Jako instrumentářka Marta pracovat na ambulanci nemusí, přesto ji někdy vrchní sestra požádá o záskok: na ambulanci oddělení je prostě nedostatek sester. Marta tam ráda pracuje, když ordinuje její muž. Jeho ohebné pružné tělo a hluboký melodický hlas. Nediví se pacientům, že když on je na ambulanci, tak všichni chtějí hlavně k němu. Těší se, jak se k němu večer přitulí.
****
Marta vklopýtá na chirurgické oddělení, je ještě otřesena po pádu z kola, ruka ji příšerně bolí a je nateklá. Je to už deset let, co odsud odešla. Pokud ví, tak její ex-manžel tu stále pracuje.
Její přání se vyplní, po chodbě svojí neopakovatelnou pružnou chůzí se k ní blíží Alan. Je ráda, že slouží právě on. Dostane tu nejlepší možnou péči, oddechne si.
Když se dívá na svoji ruku pevně zafixovanou v čerstvě zasychající sádře, zadívá se Alanovi do očí. Mají barvu medu se zlatavými jiskřičkami, tak jako kdysi. Co ji to tehdy popadlo, že se rozhodla odejít - pro krátký románek, o kterém si tehdy myslela, že bude na věky, že potkala svoji spřízněnou duši. Učitel jógy s indickými kořeny, byl tak úplně jiný, než všichni muži, které před ním poznala a přechodné okouzlení smyslů pokládala za osudovou lásku.
"Mohli bychom spolu někdy jen tak na kafe," vyřkne jakoby mimochodem. Snaží se tvářit ledabyle, ale prozradí se, zrudne po kořínky vlasů.
"Alane, tak já už půjdu domů, jo?" ozve se jí za zády ženský hlas. Ohlédne se, za zády jí stojí mladá sestřička, co s ní sepisovala ambulantní kartu. Sestra popojde k Alanovi, položí mu ruku na ramena a políbí do kštice vlasů. Alan mírně ucukne.
"Mohli bychom spolu někdy jen tak na kafe," vyřkne jakoby mimochodem. Snaží se tvářit ledabyle, ale prozradí se, zrudne po kořínky vlasů.
"Alane, tak já už půjdu domů, jo?" ozve se jí za zády ženský hlas. Ohlédne se, za zády jí stojí mladá sestřička, co s ní sepisovala ambulantní kartu. Sestra popojde k Alanovi, položí mu ruku na ramena a políbí do kštice vlasů. Alan mírně ucukne.
"No jo, důvěrnosti na veřejnosti, to on nikdy neměl rád" napadne Martu.
"Tak klidnou službu, lásko!" usměje se na něj sestřička. Do ordinace vběhne asi pětiletý kluk, Alanovi jakoby z oka vypadl.
"Mamí, tak jdeme!" vykřikuje.
"Tati", pokračuje, "zítra spolu dolepíme to letadlo, jo? "
Alan přikyvuje.
Marta se dívá na Alanovy ruce, jeho dlouhé, štíhlé, jemné prsty.
Alan přikyvuje.
Marta se dívá na Alanovy ruce, jeho dlouhé, štíhlé, jemné prsty.
"Ano, lepit modely letadel, to Alana vždy bavilo," napadne ji.Cítí, jak se její tělo halí do závoje smutku. A už to není závoj, je to těžká a tíživá deka lítosti.
