Neděle dopoledne, krásný říjnový den, jedu z nákupu a mám jasno. Ovládá mě naprosto nezvladatelná chuť na bramboračku jako od babičky. Vše potřebné vezu a už cítím tu chuť brambor, česneku a majoránky.
„Nemám ale houby! A bramboračka bez hříbků se blíží bramboračce bez brambor. Obojí nesmysl. Stavím se ještě jednou v obchodě a koupím žampiony v konzervě? Fujtajbl! Všichni v okolí básní o lesích plných hub a koších hřibů. Zastavím u lesa, vběhnu dovnitř, utrhnu sedm- osm hříbků a pojedu domů.“ Brzdím, parkuju u školy- v neděli ráno je tu volno a vbíhám do lesa. V ruce papírovou tašku na rychlý úlovek. „Ale je tady krásně!“
Korunami smrků prosvítá sluníčko a hřeje mě do tváře. Všude měkounký mech a malé zelené smrčí- pod ním bývají takové ty malé se sametově hnědýma hlavičkama… Ale tady nic. Tu a tam ještě prolétne včelka. Asi musím trochu hlouběji. Pokračuji a mech nenápadně ubývá a les se mění ve smíšený. Habry, buková mladina. Mech přechází do trávy. Podzimní. Ta už tak krásně zelená jako mladé smrčí není. No co, nejsem tu pro krásu podzimní přírody. A v takové trávě zase bývají křemenáče. Jen co jich pár objevím, utrhnu je a pojedu. Jsem jen v tričku a poprvé toho, zatím teplého podzimního rána, cítím chlad. Slunce zapadlo. Není tu už tráva. Střídá jí holá jílovitá zem. Mokrá. Studená. Jehličí tu už není ani štětička. Takové olistěné olší a křoví. Šustí v mírném vánku. Ten ale náhle začíná sílit. Mám pocit, že mě někdo pozoruje. Proplétám se houštím, větve mě šlehají do obličeje a už je mi vyloženě zima. Zatahuje se a začíná poprchávat. Na zemi se objevují kameny. Vyrostly z ní snad najednou? Klopýtám o ně. Přátelský zpěv ptáků se mění v řev, ale hned ho střídá ticho. Úplné. Slyším jen srdce v krku. Do toho ticha dá neviditelný dirigent pokyn větvím a jen ty mi v nastalém klidu vrzáním spílají. A i když říjen, nacházejí si mě komáři a loši jelení. To jsou taková ta malá „létající klíšťata“. Neomylně lezou do očí, do vlasů- brr. Uvědomuji si, že jsem ušel už několik kilometrů a nevím, kde jsem. Vytahuju z kapsy telefon. Jasně, zapnu GPS, waze pro pěší, nebo tak něco a dojdu zpět ke škole. Houby už ani neřeším. Nevím proč, mám pocit nepřátelství. Kouzelný les se postupně proměnil v les začarovaný. Mžourám na telefon. „Sakra, zapomněl jsem v autě brýle!“ Bez nich se mobil i se všemi svými super aplikacemi stává jen předraženou blbě svítící baterkou a je mi platný jak písek pod kola v potápějící se lodi, nebo záchranný kruh v tramvaji, co nebrzdí. A ke všemu mi zapípáním sděluje, že se odebírá k nucenému odpočinku vybitím… Alespoň, že spatřím hříbek vyrostlý těsně vedle velkého kamene. Seberu jej, ale kloudnou radost už z něj nemám. Ohýbám se, vyndávám ho ze země, zvednu oči a asi 20 metrů přede mnou divočák. A kouká na mě. Rychle pátrám kolem něj. Mladé nevidím. To je dobře. I tak se přátelsky netváří. Vím, že nemá cenu utíkat. Ani křičet. Hlavně na něj nekoukat. Zůstávám lehce přikrčen a snažím se pomalu odcházet tak, že ho mám po své pravé ruce. Jenže stojí pořád na místě. Co teď?
