Marie a Alexandr v dnešní době - napsal Yakeen (začátek)

Marie tu práci vzala, hned jak ji šéfová marketingové agentury na meetingu nabídla. Představovala si to jako několik týdnů klidné a soustředěné práce v knihovně, s bydlením ve velmi slušném hotelu. Několik týdnů bez upovídaných kolegyň, bez otravných dotazů na její soukromí, do kterého jim nic není. Několik týdnů, kdy nebude muset poslouchat kuňkání o dietách a zároveň se dívat na jejich talíře plné jedovatých nepoživatin. Několik týdnů ticha a samoty, ve které se v posledních letech cítila nejbezpečněji.
Dobře, psát o zámeckých receptech z minulých století, hrozilo také potkáváním se s nenažraností bez kapky sebekázně. Dokonce i čekala, že detaily ze života Loučeňských pánů ji budou připomínat chování jejího bývalého manžela, ale i tak tu práci vzala.
Konec konců alespoň se bude moc připravit na setkání s ním, a tomu se nevyhne. Oslavit Erichovu promoci s jeho tátou je prostě společenská povinnost. A když už bude na Loučeni, tak to vyřídí tam.
Kolik takových „povinností“ ji ještě čeká, přemýšlela. Další dvě promoce kluků, no jo, ale pak svatby a nakonec narozeniny vnoučat. S každou další myšlenkou se jí prohlubovaly přísné rýhy kolem úst. „Sakra, to nikdo neskončí!“ došlo jí a zlostně udeřila do volantu. 

 V tichu její perfektně vyluxované elektrické škody Citigo bylo slyšet i tohle tlumené zadunění. Auto vonělo čistotou, byla kultivované a moderní, ale bez vášně. Bylo takové, jako ona. A oběma mohly každou chvíli dojít baterky. 

Marii, protože žila již 15 let v zapšklé opuštěnosti, a autíčku prostě proto, že ujelo už skoro 200 km.
Marie zastavila u krajnice, a při poslední kontrole make upu upustila řasenku, a ta jí na bílé halence vytvořila šmouhy, za které by se nemusel stydět japonský kaligraf. Marie ale ano.
Když v kufru hledala novou, svět byl přesně takový, jaký ho znala. Protivný a plný nespravedlností.
Paradoxně ji to uklidnilo, a tak čistá a bez chybičky dojela na Zámek.