Čelila jsem otázkám:
„A kde máš toho svého?“
„Neměl by se taky trochu starat? Má rodinu.“
„Co vlastně dělá?“ vyzvídala maminka.
„A kam to chceš o víkendu jet? Sama? Není to nevhodné, bez manžela?“ doplnil ji tatínek.
Odpovídala jsem jen: „Hmm, asi, nevím,“ a „nemyslím si.“
Konečně! Jsem na cestě. Je krásný den. Kámen zodpovědnosti jsem nechala kdesi za mnou. S úsměvem na tváři, rukou nataženou a prsty symbolizujícím Vééé mávám na projíždějící auta. Hledím na ně skrze stříbrné lenonky. Dlouhé rozpuštěné vlasy strkám za ucho. V zelených vlastnoručně ušitých šatech ozdobených háčkovanými kopretinami nikoho nenechám na pochybách k jakému svobodomyslnému hnutí se hlásím. Představuji si, jak mi zastaví žlutá dodávka pomalovaná pestrobarevnými květinami plná rozesmátých hipíků a přátelsky mě přivítají na palubu svého sluníčkového vozu.
Dodávka se nekoná. Osobní automobily mě míjejí bez povšimnutí a já poskakuji u krajnice a s rukama naznačující prosím, prosím se pokouším přimět řidiče k zastavení. Nic. Na obzoru vidím přijíždět velké černé nablýskané auto. Hlavou mi bleskne, ten nezastaví, ledabyle mávnu rukou. Řidič vyhodí blinkr, auto začne zpomalovat, ustupuji dál od krajnice a přede mnou i za mnou zastaví ne jedno, ale celá kolona velkých, černých, nablýskaných vozů. Bylo jich pět. Můj sen vysmátých hipíků vystřídá zahraniční kapela zachmuřených rockerů v kožených bundách posetých stříbrnými cvočky. Stojím a zírám. Z druhého auta vystoupí muž v kvádru s kravatou, připomínající spíše agenta 007, s rockerem má společný snad jen výraz ve tváři a dlouhé vlasy sčesané do culíku. Stojím ani se nehnu.
„Jedete s námi?“ zeptá se chlápek. Malinko se pousměje. Rukou naznačí, abych ho následovala.
„S dovolením,“ natáhne ke mně ruce. Já nechápavě civím.
„Batoh,“ vysvětluje.
„Jóó. Aha...“ odpovídám a otočím se zády.
Sundá mi batoh i mou khaki bundu. Otvírá kufr a vše tam pečlivě skládá. Zavře kufr, otevře zadní dveře a řekne: „Prosím…“
S pocitem královny usedám, ne vplouvám na zadní sedadlo. Kolem mě je všechno v kůži. V životě jsem v takovém autě nejela. Do ucha mi zní stereo hudba. Zaregistruji, že muž v kvádru usedá vedle mě a promlouvá do svého rukávu:
„Můžeme…., jedeme.“
Bylo 31. srpna 1990. Mým cílem byl jeden z prvních polistopadových open air festivalů v Trutnově Woodstock 69 – Jarocin 69-70 – Trutnov 87-90. Významných hostem prvního povoleného ročníku festivalu byl v roce 1990 tehdejší prezident republiky Václav Havel.
Háčky k povídce Lenky:
„Můžeme…., jedeme.“
Kolona se rozjíždí a já s ní.
Z předního místa pro spolujezdce se na mě otočí drobný pán, má lehce nazrzlé rozčepýřené vlasy a pod nosem hustý knír, usměje se :
„Jedete také do Trrrutnova ?“ Jeho pověstné ráčkování mě dokonale odzbrojí a já hlesnu jen:
„Ano.“
Hipíci i rokeři mizí v snové mlhovině a nahradí je realita prezidenstské kolony s usměvavým Vaškem. Vzpomínám na poučení, které mi dával můj tatínek: „ Lepší je mlčet a vypadat, jak blbec, než promluvit a potvrdit to.“ A tak jsem mlčela a přihlouple se usmívala.
Z předního místa pro spolujezdce se na mě otočí drobný pán, má lehce nazrzlé rozčepýřené vlasy a pod nosem hustý knír, usměje se :
„Jedete také do Trrrutnova ?“ Jeho pověstné ráčkování mě dokonale odzbrojí a já hlesnu jen:
„Ano.“
Hipíci i rokeři mizí v snové mlhovině a nahradí je realita prezidenstské kolony s usměvavým Vaškem. Vzpomínám na poučení, které mi dával můj tatínek: „ Lepší je mlčet a vypadat, jak blbec, než promluvit a potvrdit to.“ A tak jsem mlčela a přihlouple se usmívala.
