Věrný příteli, nesrovnatelný básníku,
vždy ve Vás bylo cosi božského, cosi, co nás všechny přesahovalo. A já, teď už to mohu snad říci, jsem to od samého prvopočátku viděla a rozpoznávala. Viděla jsem Váš dar tak samozřejmě a jasně, jako můj syn Paša vídává čtvrtou dimenzi a život na druhé straně. Už tenkrát, když jsme se viděli poprvé v salonu hraběnky de Noilles v Paříži a hraběnka se Vás nejprve s teatrálním zvoláním zeptala, co si myslíte o lásce, co si myslíte o smrti, a pak, zda Vás také stojí takové úsilí vybrousit verš po formální stránce, a Vy jste se na ní jen nechápavě díval svýma dětskýma a nevinnýma očima, protože k Vám verše přicházely překotně a samy a jediné úsilí, které jste musel vynakládat, bylo, aby vás Vaše múzy nezničily úplně a nechaly Vás alespoň nad ránem chvilku prospat. A když jste jí tehdy svým nesmělým a ostýchavým, a přesto tak vznešeným a vybraným způsobem odpověděl, něco ve mně se pohnulo a chtěla jsem Vás ochraňovat a hýčkat. A vy jste mě skutečně hned o ochranu požádal, neb jste pravil, že hraběnka je nebezpečná žena a uvidíte-li ji jen ještě jednu v životě, úplně jí podlehnete a svůj život jí cele obětujete. A já jsem Vás tenkrát, můj drahý příteli, ochránila. Ale před těmi dalšími už jsem nemohla. A že jich bylo!
vždy ve Vás bylo cosi božského, cosi, co nás všechny přesahovalo. A já, teď už to mohu snad říci, jsem to od samého prvopočátku viděla a rozpoznávala. Viděla jsem Váš dar tak samozřejmě a jasně, jako můj syn Paša vídává čtvrtou dimenzi a život na druhé straně. Už tenkrát, když jsme se viděli poprvé v salonu hraběnky de Noilles v Paříži a hraběnka se Vás nejprve s teatrálním zvoláním zeptala, co si myslíte o lásce, co si myslíte o smrti, a pak, zda Vás také stojí takové úsilí vybrousit verš po formální stránce, a Vy jste se na ní jen nechápavě díval svýma dětskýma a nevinnýma očima, protože k Vám verše přicházely překotně a samy a jediné úsilí, které jste musel vynakládat, bylo, aby vás Vaše múzy nezničily úplně a nechaly Vás alespoň nad ránem chvilku prospat. A když jste jí tehdy svým nesmělým a ostýchavým, a přesto tak vznešeným a vybraným způsobem odpověděl, něco ve mně se pohnulo a chtěla jsem Vás ochraňovat a hýčkat. A vy jste mě skutečně hned o ochranu požádal, neb jste pravil, že hraběnka je nebezpečná žena a uvidíte-li ji jen ještě jednu v životě, úplně jí podlehnete a svůj život jí cele obětujete. A já jsem Vás tenkrát, můj drahý příteli, ochránila. Ale před těmi dalšími už jsem nemohla. A že jich bylo!
Zamilovával jste se prudce, nešťastně a vždy osudově. Jednou jste se dokonce zamiloval i do mrtvé, jejíhož ducha syn Paša vyvolal při jedné z našich seancí na Loučeni. Dnes v noci navštívila mě tato dáma jako zjevení ve snu. Nesla v ruce černý kosatec a zeptala se mě: „Proč už nezpívá?“ Ach můj básníku, proč už nezpíváte?“
Často byly v naší korespondenci prodlevy, když na Vás útočila samota ze samého dna Vaší duše, ona prokletá malaise. Tehdy jsem Vás vždy zvala, přijeďte na Duino, na Loučeň, do mého paláce v Benátkách. A Vy jste nakonec přijel. A já bych si tolik přála, aby i ostatní věděli, jak jste uměl být zábavný. Jak jsme spolu v noci ve Veroně přemluvili hlídače, aby nám otevřel brány arény, a Vy jste se vydával za potomka slavného benátského rodu Torriani. Nebo jak jste mi se smíchem vyprávěl, jak Vás náš starý majordom na Duinu považuje za samotného ďábla, když v noci chodíte po zámku a recitujete své básně v němčině, kterou chudák Carl považuje za jazyk barbarský. Nebo ta příhoda s králíkem na Loučeni. Věru dodnes lituji, že jsem tenkrát nebyla přítomna, mohla bych Vás ochraňovat ještě déle. A pamatujete si ještě, drahý příteli, jak jsme si chtěli v Benátkách koupit pečené kaštany a ztratili jsme se, a já, rodilá Benátčanka, jsem nebyla schopna najít cestu zpět, a ocitli jsme se v té dlouhé ulici bez vývěsního štítu, obyčejně jsou na každé ulici v Benátkách vývěsní štíty, ale tady cedule nebyla. Uprostřed ulice byla fontána a kolem rostla tráva, považte, tráva v Benátkách! A zněla ta orientální flétna, taková tklivá melodie a Vy jste zavřel oči a naslouchal, a to jste přitom vždy tvrdil, jak Vás hudba rozptyluje a rozrušuje. V žertu jsem Vám řekla, že jsme se snad ocitli v něčím snu. A vy jste mi vážně odvětil: „Ne, má drahá, jsme na zpáteční cestě z nekonečnosti.“
Ach, můj drahý příteli, kdo, kdybych křikla, kdo by mě uslyšel z andělských kůrů? Vy! Vy mě uslyšíte. I když mi již nikdy nemůžete odepsat. Na Váš hrob nechám poslat vavřínový věnec, jak se sluší k poctě velkému básníkovi. Avšak zde na Loučeni, ve svém ateliéru, postavím na stůl kytici těch nejkrásnějších růži, protože vím, jak jste růže miloval. Jak jsme je oba milovali.
