Nakonec vybírám variantu pohorky, i když je mi jasné, že v nich bude ještě dva dny čvachtat studená voda. Přeci jenom takový kopytník, vážící 6 metráků, když šlápne člověku na malíček, tak to musí pořádně bolet i ve vodě.
A ne, nejsem v Andách, ani v Himalájích na treku v liduprázdné divočině. Naše stověžaté hlavní město je coby kamenem dohodil a okolní názvy v mapě naznačují, že před časem se tady scházeli o víkendech rádobykovbojové, své lesní chaloupky pojmenovávali po místech, která znali z filmů o americkém středozápadě, a po nocích teskně kvíleli u kytar.
A přes ten potok vede dřevěná lávka.
Jenže čtvernožec je na ní moc těžkej.
A tak se smířím se vstupem do vody, obrním se trpělivostí (aaaano, správně, není to zrovna moje velká přednost…) a začnu zvíře přemlouvat, že voda je vlastně báječná, a i kdyby se mu to nezdálo jako moc důvěryhodný argument, tak tam musí tak jako tak, protože jediná další alternativa má 15 km navíc, což do noci nestihneme.
Jde to snáz, než jsem čekala, po cca pěti minutách si to rozmyslí a vleze do vody. Brrr, je ještě o kus hlubší než to vypadalo, přesněji řečeno není po kolena, ale po prdel.
Na druhém břehu lovím v batohu poslední suché kalhoty, snažím se jednou rukou převléknout, v té druhé držím vodítko s nenasytným býložravcem, který mě vláčí za sebou k dalším, určitě o moc lepším trsům trávy. Výraz důchodce, který jede kolem na kole značky Favorit s rybářským prutem v batohu, vyjadřuje čirý soucit s šílencem.
Asi po tisící za posledních 36 hodin mu dávám za pravdu, připadám si jak zmrzlý, mokrý idiot, a proklínám svojí schopnost uvádět nápady v realitu. I ty nejpitomější nápady.
Při pohledu na jméno na displeji vyzvánějcího telefonu se oklepu.
No co, když už, tak už.
Zdravím připlešaťelý prototyp obchodníka středního věku, se kterým jsme pár dlouhých měsíců vyjednávali. V pár větách mu líčím storku o batohu, vodítku, potoku a mokrém zadku a navrch přidávám informaci, že v korporaci už nepracuju a že bude muset zkusit dovolat se mému bývalému šéfovi. Což mu nezávidím, spíš bych si tipla, že to nedokáže.
Čekám, jestli zachová obličej a pronese pár zdvořilostních frází, nebo mu dojde trpělivost a bude nepříjemný.
Čekám, jestli zachová obličej a pronese pár zdvořilostních frází, nebo mu dojde trpělivost a bude nepříjemný.
Pár sekund je v telefonu ticho.
A pak ten pán v saku na druhé straně řekne, ať si to užiju. A že mi závidí. Že jednou, až se mu povede splatit hypotéku, by si chtěl vzít na pár týdnů volno a vyrazit na Camino de Santiago. Najednou nemá obchodnickou masku. Je z něj opravdový, lidský člověk.
A moje nálada se, po tisící za poslední dva dny, rázem překlopí do naprosté euforie. Vím, že má pravdu. Že lepší místo na světě, kde bych teď mohla být, prostě neexistuje.
Zamávám na cyklistu a vyrážíme dál.
A moje nálada se, po tisící za poslední dva dny, rázem překlopí do naprosté euforie. Vím, že má pravdu. Že lepší místo na světě, kde bych teď mohla být, prostě neexistuje.
Zamávám na cyklistu a vyrážíme dál.
Názvy a háčky k příběhu Míši:
MOKRÝ ZADEK
Boris Gajdoš
S mokrým zadkom som sa brodila na koni potokom, kým na mňa čumel starý pán s vyjavenými očami. Zvoní mi telefón uprostred prírody, ozve sa hlas bývalého obchodného partnera a ja zaseknutá neviem, ako reagovať.
