Nevrlá blonďatá dáma, s přehozeným svetrem přes ramena vyinkasovala za vstupné. V areálu koupaliště byla skupinka sama. A byla sama ještě dlouho. Úřadoval dopolední neočekávaný chlad. Lézt nyní do vody by mohl snad jen blázen, nebo otužilec. V téhle partičce se nevyskytoval žádný. Po dvaceti minutách usoudili, že je nejvyšší čas udělat kšeft v bufetu koupaliště. Teprve teď totiž zavrzala plechová okenice kryjící okénko bufetu.
„Co kdo chcete?“ Honza se pokusil uchovat v hlavě, co si kdo přeje a zamířil ke stánku.
„Dobrý den,“ skoro jektavě pronesl Roman do okénka. „Nám nikdo neřekl, že tady budete mít takovou kosu,“ vyčítavým hlasem mluvil na prodavačku. „A když nepočítám nás, tak tu není ani noha a já se na nějaké pěkné nožky těšil.“
„No, no, kdyby vás tak slyšela vaše manželka, ta by vám dala!“ Prodavačka se usmála a vyklonila hlavu z temné kukaně. „Však nebojte, ony sem nějaké laní nožky dorazí, jen co se trošku oteplí. Včera jste tu měli být. Hlava na hlavě! Pařák. Ani na vteřinu jsme se nezastavili. Furt fronta. Tak co to bude?“
„Čtvery tatranky, chipsy, no ty česnekový, tyčinky. Tyčinky dvoje, ne, tak taky čtvery. Co máte na pití pro děcka? Ne, kolu ne, rači minerálku, dvě flašky. Dáte nám k tomu kelímky, jo? Bezva. No a teď kafe. Turka velkýho třikrát. To bude všechno.“
„Tak kolik to dělá?“ Paní zápasila s kalkulačkou a Roman si pomyslel, kde jsou ty doby, kdy těch pár čísel uměla prodavačka shrknout během pár vteřin očima a sumu napsat zákazníkovi tužkou. Konečně se dopátrala výsledku.
„Sto padesát šest. Ty kelímky sem vám nepočítala.“
Roman sáhl do peněženky a začal se prohrabávat přihrádkami. Výsledek pátrání byl neuspokojivý. Neměl ani korunu v drobných, ani žádnou bankovku menší hodnoty. V peněžence byla jediná bankovka.
„No, ale to já vám nevrátím,“ prohlásila prodavačka zklamaně, „vy jste se zbláznil. Ste dneska první zákazník a vytasíte na mě hned pětitisícovku! Menší nemáte? Pět set. Na pětistovku bych vám vrátila, ale na Masaryka nemám no. Fakt nemáte?“
„Honzó!“ volal Roman na kamaráda, „nemáš u sebe nějaký prachy? Sto šedesát peněz. Ne? Aha ty sis ani žádné nebral.“ Roman si uvědomil, že veškerý javornický nákup zatáhla jeho peněženka, že si s sebou vzali peníze společné s tím, že útratu potom, až na chalupě, rozpočítají.
„Nic. Nikdo nemá. Co uděláme?“ položil Roman otázku.
„Víte co? Tak holt počkáme, až přijdou lidi a až budu mít nějakou tržbu. Já si myslím, že kolem poledne už by to mělo být lepší. Hlavně aby se oteplilo. No zatím nic moc,“ vystrčila hlavu skrz okénko a vytočila ji směrem ke stále mžourajícímu slunci.
„Tak vydržte a já, hned jak to bude možné, vám vrátím, jo?“
„Fajn. Platí.“
Den se nakonec přeci jen umoudřil, pocuchaná mračna odtáhla do Polska a slunce začalo opalovat. Kolem druhé odpoledne se koupaliště docela zaplnilo, u stánku se dokonce vytvořila fronta a tak při odchodu neměla prodavačka problém a vysázela na pult čtyři tisíce osm set čtyřicet korun. Den u vody se nakonec docela vydařil. V tisku slibovali v předpovědi počasí na další dny návrat horka včetně tropických nocí. Bylo jasné, že i další den bude zasvěcen chladivé vodě na javornickém koupališti.
Další ráno při čekání až se branka koupaliště otevře, nebyli sami a stánek s občerstvením se otevřel hned. Paní prodavačka, jak včerejší partu zmerčila, nasadila velmi zachmuřený výraz. Třeba má blbej den, myslel si Roman. Když se fronta táborníků zkrátila na pět osob, vzal Roman z peněženky dvě stovky a spěchal se zařadit, než jej předběhne další oddíl táborových dětí. Šlo to naštěstí rychle, než se nadál, už byl na řadě.
