Každého, kdo v Uzbekistánu nebyl napadne, že poušť je pojmenována po červeném písku, který tam asi je. Není, je docela obyčejný, jako na jiných pouštích. Jméno dostala podle rostlin, které rychle rostou i odkvétají a poušť má nádech do červena. Touto pouští od časného rána jedeme.Konečně oáza.
„Není to fata morgána?“ ptám se po téměř šestihodinové jízdě pouští manžela.
„Já si myslím, že ano, jen nevím, zda to není z hladu nebo z horka. Asi není opravdu něco jiného, než písek před námi je.“
To už i řidič nám oznamuje. „Dáme si támhle rybu, stejně tady nic jiného nemají. Kousek odtud teče Amudarja, a tak je vždy čerstvá“. O to víc se těšíme. Vodku na stole máme ještě dřív, než dosedneme, a vodu na požádání taky. „Rybu snad šli lovit do Amudarji, jak to trvá dlouho“, říká náš řidič. Ale je dobrá, jen nevíme, zda proto, že jsme hladoví nebo tu tak skvěle vaří. Platíme ohromný balík peněz, ne že je to tak drahé, ale 60 tisíc ve zdejší měně (sumech) je strašná hromada. Zde se nepoužívají peněženky, ale igelitky. Hlavně na trhu, my máme sumů skoro půl baťůžku. Pokračuje úmorná cesta pouští.
Míjíme 2 polorozpadlé a polozasypané pevnosti. Od té druhé, větší už vidíme náš, jak říkám jurtový kemp. Je to asi 15 kruhových staveb, které jsou běžné obydlí v centrální Asii a Středním východu. Hned ožíváme a já si představuji, jak si po celodenním trmácením dám sprchu, najím se a půjdu spát. Bohouš však má už jiný plán.
„Hned vyrazíme na pevnost, dokud je trochu vidět, slunce už zapadá“.
„Já fakt už nikam nechci, jsem úplně mrtvá, potřebuji si odpočinout“.
„Odpočineš si v hrobě, teď musíš užít toho, že ještě žiješ“. Tak jdeme. Je ještě horko a cesta do prudkého kopce není přesně to, po čem toužím. Ale pevnost stará asi 2000 let v zapadajícím slunci stojí za to. Je obrovská, tak 200 x 200 m s obvodovými zdmi kolem 3 – 4 m. Je z ní výhled na naše jurty i do pouště, ale tam vlastně není nic, jen nekonečno. Jak se ztrácí slunce, přibývá zima a my se urychleně vracíme na večeři, která se podává v jedné velké jurtě. Kde jinde, když tu nic jiného není.
Jurta je postavená z lehké dřevěné konstrukce, pokrytá plstí ze zvířat. Uvnitř je obložena koberci, sedí se na zemi, taky na koberci a stůl je asi 40 cm vysoký. Mám dost problém tam složit nohy. Mimo nás tří jsou tu ještě 2 příjemní Francouzi, kterým je, stejně jako nám, strašná zima. Nikdy se tam netopí. Ale najíme se, i když klepající ruce se špatně trefují do úst. Osprchovat se ve studené vodě ale nezvládáme, jen hrdinné vyčištění zubů.
Zalézáme do svých jurt, zahrabeme se do všech přikrývek a usínáme. Když se probouzím, všude ticho, nevím, kde jsem. Nad hlavou mně svítí hvězdičky. Jak se rozkoukávám, vidím, že to nejsou hvězdičky, ale dírky ve plstěné střeše jurty. Moc se směju a hned budím Bohouše.
„Vstávej a podívej, nad námi jsou hvězdičky. Nevím, jestli je ráno nebo ještě noc“.
No i Bohoušovi trvá, než se probere a zjistí, jak to je. Byl krásný slunečný den, ale hvězdičky nám utíkají, jakmile otevíráme jurtu.