Václav se taky usmíval a občas se snažil začít nezávaznou koverrrzaci. Abych mu udělala radost špitla jsem jen: „Hmm, asi, nevím“ či: „nemyslím si.“
Nepokecali jsme, ale má cesta za svobodou byla naplněna vrchovatě.
Bylo 31. srpna 1990. Mým cílem byl jeden z prvních polistopadových open air festivalů v Trutnově Woodstock 69 – Jarocin 69-70 – Trutnov 87-90. Významných hostem prvního povoleného ročníku festivalu byl v roce 1990 tehdejší prezident republiky Václav Havel.
Žiju svůj sen. Počítám hodiny do víkendu.Těším se, jak puberťák na cigárko.
„Lenko!“ křičí maminka.
„Plínka patří na zadeček, ne na hlavu! A nemixuj nám ten guláš, zelenina na kašičku je na plotýnce vedle…“ kroutí hlavou maminka.
„Co to s tebou je???“ přidává se taťka.
„Máš toho moc holka…“
„No, to teprve budu mít…“ myslím si a usmívám se.
„A kde je vůbec ten tvůj?“ Vyzvídají už unisono oba rodiče…
„Jel na dožínky do Žatce.“ Odpovídám a skoro vyprsknu smíchy. Připadám jsem si jako v té reklamě, která teď na přelomu starého a nového režimu frčí v televizi, jak se hlas medvěda ptá:
„A kde je vlastně brácha?“ A medvěd odpovídá:
„Šel pro med do Jednoty!“
Z přemítání o blbostech mě vytrhl tátův hlas:
„Ach jo to je dneska doba. A kam to chceš vlastně o víkendu jet? Sama?“
Marek Bucko
Vymýšlela jsem si všelijaké báchorky o srazu se spolužačkami z vejšky a důsledně tajila cíl své cesty.
„Kam, že to chceš o víkendu jet? A sama? Není to nevhodné, bez manžela?" vyzvídala maminka.
„Kde máš toho svého? Neměl by se taky trochu starat o rodinu?" přidával se tatínek.
„Hm, asi, nevim, nemyslím si, je na dožínkách," odpovídala jsem celý týden trpělivě mezi děláním kašiček, příkrmů, přebalováním a domácími pracemi.
Moji rodiče v rockových hudebnících viděli zdrogované, sexuchtivé maniaky a hudební festivaly byly semeništěm neřestí a mravního úpadku čerstvě demokratické Československé republiky.
Otázky rodičů i jejich pohledy se do mě zapichují jako jehličky do špízu. Neuhnu. Potřebuji je. Pohlídají malého a já si splním sen. Opakuju si v hlavě a z úst mi vychází odpovědi, které nic nezkazí ani neprozradí. Hm, asi, nevím, nemyslím si. Nezúčastněně se usmívám a za vizáží spořádané matky skrývám jedno ze svých největších tajemství.
Kamila Podlahová
„Lenko!“ křičí maminka.
„Plínka patří na zadeček, ne na hlavu! A nemixuj nám ten guláš, zelenina na kašičku je na plotýnce vedle…“ kroutí hlavou maminka.
„Co to s tebou je???“ přidává se taťka.
„Máš toho moc holka…“
„No, to teprve budu mít…“ myslím si a usmívám se.
„A kde je vůbec ten tvůj?“ Vyzvídají už unisono oba rodiče…
„Jel na dožínky do Žatce.“ Odpovídám a skoro vyprsknu smíchy. Připadám jsem si jako v té reklamě, která teď na přelomu starého a nového režimu frčí v televizi, jak se hlas medvěda ptá:
„A kde je vlastně brácha?“ A medvěd odpovídá:
„Šel pro med do Jednoty!“
Z přemítání o blbostech mě vytrhl tátův hlas:
„Ach jo to je dneska doba. A kam to chceš vlastně o víkendu jet? Sama?“
Marek Bucko
Vymýšlela jsem si všelijaké báchorky o srazu se spolužačkami z vejšky a důsledně tajila cíl své cesty.
„Kam, že to chceš o víkendu jet? A sama? Není to nevhodné, bez manžela?" vyzvídala maminka.
„Kde máš toho svého? Neměl by se taky trochu starat o rodinu?" přidával se tatínek.
„Hm, asi, nevim, nemyslím si, je na dožínkách," odpovídala jsem celý týden trpělivě mezi děláním kašiček, příkrmů, přebalováním a domácími pracemi.
Moji rodiče v rockových hudebnících viděli zdrogované, sexuchtivé maniaky a hudební festivaly byly semeništěm neřestí a mravního úpadku čerstvě demokratické Československé republiky.
Jana Venzlů
Kamila Podlahová