DELŠÍ VERZE
Na Loučeni, 31. prosince 1926
Věrný příteli, nesrovnatelný básníku, drahý Serafico,
když jste mě tenkrát poprosil, abych Vám vybrala jméno, kterým Vás budu volat jen já, snad sama prozřetelnost mě navedla. Doctor Seraphicus! Neb vždy ve Vás bylo cosi božského, cosi, co nás všechny přesahovalo. A já, teď už to mohu snad říci, jsem to od samého prvopočátku viděla a rozpoznávala. Viděla jsem Váš dar tak samozřejmě a jasně, jako můj syn Paša vídává čtvrtou dimenzi a život na druhé straně. Už tenkrát, když jsme se viděli poprvé v salonu hraběnky de Noilles v Paříži a hraběnka se Vás nejprve s teatrálním zvoláním zeptala, co si myslíte o lásce, co si myslíte o smrti, a pak, zda Vás také stojí takové úsilí vybrousit verš po formální stránce, a Vy jste se na ní jen nechápavě díval svýma dětskýma a nevinnýma očima, protože k Vám verše přicházely překotně a samy a jediné úsilí, které jste musel vynakládat, bylo, aby vás Vaše múzy nezničily úplně a nechaly Vás alespoň nad ránem chvilku prospat. A když jste jí tehdy svým nesmělým a ostýchavým, a přesto tak vznešeným a vybraným způsobem odpověděl, něco ve mně se pohnulo a chtěla jsem Vás ochraňovat a hýčkat. A Vy jste mě skutečně hned o ochranu požádal, neb jste pravil, že hraběnka je nebezpečná žena a uvidíte-li ji jen ještě jednu v životě, úplně jí podlehnete a svůj život jí cele obětujete. A já jsem Vás tenkrát, Serafico, můj drahý Serafico, ochránila. Ale před těmi dalšími už jsem nemohla. A že jich bylo! Zamilovával jste se prudce, nešťastně a vždy osudově. Jednou jste se dokonce zamiloval i do mrtvé, jejíhož ducha syn Paša vyvolal při jedné z našich seancí na Loučeni. Dnes v noci navštívila mě tato dáma jako zjevení ve snu. Nesla v ruce černý kosatec a zeptala se mě: „Proč už nezpívá?“ Ach, Serafico, proč už nezpíváte?
Často byly v naší korespondenci prodlevy, to když na Vás útočila samota ze samého dna Vaší duše, ona prokletá malaise. Tehdy jsem Vás vždy zvala, přijeďte na Duino, na Loučeň, do mého paláce v Benátkách. A Vy jste nakonec přijel. A já bych si tolik přála, aby i ostatní věděli, jak jste uměl být zábavný. Jak jsme spolu v noci ve Veroně přemluvili hlídače, aby nám otevřel brány arény, a Vy jste se vydával za potomka slavného benátského rodu Torriani. Nebo jak jste mi se smíchem vyprávěl, jak Vás náš starý majordom na Duinu považuje za samotného ďábla, když v noci chodíte po zámku a recitujete své básně v němčině, kterou chudák Carl považuje za jazyk barbarský. Nebo ta příhoda s králíkem na Loučeni. Věru dodnes lituji, že jsem tenkrát nebyla přítomna, mohla bych Vás ochraňovat ještě déle. A pamatujete si ještě, drahý Serafico, jak jsme si chtěli v Benátkách koupit pečené kaštany a ztratili jsme se, a já, rodilá Benátčanka, jsem nebyla schopna najít cestu zpět, a ocitly jsme se v té dlouhé ulici bez vývěsního štítu, obyčejně jsou na každé ulici v Benátkách vývěsní štíty, ale tady cedule nebyla. Uprostřed ulice byla fontána a kolem rostla tráva, považte, Serafico, tráva v Benátkách! A zněla ta orientální flétna, taková tklivá melodie a Vy jste zavřel oči a naslouchal, a to jste přitom vždy tvrdil, jak Vás hudba rozptyluje a rozrušuje. V žertu jsem Vám řekla, že jsme se snad ocitli v něčím snu. A Vy jste mi vážně odvětil: „Ne, má drahá, jsme na zpáteční cestě z nekonečnosti.“
Ach, můj drahý příteli, kdo, kdybych křikla, kdo by mě uslyšel z andělských kůrů? Vy, můj drahý Serafico, Vy mě uslyšíte! I když mi již nikdy nemůžete odepsat. A přesto, ještě teď to živě vidím před očima, jak jsme vyšli z ženevské katedrály a Vy jste řekl, že do takového ohavného kostela by ani Bůh nevkročil. A pak k Vám přišla ta psice, obtěžkaná, děti a zvířata to k Vám táhlo, a Vy jste ji pohladil a dal jí půlku svého cukru od kávy. A já jsem v té chvíli viděla anděla, a tak si Vás, drahý Serafico, budu navždy pamatovat. Na Váš hrob nechám poslat vavřínový věnec, jak se sluší k poctě velkému básníkovi. Avšak zde na Loučeni, ve svém ateliéru, postavím na stůl kytici těch nejkrásnějších růži, protože vím, jak jste růže miloval. Jak jsme je oba milovali.
