Marie a Alexandr v dnešní době - napsal Yakeen (konec)

„Kdyby se tam nedalo ject na motorce, tak bych se na to asi vysral,“ napadlo Sašu, když přidal plyn a vystřelil kolem plazícího se náklaďáku. „Ba ne, to bych klukům neudělal,“ pokračoval jeho vnitřní dialog když Harleje ustálil na příjemné devadesátce, „hrozně o to stáli. I když proč vlastně? Muselo se jim přece taky ulevit, když jsme se Marií rozvedli. Kdyby se neslavila Erichova promoce, nedávalo by žádný smysl se s ní znovu potkat. Jak asi bude po těch letech vypadat? Asi bude vysportovaná, vychrtlá a přísná. Má ještě tak zapšklej výraz?“

Saša se přes všechny ty myšlenky cítil dobře, vůbec si nepřipadal na to, že mu za chvíli bude 60. Dobře, pod koženou bundou měl bříško, v sedlových brašnách léky na tlak, ale kdo v tomhle věku něco nezobe? Úplně jasně si dovedl představit nesouhlasný pohled, se kterým si i 15 let po rozvodu Marie změří obvod jeho pasu. Znovu to v něm vzbudilo všechny ty pocity odmítání, kontroly a buzerování, které kdysi, než se jejich životy rozdělili, zažíval. Vyhodil blinkr a zajel na benzínku. Koupil si po létech doutníček, slastně ho vykouřil a k tomu srkal espreso. Jasně, že to udělal tak trochu na truc, ale taky jako důkaz, že si může dělat, co chce. Když odjížděl, neodolal a párkrát nechal motor zaržát.

I jeho syn Evžen mířil ke stejnému cíli. Mrknul na display na řídítkách a šlápnul ještě víc do pedálů. Když tam dojede do 17.15, splní svůj tréninkový plán, a navíc letos už bude mít najeto 5247 kilometrů. No, klukům řekne 6000, však oni si taky přidávají. Odignoroval lehkou bolest v koleni a ještě přidal. Od té doby, co před léty málem umřel na hemofilii, o sebe začal pečovat snad až s přehnanou přísností. Z masa jedl jen kuřecí na vodě, to kvůli bílkovinám, a když si dal rohlík, byl tak celozrnný, že křupal jako preclík. Někdy ho napadalo, že už je jako máma.

Evženovi bratři, Erich se Sašou, jeli vlakem. Erich jednak proto, že si na vlak zvyknul na Erasmu v Anglii, a nevnímal tedy veřejnou dopravu jako něco pro socky, ale především proto, že uhlíkovou stopu této dopravy si mohl sám před sebou obhájit. Saša na céóčko kašlal. Miloval svačinky v lehounce chvějícím se vlaku. Mohl koukat do krajiny, pohyb obstarávala lokomotiva, a on se blížil k cíli v lehkém glukózovém opojení třetí laskonky. Takto konejšen, si ani neuvědomoval, že mírné: „tudu, tudu- tudu, tudu“ mu natřásá všechny pneumatiky kolem pasu, ke kterým se dopracoval.

Rosolnatého chvění si všimnul jeho bratr. „Disgusting.“ 

Napadlo ho, protože právě dopisoval v angličtině odpověď na Whats upu, ale nahlas neřekl nic. Věděl, že by tím Sašu naštval. Přesto si nedokázal odpustit, aby nepošťouch bráchu jeho přezdívkou. „Hele Pašíku, taky jsi zvědavej, jaký to bude, až se máma s tátou uvidí?“ Saša si otřel drobečky z pusy a strčil si do ní poslední kousek zákusku. 