„Ale ty taky…“
Oddechnu si a zvednu se. Opodál vidím další hříbek.
„Dva budou do jedný polívky až, až.“ Měním původní plán a snažím se vymyslet kudy zpět. Jít za hlukem aut? Zvuk se tady tříští a mám pocit, že dopravu slyším ze všech stran. Ale z velké dálky. Od školy jsem šel na jih a teď bude zhruba poledne. Říjen. Když si nechám slunce svítit na záda, dojdu tam plus mínus kilometr. Jenže slunce jak na povel zašlo za mraky a začíná opět pršet. Půjdu prostě rovně a někam dojdu. Po hodině chůze rovně jsem patrně bloudil v kruhu, slunce stále ukryté. Přišel jsem k hluboké a asi tři metry široké strouze. Vlevo stromy, houští a kam oko dohlédne hluboká úžlabina na dně s malým potůčkem. Vpravo zrcadlový obraz téhož. Vůbec nevím, jak daleko až bych musel jít, abych to obešel. To přeskočím. Couvnu, tři rychlé kroky, odraz… Ale ne, odraz je za hranou, noha podkluzuje. Pád, rána do hlavy, tobogán z kamení a bláta a sedím v potoce. Sedřený bok, naražená žebra, krvácející loket, ale papírovou tašku s dvěma hříbky jako zázrakem zachraňuji bez poškození… Ty jsou tím důvodem, proč jsem se ocitl v lůně matky přírody. Ta se z milující bytosti transformovala do nemilosrdné macechy. A nakonec až v organismus, co se snaží svými leukocyty zlikvidovat bytost parazita. Moment, moment! Jak že to začalo?
Ne, ne, žádné nedělní ráno. Začalo to už před tisíci lety. Les byl skoro všude. Určitě na tomto území. A postupně jsme ho vyplenili, vykáceli a pokud to není jen slabý hektárek parčíku, snaží se nám bránit. Našeho dřívějšího spojence, živitele, úkryt a domov jsme zlikvidovali až na zbytky „hnutí odporu“. I dnes mu můžeme být přítelem, ale ne když do něj vběhneme jako do nákupního centra. Těch stojí spousta na místě dřívějších lesů. A tak jsme se stali emigranty ve světě, z kterého jsme nikdy neodešli, jen jsme ho zničili… A on tak o nás už nestojí.
S těmito myšlenkami vstávám potlučený na dně prohlubně a snažím se vydrápat nahoru. Tentokrát mi podjede noha zepředu, opět jedu po kamenitém mokrém svahu. Pro změnu si narážím žebra zepředu, odřu do krve druhý loket a v tašce rozmáčknu všechny dva hříbky. Nakonec se vyškrábu nahoru a celý od bahna konečně nacházím cestu ven z lesa. Znovu vykoukne slunce zpoza mraků a jedna včelka mi ve smrčině na kraji lesa narazí do čela a nechá tam na rozloučenou své žihadlo. Ven vycházím pořádný kus cesty od auta a celý od bláta. Díky tomu, otékajícímu čelu a očím jako čárkám v morseovce, budím zaslouženou pozornost. Přijdu k autu a abych nezničil sedačky, otevírám kufr, chci pod sebe dát deku. Ta ovšem jako z udělání v kufru- i když ji vždy vozím- dnes není. Dostávám racionální nápad, který mi snad jako pomstu ještě vnuknul na dálku les… Svléknu si zablácené ošacení a pojedu jen ve spodkách.
