si najdeš otce pro své dítě.“
„Tak si nějaké adoptujeme“, převezme iniciativu Hanka. Už se nemůže dívat na to, jak její jindy rozhodný muž tady sedí ztrápeně, odevzdané jí na milost a nemilost.
„Hele, já s nikým jiným, než s tebou nikdy nic neměla, a taky s nikým jiným nic mít nechci. Nech to na mně.“
Sice to trvalo asi rok, ale nakonec se dočkali. Po více jak dvou letech po svatbě si vezou z ústavu dvojčátka, dva budoucí hokejisty nebo třeba houslisty, jak praví Hanička. Neví, kam dřív skočit, ale jsou šťastní. Jejich domácnost je vzhůru nohama, ale tak to má být. Dokonce Vašek se už přestal na toho Všemohoucího zlobit, že mu rozdal jiné karty, než jaké původně očekával.
Kluci jako buci rostou jako z vody, už jdou do páté třídy. Jednomu jde docela hokej, druhý chodí do houslí. Hana a Vašek se mají o koho starat, o koho se strachovat. Někdy je rozzlobí, ale většinou rozesmějí.
V pátek přišla Hanka ze školy dřív, skončila jim rychle porada. Kluci jsou na kroužcích. Na stole v předsíně leží pošta, mezi nimi ještě neotevřený dopis.
„Hm, kdo to píše? povídá si pro sebe. „Nějaká Sandra Kulatá. Takový blbý jméno. Na úřední dopis to nevypadá. Že by někoho Vašek měl?“
Zvědavost jí nedá a otevře obálku. Pomalu čte rukou psaný text, tuhnou jí svaly v obličeji, stahuje se jí šíje. Nemůže uvěřit. Pomalu se otáčí na Vaška, který se právě vrací ze zahrady. Mlčky mu podává psaní a on začne číst nahlas.
„Možná si na mě nepamatuješ. Viděli jsme se jen jednou na diskotéce, když jsi studoval medicínu. Tenkrát jsi oslavoval zkoušku z anatomie. Těžko se mi to píše. Tehdy jsme se dobře bavili, skončili jsme u mne. Otěhotněla jsem, ale vzala jsem si svého kluka, který mu byl až doteď tátou. Před měsícem zemřel. Ten syn je ale tvůj. Jmenuje se Marek, je mu šestnáct. Určitě vím, že je tvůj, nikomu jsem to ale nikdy neřekla. Jsem teď sama dost nemocná a mám strach, že nás neuživím. Kdyby se se mnou něco stalo, potřebuji vědět, že ještě někoho má a že mu pomůžeš. Když budeš chtít, můžeme udělat DNA testy. Ozvi se.“
Větší facku snad Vašek a Hanka v životě nedostali. Vždyť je Vašek neplodný. Jak může nějaká ženská po šestnácti letech tohle udělat, tedy pokud to je vůbec pravda.
Výsledky DNA ukázaly, že Sandra nelhala. Ve dvaceti byl Vašek schopen zažhnout nový život, teď už ne, bylo pozdě.
Skutečně Vašek měl najednou tři syny, ale jen jednomu z nich kolovala v žilách jeho krev, měl jeho geny, zdědil i kus jeho povahy. Ale nebyl u toho, když se narodil, nebyl s ním, když dělal první krůčky, když se mu viklal první zub, když dal první gól a ani když se svěřoval svým rodičům, že dal holce první pusu.
A co Hanka. Ta už nikdy neucítí růst v sobě nový život. Tehdy mohla. Když se to dozvěděla, dlouho v ní rezonoval vztek nad nespravedlností světa, pochybovala o Vaškovi, o sobě. Ptala se sebe sama, „Udělala správně, když zůstala s Vaškem ?“
Karty byly trochu více na začátku zamíchány a potom rozdány. Už nelze hru vrátit na začátek nebo jí vyreklamovat.
