Šmouha
Šimon Škrabal
Projíždí prudkými serpentýnami, na kterých zanechává dlouhé smyky, vyhýbá se zákeřným kořenům a kamenům.
Celý les vidí rozmazaně, jako když vidí zamlžené čelní sklo u automobilu. Nestíhá ani pozorovat měkce ležící mech obklopený šiškami.
Barbora Svitáková
Hostina.
A táhne se od obzoru k obzoru. Smrk za smrkem, větev za větví. A lýka, lýka tu je dost pro všechny. I pro mojí nenažranou tetu Máňu.
Stovky, snad tisíce stromů se vábivě kolébají ve větru.
S každým nádechem se mi sbíhají sliny.
Prožeru je všechny. Do posledního kubíku. Jedině v tom tkví ta lákavá krása Českých lesů.
Petra Charvátová
Jsem stejně starý jako tento les samotný. Kolik vyznání lásek bylo vyryto do mé kůry ani spočítat nejde. Z okraje lesa sleduji, jak čas plyne, když se z malé vesnice stává velkoměsto, které bere naše území.
Veverky, které bydlely v mé kůře, odešly, stejně jako srnky, které jsem chránil svou korunou před deštěm. Proč by ale měli zůstat, když ta zeleň, kterou potřebují, už není a klid, který les nabízel mizí.
I já to teď začínám cítit. Vím, že konec se blíží, když slyším rachocení mašin blížících se ke mně.
Karolína Hrachovcová
Už je to tu zas, sezóna obrů lovících mé příbuzné mezi kořeny stromů.
„Tatínku! Co je tohle za houbu?“ s křikem ke mně přiběhnou dvě jejich mláďata.
„To je můj konec.“
Schoulená v jehličí jsem si počítala minuty.
„Prašivky nebereme!“ odpověděl jim starý obr s velkým kusem jakéhosi mechu na tváři.
„Vždyť je tak krásně barevná, jako by měla maminčin letní klobouk, “ už ke mně natahovaly ruce.
„Ať vás ani nenapadne na ni sáhnout! Je jedovatá. Ještě by vám ublížila.“ Jakmile to dořekl, málem na mě šlápl.
Kateřina Krupičková
Vybraly jsme si místo z celého lesa nejlepší…
Tmavé, vlhké, stále smrdí mršinou zahrabanou do tlejícího listí napadeného padlím. Zde budeme nerušeně růst, rozkládat a množit naše spory dál - jsme houby.
Náš drahý zdroj živin skonal na nepropustném místě, lehký porost nás chrání před možnými zájemci o naše plodnice.