Výborný nápad u školy… U školy, kde i v neděli na hřišti dovádí děti s rodiči. Když sundavám zablácené kalhoty, zaslechnu jen:
„Ježíšmarjá, podívejte ho úchyla mongolskýho, jak se tu vobnažuje před dětma!!!“
Na nic nečekám, skáču do auta a ujíždím k domovu. Smutné je, že za celý den jsem se pochopil jen s prasetem, se kterým jsme se vzájemně poslali do prdele…
„Co jsi kde dělal?! Jak to vypadáš?! Proč jsi pryč celý den?!“
„Chtěl jsem ti nasbírat hříbky do bramboračky, tady je máš. Nemusíš je ani krájet. A měli bychom tu a tam zajít do lesa. Jen tak. Dokud je čas a dokud nás bude umět přijmout. Manželka udiveně přikývla a tři břízky před našimi okny se rozvážně zavlnily v krátkém profuku vánku od lesa…
Neděle dopoledne, krásný říjnový den, jedu z nákupu a mám jasno. Ovládá mě naprosto nezvladatelná chuť na bramboračku jako od babičky. Vše potřebné vezu a už cítím tu chuť brambor, česneku a majoránky.
Jenže uvažuju: „Nemám houby. A bramboračka bez hříbků se blíží bramboračce bez brambor. Obojí nesmysl. Stavím se ještě jednou v obchodě a koupím žampiony v konzervě? Fujtajbl! Všichni v okolí básní o lesích plných hub a koších hřibů. Zastavím u lesa, vběhnu dovnitř, utrhnu 7-8 hříbků a pojedu domů.“ Brzdím, parkuju u školy- v neděli ráno je tu volno a vbíhám do lesa. V ruce papírovou tašku na rychlý úlovek. „Ale je tady krásně!“
Korunami smrků prosvítá sluníčko a hřeje mě do tváře. Všude měkounký mech a malé zelené smrčí- pod ním bývají takové ty malé se sametově hnědýma hlavičkama… Ale tady nic. Tu a tam ještě prolétne včelka. Asi musím trochu hlouběji. Pokračuji a mech nenápadně ubývá a les se mění ve smíšený. Habry, buková mladina. Mech přechází do trávy. Podzimní. Ta už tak krásně zelená jako mladé smrčí není. No co, nejsem tu pro krásu podzimní přírody. A v takové trávě bývají křemenáče. Jen co jich pár objevím, utrhnu je a pojedu.
„Ale ty taky…“
Oddechnu si a zvednu se. Opodál vidím další hříbek.
„Dva budou do jedný polívky až, až.“
Ne, ne, žádné nedělní ráno. Začalo to už před tisíci lety. Les byl skoro všude. Určitě na tomto území. A postupně jsme ho vyplenili, vykáceli a pokud to není jen slabý hektárek parčíku, snaží se nám bránit. Náš dřívější domov, spojence, úkryt a živitele jsme zlikvidovali až na zbytky „hnutí odporu“. I dnes mu můžeme být přítelem, ale ne když do něj vběhneme jako do nákupního centra. Těch stojí spousta na místě dřívějších lesů. A tak jsme se stali emigranty ve světě, z kterého jsme nikdy neodešli, jen jsme ho zničili… A on tak o nás už nestojí.
S těmito myšlenkami vstávám potlučený na dně prohlubně a snažím se vydrápat nahoru. Tentokrát mi podjede noha zepředu, opět jedu po kamenitém mokrém svahu. Pro změnu si narážím žebra zepředu, odřu do krve druhý loket a v tašce rozmáčknu všechny dva hříbky.
Výborný nápad u školy… U školy, kde i v neděli na hřišti, nyní již po obědě, dovádějí děti s rodiči. Když sundavám zablácené kalhoty, zaslechnu jen:
„Ježíšmarjá, podívejte ho úchyla mongolskýho, jak se tu vobnažuje před dětma!!!“
Na nic nečekám, skáču do auta a ujíždím k domovu. Smutné je, že za celý den jsem se pochopil jen s prasetem, se kterým jsme se vzájemně poslali do prdele…
„Co jsi kde dělal?! Jak to vypadáš?! Proč jsi pryč celý den?!“
„Chtěl jsem ti nasbírat hříbky do bramboračky, tady je máš. Nemusíš je ani krájet. A měli bychom tu a tam zajít do lesa. Jen tak. Dokud je čas a dokud nás bude umět přijmout.
