.jpeg)
„Tak vám přišla pozvánka na to očkování milostpane,“ spráskne ruce paní Müllerová.
„Jaký očkování paní Müllerová? Já znám očkování proti vzteklině, to jsem kdysi sháněl pro sedmkrát
prodanýho Balabána. Když se jednou vrátil po dalším prodeji, měl pěnu u huby a byl takovej
naježenej. Vono se tenkrát ukázalo, že ta panička, která ho zrovna koupila, byla u těch vegetariánů!
To jsou ti, jak nejedí ničehož masitýho, vědí?“ vysvětluje Švejk.
„No a vona na to chtěla naučit i toho psa. Tak ho krmila samýma salátama, ředkvičkama a cibulí. Tu
psi ani nesmějí. Chudák Balabán ze zoufalství sežral jedinou věc se zvířetem, co tam měla- mejdlo s jelenem. A pak utek´a jak pelášil domů kolem Vltavy, to mejdlo ho štípalo do tlamy. Nachlemstal se z řeky vody a když se vrátil, tak vypadal, jako když má vzteklinu.“ Zakončí Švejk.
„A to jste se nebál, že to chytnete?“ Vykulí oči paní Müllerová.
„Nejprve jo, ale potom jsem si všim´, jak slintá - že to čistí tébich. A to asi vzteklina nedělá…“ Zakončil Švejk, aby hned zase pokračoval: „A mě teda zvou na očkování čeho a kam? Buďte tý dobroty a rozdělejte to lejstro.“
Paní Müllerová otevírá úřední dopis a odpovídá: „Tady píšou, abyste se dostavil na očkování proti Covidu 19 do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích.“ Přehláskovala, hledíc přes malé kostěné brýle do papíru.
Švejk se spokojeně usměje.
„Tak to dá rozum, že mě - vysloužilýho vojáka pozvou do takovýho nóbl vojenskýho špitálu. A to
očkování asi bude moc potřebná věc. Říkali v hospodě u Kalicha, že je to podobný jako ta Španělská
chřipka, co přišla s koncem světový války. Teď to ale prej přišlo z Číny. Jeden číňan, on má zastavárnu
na Starým městě, u Kalicha teda říkal, že to od nich není. Ale že právě i tu hospodu možná skrz ten
Covid zavřou. A ještě že to pivo je hnus, voni že v tej Číně pijou hlavně čaj. Přitom do sebe lil jedno
pivo za druhým, až zjistil, že nemá na zaplacení. Tak mu hostinskej Palivec dal přes držku a vyhodil ho
na ulici. Von je Palivec zgruntu hodnej člověk, ale kecat tam vo čaji, vo zavírání hospod a ještě nemít
na zaplacení… Hodnej von je, to jo. Ale zase ne blbej… No, paní Müllerová, já to teda vezmu po
náměstí Komenskýho - ono se teď jmenuje podle nějakýho ruskýho vědce, co trápil psy hladem, aby
slintali. To se moh´voptat mě, psy já znám a vím co dokážou kvůli krmení. Na to nemusim bejt
študovanej. No a pak půjdu dolů Ječnou ulicí na Karlák a počkám na Dvojku elektriku, ta mě odveze
skoro až tam.“
Švejk tedy projde náměstím I.P.Pavlova, seběhne Ječnou a za chvíli už na „Karláku“ nastupuje do
tramvaje. Ta se rozjíždí a z reproduktorů se ozývá: „Příští zastávka- Novoměstská radnice.“
Švejk zpozorní a mudruje k spolucestujícím: „Tak ten je ale pěkně schovanej- ten vašnosta co hlásí ty stanice. Vidět ho není a povídá srozumitelně. Jako nápověda v divadle. To totiž není všechno, nebejt vidět. Ještě co se říká, komu a aby to bylo názorný. To já byl takhle ve Zlatej kapličce- nějakej kus s rytířema a těma jejich dvorníma dámama dávali. A jeden tam chodil po tom jevišti a deklamoval něco s mečem v ruce. Potom ho zabod´ do podlahy a jak dohlásal, zapomněl ho tam. A nápověda na něj pořád: Meč do pochvy, meč do pochvy! Až ten chudák dočista zblblej kleknul před jednu tu dvorní dámu, strčil jí hlavu pod sukni a začal mečet… A jen skrz to, že měl strejčka ředitele v tom divadle a že při tom mečení se ukázalo, že má hezkej tenor, nechali ho alespoň zpívat ve sboru v opeře.“ Rozpráví Švejk, když najednou se za ním ozve:
„Revize jízdenek, prosím!“
„Nemám miláčku! A peníze taky ne!“ Odpovídá Švejk. A jak pak si mám koupit jízdenku, když tu nikde není konduktér!“
Revizor mumlá něco o starých bláznech, ale to se Švejk brání: „Tak poslouchají, já nejsem žádnej blázen! Já jsem toliko ouřední blb! Uznanej komisí, v nemocnici Na Kateřinkách!“
Ale to už ho revizor táhne ven z tramvaje.