Hanka se nakonec rozhodla vyhrát nejen jedno kolo, ale celou partii, i když neměla štěstí na trumfy. Dvojčata jí dala pocit úplné rodiny, vždyť byly to její a Vaškovy děti. Dvojčata si Vaškova nejstaršího syna Marka oblíbila, ten je občas pohlídal a Hanka s Vaškem se mohli věnovat sami sobě.
Nejdřív si přáli, aby byli tři, přišla jim karta navíc a byli čtyři. Nakonec je jich u stolu pět.
„To mě mrzí. Tak si z toho nic nedělej. Stejně radši učíš, jenom bys měla hodně papírování.“
„Vašku, já jsem se rozhodla. Bylo to asi znamení. Myslím si, že je čas na miminko, co tomu říkáš ?“
„Seš si úplně jistá?“
„Jsem,“ kývne rozhodně hlavou Hanka.
„To je úžasný, tak můžeme začít třeba hned.“ Vašek konečně vykouzlil úsměv na jejích rtech.
„To ti jde, ty můj džigolo.“ Hanka mu prohrábla prsty ve vlasech, vzala ho za ruku a odvedla si ho do ložnice. Už nebudou jen dva.
Vašek s Hankou se fakt snaží, téměř každý den. Uplynou tři měsíce, půl roku, rok. Pořád nic. V lékárně je už znají, další marně koupený těhotenský test. Vašek to nakonec jednoho dne rozsekne.
„Nic se neděje, musíš k nám do centra, udělají ti vyšetření, abychom kvůli maličkosti, která se třeba dá odstranit, něco nepromarnili.“ Snad tam půjdeme oba, ne?“ reaguje na to trochu podrážděně Hanka. „Jo, jasně, s tím počítám.“
Vašek jí přednostně na svém pracovišti zajišťuje provedení všech testů a zevrubnou lékařskou prohlídku u svého kolegy, který to uzavře: „Vašku, ve tvé ženě problém není. Jsi na řadě.“
Vašek teď zažívá, co musí podstoupit jeho pacienti. Hned další den předává svému kolegovi kelímek s potřebným obsahem. Výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Vašek je téměř neplodný. Jemu, jako lékaři reprodukčního centra, je vše jasné. Šance na oplodnění jakýmkoliv způsobem je minimální.
Cestou domů se mu honí hlavou: „Jak teď může domů? Zklamal. Je úplně k ničemu. Jeho fotbalisti nikdy nestřelí gól. Pomáhá tolika dvojicím k rodičovství, přivádí na svět cizí děti a sám se nikdy otcem nestane. Ty tam nahoře, ty se mi snad vysmíváš?“
Než dojde domů, zastaví se na panáka, a ne jednoho. Na kuráž, aby to Hance řekl.
Sedí spolu po tmě v kuchyni, mlčí. Každý z nich zpracovává verdikt zdravotníků po svém. Vašek nemá daleko do toho, aby se rozbrečel, chlap jako hora. Snad to trvá věčnost.
„Hanko, nebudu ti vyčítat, když se rozejdeme, máš právo být mámou.“ Jeho žena na to dlouho nic neříká a on jen vytuší, že se jí kutálí po tváři tiché slzy.
Najednou se Hanka narovná, bouchne do stolu a tím rozetne tmu: „Přeci jsme si slíbili v dobrém i zlém, ne. Už mě nemiluješ?“
„Miluju tě, a právě proto nechci, abys byla potom nešťastná. Určitě si najdeš otce pro své dítě.“
„Tak si nějaké adoptujeme“, převezme iniciativu Hanka. Už se nemůže dívat na to, jak její jindy rozhodný muž tady sedí ztrápeně, odevzdané jí na milost a nemilost.