Vlevo
stromy, houští, a kam oko dohlédne, hluboká úžlabina s malým potůčkem na dně.
Vpravo zrcadlový obraz téhož. Vůbec nevím, jak daleko bych musel jít, abych to
obešel. Vodu přeskočím. Couvnu, tři rychlé kroky, odraz… Ale ne! Noha
podkluzuje. Pád, rána do hlavy, tobogán z kamení a bláta a… sedím v potoce.
Sedřený
bok, naražená žebra, krvácející loket. Naštěstí papírovou tašku se dvěma hříbky
jako zázrakem zachraňuji bez poškození…
Ano.
Zbyly dva hříbky a moje nadutost. Ty jsou důvodem, proč jsem se ocitl v lůně
matky přírody, která se z milující bytosti transformovala do nemilosrdné
macechy. A nakonec až v organismus, co se snaží svými leukocyty zlikvidovat
parazita.
Moment,
moment! Jak že to začalo?
Neděle
dopoledne, krásný říjnový den, jedu z nákupu a ovládá mě naprosto nezvladatelná
chuť na bramboračku. Jako od babičky. Vše potřebné vezu a už cítím tu chuť
česneku a majoránky.
„Nemám
ale houby! A bramboračka bez hříbků se blíží bramboračce bez brambor. Tak jo.
Všichni sousedé teď básní o lesích plných hřibů...“
Brzdím,
parkuju u školy, v neděli ráno je tu volno a vbíhám do lesa. V ruce papírovou
tašku na rychlý úlovek.
„Jak
je tady krásně!“ kochám se. Korunami smrků prosvítá sluníčko a hřeje mě do
tváře. Všude měkounký mech a malé zelené smrčí, pod kterým bývají takové ty
malé sameťáčky… Jenže tady nic. Tu a tam ještě prolétne včelka. Asi musím
trochu hlouběji mezi stromy.
Les
se pomalu mění ve smíšený. Habry, buková mladina. Mech přechází do trávy. Ta už
tak krásně zelená jako mladé smrčí sice není, ale zase v ní bývají křemenáče.
Jen co jich pár objevím, utrhnu je a pojedu.
Slunce
se schová za mraky. Trávu střídá holá a mokrá jílovitá zem. A studená. Jsem jen
v tričku a poprvé během teplého podzimního rána na mě sáhne chlad.
Z
jehličí tu už není ani štětička. Všude kolem jen takové olistěné olší a křoví,
které šustí v mírném vánku. Ten však začíná sílit. Neviditelný dirigent vydá
pokyn větvím, aby mi vrzáním spílaly. Kolébavý zpěv ptáků se mění v řev. Jako
by se kouzelný les proměnil v les začarovaný, nepřátelský.
Proplétám
se houštím, větve mě šlehají do obličeje a už je mi vyloženě zima. Klopýtám o
kameny, které jako by najednou vyrostly ze země. Pronásledují mě komáři a loši
jelení. To jsou taková ta malá „létající klíšťata“. Neomylně lezou do očí, do
vlasů! Brr. Navíc mám pocit, že mě někdo nebo něco pozoruje.
Najednou
spatřím krásné dva hříbečky, co rostou těsně vedle velkého kamene. Vyndávám je
ze země, zvednu oči a… přede mnou divočák. Vím, že nemá cenu utíkat. Ani
křičet. Hlavně na něj nekoukat!
Zůstávám
lehce přikrčen, snažím se pomalu couvat a naprosto klidným tónem mu bez náznaku
naléhání, spíše vroucně říkám: „Jdi do prdele, prosím tě.“
Kupodivu
zřetelně kývne, frkne do země a já bych přísahal, že cítím, jak si myslí: „Ale
ty taky…“
Dochází
mi, že jsem ušel už pár kilometrů a vůbec nevím, kde jsem. Vytahuju telefon.
