Šli jsme kolem potoka, který protéká středem lesa, vyšplhali na menší kopeček, přelezli pár kluzkých kamenů a v poklidu si povídali. Po celou dobu, co jsme byli v lese se nic nedělo, ale jakmile jsme se odebírali k odchodu, slyšeli jsme divné zvuky.
,,Musíme okamžitě odtud!" zavelel můj táta.
Ten silný vítr, který nás celou cestou provázel, zapříčinil lámání stromů, které na nás následně začaly padat.
Hned, jak jsme doběhli k autům, nastoupili jsme a snažili se co nejrychleji dostat pryč.
Seděla jsem v naprostém transu, v hlavě snad tisíc různých nejhorších scénářů, které se nám mohly stát, v ruce mobil s otevřenými zprávami, připravena psát mé blízké přítelkyni na rozloučenou.
S mojí sestrou sedící hned vedle mě jsme se jen držely za ruce a do sluchátek pouštěly naší oblíbenou písničku. Never Enough.
Ten den se nám nic nestalo.
Letos jsme tam jeli znovu, až na ten rozdíl, že s námi už jeli naši prarodiče. Výlet začal tím, že náš děda, který se celý svůj život zabývá fotografováním, se jako vždy začal chlubit, že si předchozí den nabil dvoje baterie, načež si okamžitě uvědomil, že je nechal doma v nabíječce a že žádné rodinné album toho dne rozšiřovat nebude. Záhy babička zjistila, že zapomněla jídlo pro mě (mám totiž speciální dietu). A aby toho nebylo málo Mája, moje sestra, sklouzla z kamene a namočila si tak nohavice, boty i ponožky. Celodenní smůlu završilo zapadnuté auto ve škarpě, což bylo zapříčiněné babiččiným neustálým máváním sestřinými ponožkami, před dědovým obličejem, hledajíc topení, na kterém by se ponožky daly osušit, kvůli čemuž si děda nevšiml, že před sebou nemá silnici, ale škarpu.
A já se jen bála, co se, vzhledem ke stupňování vážnosti u předešlých situací, přihodí mně.
Dodnes je mi celkem líto velice hodného pána, který zrovna jel okolo a chtěl nám pomoci, ale my s Májou jsme ho neprávem nazvaly úchylem (poznatek autorky: ale on tak opravdu vypadal!) a nenápadně psaly všechny informace o vozidle, ve kterém nás vezl, naší společné kamarádce. Od malička jsme totiž byly učené, že nemáme sedat k cizím lidem do auta a teď nás k tomu vyloženě nutili.
Výlet jsme ve zdraví přežili a dospěli k rozhodnutí, že už tam minimálně další rok nepojedeme.
S mojí sestrou sedící hned vedle mě jsme se jen držely za ruce a do sluchátek pouštěly naší oblíbenou písničku. Never Enough.
Ten den se nám nic nestalo.
Letos jsme tam jeli znovu, až na ten rozdíl, že s námi už jeli naši prarodiče. Výlet začal tím, že náš děda, který se celý svůj život zabývá fotografováním, se jako vždy začal chlubit, že si předchozí den nabil dvoje baterie, načež si okamžitě uvědomil, že je nechal doma v nabíječce a že žádné rodinné album toho dne rozšiřovat nebude. Záhy babička zjistila, že zapomněla jídlo pro mě (mám totiž speciální dietu). A aby toho nebylo málo Mája, moje sestra, sklouzla z kamene a namočila si tak nohavice, boty i ponožky. Celodenní smůlu završilo zapadnuté auto ve škarpě, což bylo zapříčiněné babiččiným neustálým máváním sestřinými ponožkami, před dědovým obličejem, hledajíc topení, na kterém by se ponožky daly osušit, kvůli čemuž si děda nevšiml, že před sebou nemá silnici, ale škarpu.
A já se jen bála, co se, vzhledem ke stupňování vážnosti u předešlých situací, přihodí mně.
Dodnes je mi celkem líto velice hodného pána, který zrovna jel okolo a chtěl nám pomoci, ale my s Májou jsme ho neprávem nazvaly úchylem (poznatek autorky: ale on tak opravdu vypadal!) a nenápadně psaly všechny informace o vozidle, ve kterém nás vezl, naší společné kamarádce. Od malička jsme totiž byly učené, že nemáme sedat k cizím lidem do auta a teď nás k tomu vyloženě nutili.
Výlet jsme ve zdraví přežili a dospěli k rozhodnutí, že už tam minimálně další rok nepojedeme.