„Já jedu na důležitej úkon do Oustřední vojenský nemocnice!“ Protestuje Švejk, ale revizor nedbá:
„Bez peněz do tramvaje nelez, pobudo, když nemáš na lístek, ani na pokutu - půjdeš po svých!“ A tak
se milý Švejk ocitá na ulici, někde za Prašným mostem.
„Tak svou pouť, tak jako vždycky, budu muset dokončit pěšky.“ Vzdychne a vydá se do kopce.
Štráduje si to klidně po chodníku, dokud do něj málem nenarazí za urputného zvonění dva Městští
strážníci na kolech.
„Pane, vy neslyšíte zvonění? Jsme ve službě a vy se nám máte vyhnout. Kam pak jdete tak zamyšleně,
že nevnímáte?“ Ptají se strážníci.
„Já jdu na očkování proti Covidu - do Oustředního vojenskýho špitálu. Ale co VY děláte! Vždyť jsou
tady lidi! Tady je to pro pěší!“ lamentuje Švejk.
„Jeďte si po silnici, vždyť vám tam nechal poslední starosta - no ten s tím houbovým jménem - Babka,
Satan, nebo tak nějak - namalovat ty vobrázky bicyklů. Budete tam sami, jakživ jsem tam na
velocipedu nikde neviděl ani živáčka. To za mejch mladejch let chodili policajti většinou pěšky,
vždycky ve dvou. Skrze ty jejich zápisnice. Že prej jeden z nich uměl číst a ten druhej psát. Já si
myslím, že to musí bejt pomluva, protože jsem nikdy policajta číst, ani psát neviděl. Jenom pískat na
křižovatce na píšťalku, jako rozhodčího v tej kopanej.“ Švejk se zahloubá a navazuje: „Oni taky občas jezdili na koních. To starej Bertousek z Horních Počernic, v hospodě u Lípy povídal, že koupili k cirkusu vysloužilýho šimla vod Policie. A Bertousek takhle navečer diktoval svýmu vnukovi na
schodech u maringotky počtářský příklady, aby jednak nebyl blbej, ale hlavně si uměl spočítat tržby. A
jak diktoval ty příklady, viděl, že kůň hrábnul do země kopytem. Tolikrát, kolik byl výsledek. A to byl
třetí z těch hlídek a ten uměl počítat! Tak to s ním pak dělali i v cirkuse, kde hrabal v pilinách. Ale to
až se mu kopyta zahojily. Měl je vod těch „četníků“ zepředu sedřený, jak jim porád něco počítal…
Dneska jsou na to snad nějaký počítací krabičky, co se dají nosit i u sebe. Ale ty vám zase pěkně
nenaserou hromadu kobližků do skleníku, nebo pod žampiony,“ filozofuje Švejk.