Jasně, zapnu GPS, waze pro pěší nebo tak něco, a vyrazím zpět ke škole. Houby
už neřeším. Mžourám na displej.
„Sakra,
zapomněl jsem v autě brýle!“ Bez nich se mobil i se všemi svými
super-aplikacemi stává jen předraženou blbě svítící baterkou. A ke všemu mi
zapípáním sděluje, že je vybitý a odebírá se k nucenému odpočinku…
Snažím
se vymyslet, kudy zpět. Od školy jsem šel na jih a teď bude zhruba poledne.
Když si nechám slunce svítit na záda, dojdu k autu. Jenže obloha se zatahuje a
začíná poprchávat. Do bubnování kapek se ozývá jen tlukot mého srdce.
Vydám
se prostě rovně a někam dojdu. Po hodině chůze rovně jsem zase na místě, kde jsem potkal divočáka. Slunce stále
ukryté. Pak dorazím k té příkré a asi tři metry široké strouze.
Couvnu,
tři rychlé kroky, odraz a… sedím v potoce. Sedřený bok, naražená žebra,
krvácející loket. Brodím se vodou v lůně matky přírody, která se z milující
bytosti transformovala do nemilosrdné macechy…
Moment,
moment! Jak že to začalo?
Ne,
ne, žádné nedělní ráno. Začalo to už před tisíci lety. Les byl skoro všude. A
postupně jsme ho vyplenili, vykáceli… Takže pokud to není jen slabý hektárek
parčíku, snaží se nám bránit?! Našeho dřívějšího spojence, živitele, úkryt a
domov jsme zlikvidovali až na zbytky „hnutí odporu“. I dnes mu můžeme být
přítelem, ale ne když do něj vběhneme jako do nákupního centra. Těch stojí
spousta na místě dřívějších lesů.
A
tak jsme se stali emigranty ve světě, z kterého jsme nikdy neodešli, jen jsme
ho zničili… A ten svět už o nás nestojí.
S
těmito myšlenkami vstávám potlučený na dně prohlubně a snažím se vydrápat nahoru.
Tentokrát mi podjede noha zepředu, opět kloužu po kamenitém mokrém svahu a pro
změnu si narážím žebra zepředu, odřu do krve druhý loket a v tašce rozmáčknu své
všechny dva hříbky.
Nakonec
se vyškrábu nahoru. Znovu vykoukne slunce zpoza mraků a já celý od bahna
konečně uvidím cestu ke škole. Jedna včelka mi ve smrčině u kraje lesa narazí
do čela a nechá tam na rozloučenou své žihadlo. Díky blátu, otékajícímu čelu a
očím jako čárkám v morseovce, budím u školy, kde i v neděli na hřišti dovádějí
děti s rodiči, pozornost.
Přijdu
k autu, a abych nezničil sedačky, hledám v kufru deku. Ta ovšem jako z udělání zrovna
dnes chybí. Dostanu nápad, který mi snad jako pomstu ještě vnuknul na dálku les
– svléknu si zablácené ošacení a pojedu jen ve spodkách. Když sundávám kalhoty,
zaslechnu jen:
„Šmarjá,
podívejte ho úchyla mongolskýho, jak se tu vobnažuje před dětma!“
Skáču
za volant a ujíždím k domovu.
„Co jsi kde dělal?! Jak to vypadáš?! Proč jsi
pryč celý den?!“
Co mám
ženě říct? Nic by nepochopila. Vždyť i já jsem se za celý den pochopil jen s
prasetem, se kterým jsme se vzájemně poslali do prdele…
„Chtěl
jsem ti nasbírat hříbky do bramboračky,“ podávám jí rozsedlou igelitku. „Nemusíš
je ani krájet. A měli bychom tu a tam zajít do lesa. Jen tak. Dokud je čas a
dokud nás bude umět přijmout. “
Manželka
udiveně přikývne a tři břízky před našimi okny se rozvážně zavlní v krátkém
profuku vánku od lesa…