„Dobrý den, mladá paní,“ zašvitořil do kukaně, „to se nám to spravilo, co, to počasí? Že jo? Ne jako včera. A dneska nemusíme na nic čekat. Vzal jsem si s sebou jenom drobný,“ mával jí dvoustovkou před očima. Mladá paní, jak to tak vypadalo, ovšem na nějaké laškování neměla ani pomyšlení.
„Já se vám divím, že máte vůbec odvahu sem znovu přijít! S takovou drzostí jsem se ještě nepotkala, fakt!“ Zlostné šlehance z očí Roman nechápal, netušil, co docela pohlednou prodavačku tak vytočilo, že je na něj zlá.
„A co se stalo? Něco jsem vám udělal? Nebo…nechápu…“ Roman se zdál být zaskočený její nevlídností.
„Tak vy nevíte jo?“ Blondýna vysoukala z okýnka hlavu ven. „Vy si nepamatujete, že jste mě včera okradl skoro o pět tisíc! Pět tisíc!!!“ Zuřivě gestikulovala pažemi a vypadalo to, že svá slova myslí vážně.
„Asi jste se spletla. Určitě se jedná o omyl. Dyť já jsem vám přece včera dával pět táců a vy jste mi na ně potom, až bylo na rozměnění, vrátila.“ Roman, přesvědčený o své pravdě, připomínal sled včerejších událostí. „No jen si vzpomeňte, že přesně tak to bylo. Já za váma přišel, měl jsem Masaryka v ruce a vy jste neměla na vrácení. A až pak, než jsme odcházeli, tak jste mi vrátila nazpátek asi čtyři tisíce osm set. Tak nějak.“
„Jo, jo, tak to mělo být, víte, pane, ale nebylo! Je pravda, že jste se vytasil s pětitisícovkou, ale tu jste mě fakticky do ruky vůbec nedal, víte? A já potom, blbá, jsem vám ještě na ty prachy, co sem v kase vůbec neměla, vrátila. A teď si sem klidně přijdete, jako by se nechumelilo. Jste banda zlodějská, abyste věděl,“ uzavřela svou řeč.
„Tak moment, moment,“ začal se rozohňovat Roman, „tohle, co povídáte, milá paní, to jsou trošku silný slova, to si rozmyslete, co povídáte, rozumíte. My nejsme žádní zloději!“
Roman horečně přemýšlel, co udělat s obviněním. Věděl bezpečně, že si vědomě žádné cizí peníze u sebe nenechal. Jestli baba lže, tak se musí bránit. Stejně mu dnes už nikdo nic nedokáže. Ale jestli nekecá, je možný, že po těch včerejších ranních rumech, které si dali na koupališti z pohotovostní pleskačky je možný že… Ale to by se musel nejdřív podívat do zadní přihrádky své peněženky, kde měl větší bankovky vždy uloženy do chvíle, než je rozměnil. Na drobnější používal dva přední fochy. Věděl, že včera rozměňoval posledních pět tisíc a zadní foch tedy musí být prázdný. Jestli je, potom baba proradná lže a snaží se okrást podvodem naopak je. Ale to je na omylu. Jednak jí nic, žádné peníze nedá a taky ani nemůže, vždyť jsou to poslední rodinné prachy. Na to ať zapomene!
„Tak heleďte, já se teď půjdu kouknout do peněženky, jestli tam náhodou ta pětitisícovka není. Ale jestli tam není, tak soráč, ale já za váš včerejší přehmat nehodlám dnes nést jakoukoliv zodpovědnost,“ uzavřel Roman a vydal se k hromádce svého oblečení, aby zjistil, co vlastně má ve své peněžence. Otevřel šrajtofli, hmátl do zadní přihrádky a vysunul odtamtud téměř novou pětitisícovou bankovku. Baba fakt nelhala. Kdyby dneska pršelo, už by sem nejeli a asi až doma, po dovolené, by zjistil, že je bohatší o hezkých pět tisíc. Ovšem takto jí ty prachy vrátí. Není přece žádný podvodník a zloděj. Na tom si zakládal. Prodavačce se, když jí bankovkou zamával před obličejem, evidentně ulevilo a nakonec se jí podařilo vykouzlit i úsměv.