Nonšalantně přešel Erichovo oslovení, a zamyslel se. Už dávno před rozvodem byl na mámy straně. Nemohl za to. Brala si ho kdysi sebou na všechny semináře, kde hledala odpověď na to, proč je tak nespokojená. On tam okouzloval ostatní ženy svojí ochotou sedět s nimi v kruhu a svými předčasně dospělými komentáři k jejich vztahovým problémům. Ony ho za to obletovaly. Zaplatil tím, že se mu vzdaloval pevný a hranatý svět mužů, ale na druhou stranu dosáhl alespoň jakés takés blízkosti s mámou. A tu tenkrát hrozně potřeboval. Bylo mu 7. A tak měknul a kynul a spolu s ní soudil tátu. Nemůžeme se tedy divit jeho odpovědi: „Vsadím se, že přijede na motorce, bude se tvářit, že mu je 30, bude čumět každý servírce na kozy a dělat, že je v pohodě.“
„A ty myslíš, že není?“ zeptal se Erich. Těch pár let v Cambrige ho trochu osvobodilo z rodinných dramat, a tak byl udiven Sašovou naštvaností, a díky tomu si přišel mírně mimo.
„No, jak by moh bejt?“ odpověděl otázkou Saša, „je mu 60, a aby ukočíroval všechny ty svý firmy, maká od rána do večera. K tomu ty jeho koníčky!“ despekt z poslední věty přímo odlkapával, „Víš, že v květnu jel na jachtu s chlápkama, se kterýma se skamarádil, když mu dělali novou podlahu? S dělníkama na motorce do Chorvatska, a ještě vezl tu svojí holku, co je jen o pár let starší než ty. Co pak s touhle honičkou může být někdo v pohodě. Stejně to dělá proto, aby nasral mámu.“ Saša ke konci své odpovědi prskal tak, že drobečky z laskonky létaly po kupé jako komáři v BombayExpresu.
„Ty myslíš, že se s ní ještě zabejvá?“ nedokázal zakrýt pochybnosti Erich. Když za ním přijel naposled táta do Anglie, bylo to fajn. Dobře, o víkendu v Londýně se mu zdálo, že paří trochu víc než by slušelo chlápkovi jeho věku. Ale když v čengliž flirtoval s jeho vrstevnicemi, byl docela vtipnej, a v Marquee pil jako Keith Ridcherds a skákal jako Mick Jagger. Pak si ale vzpomněl, jak mu při posledním drinku říkal „Erichu, víš mě to štve, že nám to s mámou nevyšlo, ale chci abys věděl, že jsem moc rád, že tě mám,“ a došlo mu, že možná jo.
Saša jen důležitě pokýval hlavou a všechny jeho brady s ním souhlasily.
Ale to už byli v Čáchovicích a museli vystupovat.

V okamžiku, kdy si Erich přehodí na nádraží moderní batůžek přes tvídové sako, utrne si knoflík, Pašík vytáhne držadlo z neohrabaného kufru na kolečkách, zakopne, a málem si rozbije nos. Přesně ve stejný čas Saša předjede v riskantním oblouku dodávku a zrcátko protijedoucího auta mu škrtne o bundu. V tu samou chvíli v Evženově kolením vazu povolí několik vláken. Všichni tyhle drobné katastrofy přejdou, protože už myslí na to mnohem větší drama, které je teprve čeká. Až se potkají po letech jako celá rodina v hotelu.

Osud si s nimi opravdu pohrál.

Když Evžen sjížděl z kopečka u hlavní brány, na parkoviště před hotelem, uviděl na něm své dva bratry. Pašík, tak on, sportovec, vždycky v duchu nazýval svého obtloustlého bráchu, v rozevlátém kabátě vlekl za sebou své zavazadlo, a zabíral většinu příjezdové cesty. Erich, na zádech s batůžkem, který zadarmo vezme na palubu i ta nejlakomější nízkonákladovka, se držel stranou a smírně přikyvoval na něco, co právě vykládal jeho objemný brácha. Saša mladší, si již stačil do volné ruky opatřit po cestě z nádraží bagetu, a vášnivě s ní kolem sebe mával. Erich tak musel dávat dobrý pozor, aby majonéza z ní nepotřísnila jeho, již tak poškozeny, tvídový kabátek.

Evžen neodolal a z možností jak zastavit, vybral tu, která byla snad až provokativně elegantní. Vycvakl levou nohu ze zámku šlapky, přehodil ji přes zadní kolo, vyklonil bicykl tak, aby vyrovnal požadavky gravitace, a jako na koloběžce projel mezi bráchama. Trochu je vyděsil, ale to bylo v plánu, a pak, za jejich již plné pozornosti dobrzdil, osvobodil i druhou nohu, a po několika drobných krůčcích, zůstal stát vedle kola. Erich se usmál, Pašík začal něco brblat, ale jeho stížnosti zanikly v hluku skoro dvoulitrového motoru Harleje jejich táty.