A jedním dechem dokončuje myšlenku: „Ještě by teda povšechně nemuseli mít vodřený kopyta, kdyby měli nazutý brusle.“
Policajti na sebe kouknou, vyvalí oči, nevěřícně kroutí hlavama a sahají po služebních poutech…
Švejk proto rychle objasňuje: „No né, počkejte, Teď je čas těch masopustů. V Čestlicích taky bejval dřív masopustní průvod a kovář starej Javůrek se sedlářem nějakým Krejčíkem se pokaždý strašně nalili a dělali mrzutosti. Tak starosta rozhod, že budou chodit v masce koně, aby neměli čas se zlejt. Voni si jí zrychtovali tak přesnou, že vypadala jako živej kůň. A toho roku vedl průvod skrz zamrzlej rybník a tak byli všichni na bruslích. Jenže místnímu handlíři- cigán, nějakej Dezider Tágo- se vo masopustu ztratil kůň. A von jak viděl koně v tom průvodu, doběh ho vopatrně na tom rybníce a praštil ho takhle zespoda na plocho zezadu lopatou, aby běžel domů… Javůrek, kterej dělal ten zadek, skrz tu trefu tak jako zespoda zaječel dívčím hlasem: „Hovado, už viděls´ koně na bruslích?“ A bolestí předjel předek. Vod tý doby se tam začlo říkat, je blbej jako tágo a že kromě hodinek se v Čestlicích může předběhnout i kůň… No. Von i císař pán měl rád koně. Ale nenechal je ani bruslit ani na silnice malovat.“
Přemítá Švejk a málem přehlédne, že už je před branou nemocnice. Policajti jdou celou dobu vedle
něj jako ve snách a vedou kola. Zahlédnou ceduli „očkování Covid“. Ukážou tím směrem Švejkovi,
nasednou na kola a o poznání opatrněji jedou dál konat službu. Švejk se vydá tím směrem, až dojde
ke správné ordinaci.
Tam ho odchytne sestra: „Dobrý den, tady si prosím vezměte číslo s pořadím a vyčkejte si. Vidím, že jste byl objednán už před hodinou, pročpak jdete pozdě?“ Zeptá se.
Švejk popisuje svou cestu a sestře se začíná rosit čelo. „No dobrá pane Švejku. Jste na něco alergický? Voda a armáda? Hm, to tu asi vadit nebude. Běžte do ordinace vlevo a připravte se, dostanete injekci.“
Švejk vejde do ordinace, chvilku za ním sestra s injekcí a jen vejde, ozve se její jekot: „No chlape, co si myslíte! Nevystrkujte na mě zrovna tu část těla s neslušným názvem a natáhněte si kalhoty, my tady očkujeme do ruky!!!“
Švejk se na ní podívá a zakaboní se naoko: „Víte paní ošetřovatelko, i takovej doktor Grünstein říkal, že pro lékaře žádná část lidskýho těla nemá neslušnej název. A taky že injekce patří do prdele, kterážto je skoro stejně spravedlivá jako smrt. Každej tam je stejně poškozenej - jakožto prasklej shora dolů a lidi jsou si tam podobnější než ve vobličejích. Jsem na takový proceduře poprvé a nevím, jak to dnes děláte. Vy byste ale mohla bejt trochu vod tý laskavosti a vlídnosti. To v divadle někde v Jungmanový ulici dávali představení pro děti a jedna stárnoucí subreta tam hrála Čertovu babičku. Nejdřív jí tu roli nechtěli dát, že je na ní už moc stará. A že byli laskaví, nalíčili jí pořádně a vono to teda ještě šlo. Ale hned po představení si šla - jednak ze smutku nad tím uměleckým vosudem- a pak taky protože už dost chlastala - koupit láhev špiritusu, aby to spláchla. A ta prodavačka u kasy v tom, jak dneska říkáte - marketu, byla právě zase vlídná a laskavá. Taky poctivá ve svým povolání. Ale hlavně bez brejlí - co si doma nechala - hovno viděla. Tak jak herečku pozorovala neostře, zmalovanou do tý role, tak jí říká: Máte už občanku dívenko? Ta subreta se rozbrečela štěstím a zaběhla zpátky do toho krámu koupit tej pokladní bonboniéru… V noci potom vypila ten špiritus na ex a zemřela stářím, nebo jí trefilo vod radosti. Tím pádem měla krásnou smrt. Když jí našli, měla ve tváři takovej úsměv, že při funusu musela bejt v uzavřený rakvi, aby se najatý plačky v kostele neřehtaly.“
Sestra na Švejka kouká s otevřenou pusou a neví co si má z příběhu vzít.