Odpoledne si Roman, Honza, Dáša a děcka vyšlápli dřív, aby stihli učinit nezbytné nákupy na chalupu. Roman sáhl do peněženky pro peníze, prohrábl těch pár zbývajících tisícovek a stokorun a jen tak ze zvědavosti sáhl do zadní přihrádky. K úplnému zmatení z ní vykoukl Masaryk a u něj pětka a tři nuly. Vůbec mu to nešlo na rozum, přešel jej jinak obvyklý humor a dokonce, když na něj Dáša promluvila, polekaně sebou cuknul. O svém nálezu mlčel a začal si myslet, že se asi zbláznil. Třeba ne, doufal, třeba se to zítra vysvětlí.
Ale sžíraly ho pochybnosti, hlavně o něm samém. Šplouchá mně na maják, pomyslel si a uvědomil zároveň, že podobnými úvahami o sobě přemýšlí už pár týdnů. Dnešní podivnost s penězi totiž nebyl jeho první poznatek a zdaleka nešlo jen o peníze. Třeba klíče od bytu v kapse, hned byly, hned nebyly, stejné trampoty s tramvajenkou. Šňůrky v botách, které nejdřív byly k výměně, pak v botách nebyly vůbec, pak si navlékl nové, a když chtěl jít ven, v dírkách bot byly šňůrky, které už před týdnem vyhodil. Nebo čas na hodinkách. Ač byly v pořádku, stejně ukazovaly v jednu chvíli sedm večer, což bylo přesně podle zpráv v televizi, a ráno šly bud o hodinu dřív, jindy později a podobné drobné zmatky. Podivnosti se hromadily a pochopil, že asi nemá nervy v pořádku. Dáša si toho už taky všimla a dala mu to vícekrát najevo. Že je divný, že mu asi hrabe, jak poznamenala. Budu muset jít k doktorovi, začal se přesvědčovat, když si uvědomil, že mu začalo nekontrolovatelně škubat sem tam v levém obočí.
Ráno bylo kopií včerejšího. Ale kdyby jen to! I ta zamračená a nevrlá prodavačka byla repete. Vrcholem všeho byl její opětovný výpad na Romana a jeho údajnou zlodějskou nepoctivost. Jenže Roman už věděl, jak to bylo, akorát netušil, kde se mu ve šrajtofli ta bankovka vzala znovu. Ať je to tak, nebo tak, stejně mi doopravdy nepatří, říkal si v duchu. Bez dlouhých caviků sáhl do peněženky, pětitisícovku vytáhl, položil na pultík a prodavačce stručně řekl, co a jak. O tom dé ja vu se včerejškem raději nemluvil, nebyl si už vůbec ničím jistý. Třeba žádný včerejšek ani nebyl, bláhově si namlouval. Při odchodu od stánku se pro jistotu do peněženky podíval. Byly v ní jen peníze zbylé z předevčírem rozměněných pěti tisíc. Stejně je to všechno nějaká kravina, řekl si a odebral se raději zchladit do bazénu.
Když potom peněženku držel v ruce před nástupem do autobusu, nedalo mu to a hrábl opět do přihrádky, která měla být prázdná. Polil jej pot. Masaryk se svým přísně moudrým pohledem se na něj díval hned ve dvojím vydání. Roman v ruce držel dvě téměř nové pětitisícové bankovky. Tož jestli javornické koupaliště umí takto vyrábět prachy, tak zítra jdeme znovu. Naposledy, říkal si Roman a ten den usnul velmi neklidným spánkem. Hned zkraje mu obludné sny způsobovaly komplikace. Párkrát ze sna vykřikl, házel sebou divoce na posteli a chvíli dokonce kňučel.
Dáša tiše vstala, z manželových kalhot sebrala peněženku, obě pětitisícové bankovky z ní vyndala a peněženku vsunula zpět do Romanových gatí. Obě bankovky vrátila Honzovi. U rozpitých skleniček bílého v malé kuchyňce chalupy, když už všichni spali, se domlouvali, jaký bude jejich další krok v tom, jak dostat Romana do blázince na pozorování, aspoň na půl roku. A to bude dost času vymyslet na něj něco onačejšího. Ještě pár triků a je vymalováno! A pak…“ Dáša se usmála. Měla radost, že její plány skvěle vycházejí.
„Ještě, že ta baba ze stánku nám šla včera na ruku. Že souhlasila s tím, jakože kanadským žertíkem, s tou dnešní opakovačkou. To se fakt povedlo Dáši. Ještě, že je Roman takovej vůl poctivej. Sledoval jsem ho jak se tváří a bylo to super. Ten jeho tik je den ode dne lepší. Ten jeho vyděšenej ksicht u autobusu! Miláčku pocem, dej mi pusu, já tě strašně miluju.“
Honza domluvil, Dášiny paže jej komplet ovinuly a jejich rty se střetly.