Zastavil vedle nich, vypnul motor, levou nohou vystrčil stojánek, a slezl z motorky. Hned jak si sundal helmu pozdravil: „Ahoj kluci.“ A sám byl překvapen, jak ho dojalo, že je vidí takhle pohromadě. „Do prdele, to už jsou hotový chlapy,“ napadlo ho a měl z toho radost, to ano, ale také v tom byla kapka nostalgie. Napadlo ho, že jak jeho kluci vylézají na kopec života, on z něj slézá? Nevíme, ale najednou cítil únavu v ramenou, a byl rád, že má na očích brýle, které skryly zvlhlé oči.

Objal se nejprve s Erichem, neviděli se od jeho návštěvy v Anglii, pak na svoji koženou bundu přimáčkl Evžena v tenoukém trikotu, a když už v tom byl, objal i nejstaršího Sašu. Díky jakési objímací setrvačnosti, tak mohl držet v náručí i syna, který se mu už pár let vyhýbal. Teď už mu radost a dojetí vytryskli z očí. Dvě kulaté slzy. Naštěstí měl pořád ty brýle. Chraplavě zakryl své rozpaky: „Tak co půjdem se ubytovat?“, sundal z motorky brašny, a vydal se jako první k recepci.

Věděl, že by se hodilo prohodit pár vět typu: „Jaký byl let? Neohrožovali tě padouši na motorkách?“, a ještě něco k nejstaršímu synovi, co by musel rychle vymyslet. Chtěl bejt bodrej a vtipnej, ale právě se fakt nedokázal spolehnout na svůj hlas, a tak jen rozrazil dveře do hotelu a jako první vyrazil.
Kluci se po sobě podívali, tři páry zvednutých obočí, ale i oni cítili, že ve vzduchu je mix blízkosti, dojetí a radosti, která možná jim všem už strašně dlouho chyběla. A tak jen bez řečí následovali tátu.

Kráčeli vstříc nevyhnutelnému setkání mámy s tátou, pro všechny to bylo těžké, ale vpřed je poháněla i jakási snad až morbidní zvědavost. To, co ale následovalo, nečekal nikdo z nich.
Cesta k recepci z parkoviště vedla kolem restaurace, a tam seděla Marie!!! To by nebylo divné, někde v hotelu být musela, ale ona seděla u stolu se starším chlápkem v historickém oblečení, hlasitě se smála, a právě ho rozpustile plácla přes rameno, a ze záplavy smíchu ho napomínala: „Vy si ze mě děláte srandu, pane kasteláne, to jste si vymyslel!“ a v druhé ruce měla klobásu, ze které ji odkapávala hořčice na stůl!!!
Čtyři ztuhlé siluety za sklem nevěřícně zíraly. Toho si Marie nemohla nevšimnout. Podívala se na ně, smích ubral na síle, ale úsměv a vřelost zůstaly. Omluvila se kastelánovi, odložila klobásu, otřela si ruku ubrouskem a vydala se k nim.

„Ahoj kluci,“ nevědomě pozdravila stejně jako táta před chvílí, a začala je po řadě objímat. Saša mladší to čekal, ale Erich a Evžen schovali napřaženou ruku na poslední chvíli. Když dostali pusu na tvář a máma jim zašeptala do ucha něco jako: „To jsem ráda, že tě vidím“, byli v šokujícím opojení. 

Najednou jim bylo zase 10 nebo 12. Tolik, kolik jim bylo, když se objímat přestali. 

Když ale Marie objala i tátu, zlehka ho políbila na tvář a s jednou rukou na jeho paži mu řekla: „To je hezké, Sašo, tě vidět. Vypadáš pořád dobře,“ nebyl schopen slova ani jeden z chlapů. 

Marie zírala na čtyři různě ochlupené Ó, otevřených úst čtyř mužů, kteří vlastně pořád, tvořili její rodinu.