„Hele, já s nikým jiným, než s tebou nikdy nic neměla, a taky s nikým jiným nic mít nechci. Nech to na mně.“
Sice to trvalo asi rok, ale nakonec se dočkali. Po více jak dvou letech po svatbě si vezou z ústavu dvojčátka, dva budoucí hokejisty nebo třeba houslisty, jak praví Hanička. Neví, kam dřív skočit, ale jsou šťastní. Jejich domácnost je vzhůru nohama, ale tak to má být. Dokonce Vašek se už přestal na toho Všemohoucího zlobit, že mu rozdal jiné karty, než jaké původně očekával.
Kluci jako buci rostou jako z vody, už jdou do páté třídy. Jednomu jde docela hokej, druhý chodí do houslí. Hana a Vašek se mají o koho starat, o koho se strachovat. Někdy je rozzlobí, ale většinou rozesmějí.
V pátek přišla Hanka ze školy dřív, skončila jim rychle porada. Kluci jsou na kroužcích. Na stole v předsíně leží pošta, mezi nimi ještě neotevřený dopis.
„Hm, kdo to píše? povídá si pro sebe. „Nějaká Sandra Kulatá. Takový blbý jméno. Na úřední dopis to nevypadá. Že by někoho Vašek měl?“
Zvědavost jí nedá a otevře obálku. Pomalu čte rukou psaný text, tuhnou jí svaly v obličeji, stahuje se jí šíje. Nemůže uvěřit. Pomalu se otáčí na Vaška, který se právě vrací ze zahrady. Mlčky mu podává psaní a on začne číst nahlas.
„Možná si na mě nepamatuješ. Viděli jsme se jen jednou na diskotéce, když jsi studoval medicínu. Tenkrát jsi oslavoval zkoušku z anatomie. Těžko se mi to píše. Tehdy jsme se dobře bavili, skončili jsme u mne. Otěhotněla jsem, ale vzala jsem si svého kluka, který mu byl až doteď tátou. Před měsícem zemřel. Ten syn je ale tvůj. Jmenuje se Marek, je mu šestnáct. Určitě vím, že je tvůj, nikomu jsem to ale nikdy neřekla. Jsem teď sama dost nemocná a mám strach, že nás neuživím. Kdyby se se mnou něco stalo, potřebuji vědět, že ještě někoho má a že mu pomůžeš. Když budeš chtít, můžeme udělat DNA testy. Ozvi se.“
Větší facku snad Vašek a Hanka v životě nedostali. Vždyť je Vašek neplodný. Jak může nějaká ženská po šestnácti letech tohle udělat, tedy pokud to je vůbec pravda.
Výsledky DNA ukázaly, že Sandra nelhala. Ve dvaceti byl Vašek schopen zažhnout nový život, teď už ne, bylo pozdě.
Skutečně Vašek měl najednou tři syny, ale jen jednomu z nich kolovala v žilách jeho krev, měl jeho geny, zdědil i kus jeho povahy. Ale nebyl u toho, když se narodil, nebyl s ním, když dělal první krůčky, když se mu viklal první zub, když dal první gól a ani když se svěřoval svým rodičům, že dal holce první pusu.
A co Hanka. Ta už nikdy neucítí růst v sobě nový život. Tehdy mohla. Když se to dozvěděla, dlouho v ní rezonoval vztek nad nespravedlností světa, pochybovala o Vaškovi, o sobě. Ptala se sebe sama, „Udělala správně, když zůstala s Vaškem ?“
Karty byly trochu více na začátku zamíchány a potom rozdány. Už nelze hru vrátit na začátek nebo jí vyreklamovat.
Hanka se nakonec rozhodla vyhrát nejen jedno kolo, ale celou partii, i když neměla štěstí na trumfy. Dvojčata jí dala pocit úplné rodiny, vždyť byly to její a Vaškovy děti. Dvojčata si Vaškova nejstaršího syna Marka oblíbila, ten je občas pohlídal a Hanka s Vaškem se mohli věnovat sami sobě.
Nejdřív si přáli, aby byli tři, přišla jim karta navíc a byli čtyři. Nakonec je jich u stolu pět.