„No tak už si natáhněte ty kaťata a vyhrňte rukáv.“ Povídá Švejkovi mnohem smířlivěji.
„Vidíte, tak jste mnohem milejší a hezčí. A ještě toho smíchu, jak jsem vzpomínal - kdyby bylo víc v tej
vaší tváři. To je taky moc užitečná a léčivá vlastnost. V kavárně U Špírků jeden študent vyprávěl, že na Břevnově měl zasilatelství nějakej Kupka a ten vozil sentinelem písek z přístavu z Roztok, co tam
plavili lodí z Kralup a Ouholiček. Na opravu Břevnovskýho kláštera. A za Spáleným mlejnem si
uvědomil, že zapomněl naložit uhel. Měl už jen nějaký dříví a ještě třináct kilometrů jízdy před sebou.
A na poli před Sedlecem sušil nějakej sedlák sklizený konopí, co tam pěstoval na výrobu provazů. No
a že ten Kupka neměl už čim topit, kolem nikdo nebyl, posbíral rychle toho konopí, co šlo, naházel do
kotle, než vyhasnul a zbytek na tendr na potom. Byla to prej tenkrát náramně veselá cesta. Když přijel
ke klášteru, chechtal se tak, že vjel zavřenou bránou až na nádvoří a dlaždiči co tam vopravovali
dlažbu, se počali taky náramně chechtat a vydláždili tam do těch chodníků kosočtverce. Do toho
katecheta, kterej připravoval sestřičky na službu nejen bohu, ale i ve špitálech, je učil tělovědu. To
činil tak, že hráli flašku lahví vod mešního vína, co předtím- to dá rozum- museli vypít. A ty vožralý
jeptišky, ještě jak se nadejchaly toho kouře, a že to bylo v srpnu, tak na nedalekej Anenskej pouti
zcizily kolotoč i s koňma. Poodjely, podařilo se jim ho zprovoznit a vozily se porád dokola a řehtaly se,
jak ty kobyly. A že ho neuměly zastavit, chtělo se jim na malou a porád se chechtaly, tak to některý
pustily a cákalo to vokolo. Místní žebrák si tim pomazal bolák, že je to jako panenská moč a léčí. Ale
von se mu ještě víc podebral. Asi skrz to- jak se vokázalo - že žádná z těch jeptišek nebyla panna.“
Sestra stálá s injekcí v ruce, kouká, jestli se jí pan Josef Švejk nezdá a nevědomky tlačí na píst injekce a
z té stříká tekutina vzhůru. Švejk se nedá vyvézt z míry a vybízí sestřičku: „Tak se na mě usmějte a píchněte mi to radši už do tej ruky. Já půjdu ke Kalichu, protože jinde to v naší, ani vaší době už moc nechápu. Bojím se, že schází už zase jen nějakej Císař, nebo třeba Car, kterej by proti sobě zase pohnal lidi s flintama v ruce!“
Pokýve hlavou Švejk, okoune nějakého chodce, tahajícího z „IQOSky“, zakroutí hlavou a odplivne si.
Nacpe a zapálí si fajfku a vydá se pěšky zase zpět domů. Do ulice Na Bojišti 12 na Novém městě. I
když panuje zima, dnes je v Praze skoro 11 stupňů a krásně polojasno. Píše se 24. února, léta páně
2022. V tu chvíli jen obyčejné datum, ale od zítřka den, který si bude pamatovat celý svět.
*************************************************************************
PŮVODNÍ VERZE PŘED ÚPRAVOU:
„Tak vám přišla pozvánka na to očkování milostpane,“ spráskla ruce paní Müllerová.
