 |
| Princezny letuškami |
„V novinách píšou, že ve světě je neklidně. Říkají, že bude válka.“
„A co ještě nového?“
„Že do války se zapojí letadla.“
„Škoda, že v roku 1848 letadla neexistovala. Smutně přidala stará Almerie. Jak jsem přála mít křídla, když utíkala z Paříže. Několik dní schovávala se v pichlavé slámě v nějakém špinavém voze. Teď by, možná, jsem použila letadlo. Všechno vstoupí do života, jen příliš později.“ Co tím hraběnka chtěla říct, dívky nepochopily.
Byl to poslední rozhovor princezen s praprababičkou. Ale sen o létání utkvěl v jejích paměti.
Byl to poslední rozhovor princezen s praprababičkou. Ale sen o létání utkvěl v jejích paměti.
Měly by spěchat, aby nebylo pozdě.
Rok 1934. Kancelář 1 České Aerolinky.
„Eleonora Almeria Immakulata, jste na řadě,“ ozval se mužský hlas. „Posaďte se slečno. Kolik vážete, jak jste vysoká, kolik řeči umíte? Kolik je vám let?“
„54 kilo, 165 cm. Ovládám francouzský, anglický, italský, německý a český jazyk. Je mi 27 let.“
„Bohužel, nevyhovuje váš věk, přijímáme jen do 26. Ale vaše znalosti jazyků jsou přijatelné můžete dělat v kanceláři naši společnosti.
„Marie Terezie Thurn –Taxis, jste na řádě.“
„Bohužel, nevyhovuje váš věk, přijímáme jen do 26. Ale vaše znalosti jazyků jsou přijatelné můžete dělat v kanceláři naši společnosti.
„Marie Terezie Thurn –Taxis, jste na řádě.“
Otázky byly stejné, ale výsledek byl kladný.
„Teď, prosím, můžete přistoupit k seznámení s pravidly pro letušky.“
Tak jako vždy věrné svému zvyku potomci Thurn- Taxisu byli mezí prvními ve všem. Služba ve jménu progresu.
Text pro knihu:
Tak jako vždy věrné svému zvyku potomci Thurn- Taxisu byli mezí prvními ve všem. Služba ve jménu progresu.
První z nebeského rodu
Hraběnka Almerie von Thurn-Taxis se usadí ve svém oblíbeném křesle u zámeckého okna. Letní slunce se zvysoka opírá do starého kamenného parapetu. Kolikrát ještě ucítím vůni lesů, uslyším zpěv ptáků, napadne pětadevadesátiletou stařenku, když vyhlédne z okna.
Vyruší ji dětské hlasy.
„Tak co je nového ve světě, moje milované princezničky?“ usměje se na drobné obličeje svých pravnoučat.
„Papá říkal mamince, že ve světě je neklidně,“ odpoví Eleonora Almerie, nejstarší dcera Ericha a Gabriely. V náručí drží tříletou sestřičku Terezku. Obě dívenky jí připadají jako nejnovější vydání rodinné ságy, jejíž staré díly už dávno odvál čas. A přece si vše pamatuje, jako by to bylo včera. Za to na poslední zprávy o zavraždění Ferdinanda d´Este v Sarajevu málem zapomněla. Povzdechne. Bylo toho hodně, co v životě všechno zažila?! Přežila revoluční dny v Evropě, pichlavou slámu na dně uprchlického vozu, zakládání železnice na loučeňském panství, dvorní plesy ve Vídni i život v dluzích pod taktovkou nuceného správce. Tolik touží slyšet nějaké hezké novinky o moderním světě. Jenže i děti cítí to napětí, které panuje po zavraždění následníka trůnu i na Loučeni.
„Možná bude zase válka,“ řekne princezna Eleonora s vážností hodnou poslanecké sněmovny. „A válka je hrozná, že jo, prababičko?“
„Jenže tentokrát budou ve válce prý i letadla!“ ozve se osmiletý Alexandr, který vběhl do komnaty s dřevěným modelem Wrightova Flyera, co dostal k Vánocům. Letadélko vypadá, že už přežilo nejméně tři havárie.
„Kéž by už v roce 1848 nějaká letadla existovala,“ pvzdechne stará kněžna. „Jak já jsem si přála mít křídla, když jsme utíkali z Lombardie. Dny a noci jsem se skrývala ve slámě, ve špinavém voze… Letadlo by nám bývalo ušetřilo mnoho bolesti,“ zamyslí se. „Všechno přijde, ale vždycky až po tom, co by se to opravdu hodilo…“ dodá.
Děti ji už ale neposlouchají. Alexandr krouží letadélkem kolem stolu, Terezie marně po hračce natahuje ruce a Eleonora si představuje, jak bude v takovém stroji jednou cestovat. Děti netuší, že je to poslední den s jejich prababičkou. Ale zárovň i první den jejich velkého snu, který se uskuteční přesně o dvacet let později, když po válce vzniklé Československé aerolinie začnou nabírat první letušky.
Pětadvacetiletá Terezie, elegantní a trochu nervózní, postává před kanceláří Československých aerolinií. Uvnitř už aabsolvuje přijímací pohovor její starší sestra Eleonora. Po půl hodině se objeví ve dveřích. Usmívá se, ale nějak rozpačitě.
„Řekli, že jsem... příliš zralá,“ vysvětluje. „Berou jen do šestadvaceti. Ale nabídli mi místo v administrativě.“
Terezie ji obejme. Pak vstoupí do kanceláře i ona. Uvnitř to vypadá jako v čekárně na osud. Muž za stolem má obličej vytesaný z byrokratického kamene a pohled, který nejspíš rozliší váhu uchazečky s přesností na půl kila.
„Výška?“
„173 centimetrů.“
„Věk?“
„Pětadvacet.“
„Jazyky?“
„Francouzština, angličtina, němčina, italština, čeština… Kdybyste chtěl, naučím se i nebesky.“
Muž nadzvedne obočí, ale Terezii se zdá, že mu cukl i koutek.
„Výborně. Můžete nastoupit do výcviku, tady máte pravidla pro letušky.“
A tak dvě princezny ze starého rodu, který kdysi posílal dopisy kočárem, vkročí do nového věku — jedno děvče s křídly na uniformě a druhé s perem v ruce. Ani jedna netuší, co přesně ji čeká. Ale obě to vítají s hlavou vztyčenou, jako by jim za zády stále šeptala prababička Almerie: „Výborně, moje milé. Křídla máte, tak leťte.“