„Jaký očkování paní Müllerová? Já znám očkování proti vzteklině, to jsem kdysi sháněl pro sedmkrát prodanýho Balabána. Když se jednou vrátil po dalším prodeji, měl pěnu u huby a byl takovej naježenej. Vono se tenkrát ukázalo, že ta panička, která ho zrovna koupila, byla u těch vegetariánů! To jsou ti, jak nejedí ničehož masitýho, vědí?“ vysvětloval Švejk.
„No a vona na to chtěla naučit i toho psa. Tak ho krmila samýma salátama, ředkvičkama, cibulí. A tu psi ani nesmějí. Chudák Balabán ze zoufalství sežral jedinou věc se zvířetem co tam měla, mejdlo s jelenem. A pak utek a jak pelášil domů kolem Vltavy, to mejdlo ho štípalo do tlamy. Nachlemstal se z řeky vody a když se vrátil, tak vypadal jako když má vzteklinu,“ zakončil Švejk.
„A to jste se nebál, že to chytnete?“ Vykulila oči paní Müllerová.
„Nejprve jo, ale potom jsem si všim", jak slintá, že to čistí tébich. A to asi vzteklina nedělá…“ Zakončil Švejk, aby hned zase pokračoval:
„A mě teda zvou na očkování čeho a kam? Buďte tý dobroty a rozdělejte to lejstro.“
Paní Müllerová otevírá úřední dopis a odpovídá:
„Tady píšou, abyste se dostavil na očkování proti Covidu 19 do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích.“ Přehláskovala, hledíc přes malé kostěné brýle do papíru.
Švejk se spokojeně usmál.
„Tak to dá rozum, že mě, vysloužilýho vojáka, pozvou do takovýho nóbl vojenskýho špitálu. A to očkování asi bude moc potřebná věc. Říkali v hospodě u Kalicha, že je to podobný jako ta Španělská chřipka, co přišla s koncem světový války. Teď to ale prej přišlo z Číny. Jeden Číňan, on má zastavárnu na Starým městě, u Kalicha teda říkal, že to od nich není. Ale že právě i tu hospodu možná skrz ten Covid zavřou. A ještě že to pivo je hnus, voni že v tej Číně pijou hlavně čaj. Přitom do sebe lil jedno pivo za druhým, až zjistil, že nemá na zaplacení. Tak mu hostinskej Palivec dal přes držku a vyhodil ho na ulici. Von je Palivec zgruntu hodnej člověk, ale kecat tam vo čaji, vo zavírání hospod a ještě nemít na zaplacení… Hodnej von je, to jo. Ale zase ne blbej… No, paní Müllerová, já to teda vezmu po náměstí Komenskýho. Ono se teď jmenuje podle nějakýho ruskýho vědce, co trápil psy hladem, aby slintali. To se moh voptat mě, psy já znám a vím co dokážou kvůli krmení. Na to nemusim bejt študovanej. No a pak půjdu dolů Ječnou ulicí na Karlák a počkám na Dvojku elektriku, ta mě odveze skoro až tam.“
Švejk tedy projde náměstím I. P. Pavlova, seběhne Ječnou a za chvíli už na „Karláku“ nastupuje do tramvaje. Ta se rozjíždí a z reproduktorů se ozývá: „Příští zastávka Botanická zahrada.“
Švejk zpozorní a mudruje. „Tak ten je ale pěkně schovanej ten vašnosta co hlásí ty stanice. Vidět ho není a povídá srozumitelně. Jako nápověda v divadle. To totiž není všechno, nebejt vidět. Ještě co se říká, komu a aby to bylo názorný. To já byl takhle v divadle. Nějakej kus s rytířema a těma jejich dvorníma dámama dávali. A jeden tam chodil po tom jevišti a deklamoval něco s mečem v ruce. Potom ho zabod do podlahy a jak dohlásal, zapomněl ho tam. A nápověda na něj pořád "Meč do pochvy, meč do pochvy!" Až ten chudák dočista zblblej kleknul před jednu tu dvorní dámu, strčil jí hlavu pod sukni a začal mečet… A jen skrz to, že měl strejčka ředitele v tom divadle a že při tom mečení se ukázalo, že má hezkej tenor, nechali ho alespoň zpívat ve sboru v opeře.“ Rozpráví Švejk, když najednou se za ním ozve: „Revize jízdenek, prosím!“
„Nemám, milánku! A peníze taky ne!“ Odpovídá Švejk. A jak pak si mám koupit jízdenku, když tu nikde není konduktér!“
Revizor mumlá něco o starých bláznech, ale to se Švejk brání:
„Kdepak, blázen já nejsem! Já jsem toliko ouřední blb! Uznanej komisí v nemocnici Na Kateřinkách!“
Ale to už ho revizor táhne ven z tramvaje.
„Já jedu na důležitej úkon do Oustřední vojenský nemocnice!“ Protestuje Švejk, ale revizor nedbá:
„Bez peněz do tramvaje nelez, když nemáš na lístek, ani na pokutu, půjdeš pěšky!“ A tak se milý Švejk ocitá na ulici, někde Na Petynce.
„Tak svou pouť, tak jako vždycky, budu muset dokončit pěšky.“ Vzdychne a vydá se do kopce. Štráduje si to klidně po chodníku, dokud do něj málem nenarazí za urputného zvonění cyklista.
„Pane! Co děláte! Vždyť jsou tady lidi! Tady je to pro pěší!“ Lamentuje Švejk.
„Přitom v kavárně U Špírků si vychvaloval jeden študent s bicyklem, že teď je na radnici starosta s nějakým houbovým jménem Žampion, Klouzek, Satan, nebo jak… A von jak má to houbový jméno, tak jako sypou houby ty výtrusy, tak on trousí zase moudra. Jedno za druhým. Třeba nechal všude na cesty namalovat ty bicykly, jako že chce, aby tam jezdily. Von tam teda žádnej nikde nejezdí, aly mohly by… A je rozumný, že ty automobily teď pěkně stojí v tý jedný řadě a nehýbou se. Tam co jsou vymalovaný ty velocipédy nesmí a nemohou tudíž nikoho zachvátit, jako před řadou let mě na Karlovým náměstí. To císař pán měl rád koně a taky prý lamentoval, že je automobily vytlačujou. Asi je měl nechat taky malovat na silnice. Malovanej kůň je rozhodně hezčí než bicykl…“ přemítá Švejk a málem přehlédne, že už je před branou nemocnice.
„Dobrý den, tady si prosím vezměte číslo s pořadím a vyčkejte si. Vidím, že jste byl objednán už před hodinou, pročpak jdete pozdě?“ Zeptala se.
Švejk popisuje svou cestu a sestře se začíná rosit čelo.
„No dobrá pane Švejku. Jste na něco alergický? Voda a armáda? Hm, to tu asi vadit nebude. Běžte do ordinace vlevo a připravte se, dostanete injekci.“
Švejk vejde do ordinace, chvilku za ním sestra s injekcí a jen vejde, ozve se její jekot:
„No chlape, co si myslíte! Nevystrkujete na mě zrovna tu část těla s neslušným názvem a natáhněte si kalhoty, my tady očkujeme do ruky!!!“
Švejk se na ní podívá a zakaboní se: „Víte paní ošetřovatelko, i takovej doktor Grünstein říkal, že pro lékaře žádná část lidskýho těla nemá neslušnej název. A taky že injekce patří do prdele, kterážto je skoro stejně spravedlivá jako smrt. Protože každej tam je prasklej shora dolů a lidi jsou si tam podobnější než ve vobličejích. Tak už mě tam píchněte a já půjdu ke Kalichu, protože jinde to tu v tej vaší době už moc nechápu. Tady schází už zase jen nějakej Císař, nebo třeba Car, kterej by proti sobě zase pohnal lidi s flintama v ruce!“
Pokýve hlavou Švejk a vydá se pěšky zase zpět domů, do ulice Na Bojišti 12 na Novém městě. I když je zima, dnes je v Praze skoro 11 stupňů a krásně polojasno. Píše se 24. února, léta páně 2022.