Často byly v naší korespondenci prodlevy, když na Vás útočila samota ze samého dna Vaší duše, ona prokletá malaise. Tehdy jsem Vás vždy zvala, přijeďte na Duino, na Loučeň, do mého paláce v Benátkách. A Vy jste nakonec přijel. A já bych si tolik přála, aby i ostatní věděli, jak jste uměl být zábavný. Jak jsme spolu v noci ve Veroně přemluvili hlídače, aby nám otevřel brány arény, a Vy jste se vydával za potomka slavného benátského rodu Torriani. Nebo jak jste mi se smíchem vyprávěl, jak Vás náš starý majordom na Duinu považuje za samotného ďábla, když v noci chodíte po zámku a recitujete své básně v němčině, kterou chudák Carl považuje za jazyk barbarský. Nebo ta příhoda s králíkem na Loučeni. Věru dodnes lituji, že jsem tenkrát nebyla přítomna, mohla bych Vás ochraňovat ještě déle. A pamatujete si ještě, drahý příteli, jak jsme si chtěli v Benátkách koupit pečené kaštany a ztratili jsme se, a já, rodilá Benátčanka, jsem nebyla schopna najít cestu zpět, a ocitli jsme se v té dlouhé ulici bez vývěsního štítu, obyčejně jsou na každé ulici v Benátkách vývěsní štíty, ale tady cedule nebyla. Uprostřed ulice byla fontána a kolem rostla tráva, považte, tráva v Benátkách! A zněla ta orientální flétna, taková tklivá melodie a Vy jste zavřel oči a naslouchal, a to jste přitom vždy tvrdil, jak Vás hudba rozptyluje a rozrušuje. V žertu jsem Vám řekla, že jsme se snad ocitli v něčím snu. A vy jste mi vážně odvětil: „Ne, má drahá, jsme na zpáteční cestě z nekonečnosti.“
Ach, můj drahý příteli, kdo, kdybych křikla, kdo by mě uslyšel z andělských kůrů? Vy! Vy mě uslyšíte. I když mi již nikdy nemůžete odepsat. Na Váš hrob nechám poslat vavřínový věnec, jak se sluší k poctě velkému básníkovi. Avšak zde na Loučeni, ve svém ateliéru, postavím na stůl kytici těch nejkrásnějších růži, protože vím, jak jste růže miloval. Jak jsme je oba milovali.
DELŠÍ VERZE
Na Loučeni, 31. prosince 1926
Věrný příteli, nesrovnatelný básníku, drahý Serafico,
když jste mě tenkrát poprosil, abych Vám vybrala jméno, kterým Vás budu volat jen já, snad sama prozřetelnost mě navedla. Doctor Seraphicus! Neb vždy ve Vás bylo cosi božského, cosi, co nás všechny přesahovalo. A já, teď už to mohu snad říci, jsem to od samého prvopočátku viděla a rozpoznávala. Viděla jsem Váš dar tak samozřejmě a jasně, jako můj syn Paša vídává čtvrtou dimenzi a život na druhé straně. Už tenkrát, když jsme se viděli poprvé v salonu hraběnky de Noilles v Paříži a hraběnka se Vás nejprve s teatrálním zvoláním zeptala, co si myslíte o lásce, co si myslíte o smrti, a pak, zda Vás také stojí takové úsilí vybrousit verš po formální stránce, a Vy jste se na ní jen nechápavě díval svýma dětskýma a nevinnýma očima, protože k Vám verše přicházely překotně a samy a jediné úsilí, které jste musel vynakládat, bylo, aby vás Vaše múzy nezničily úplně a nechaly Vás alespoň nad ránem chvilku prospat. A když jste jí tehdy svým nesmělým a ostýchavým, a přesto tak vznešeným a vybraným způsobem odpověděl, něco ve mně se pohnulo a chtěla jsem Vás ochraňovat a hýčkat. A Vy jste mě skutečně hned o ochranu požádal, neb jste pravil, že hraběnka je nebezpečná žena a uvidíte-li ji jen ještě jednu v životě, úplně jí podlehnete a svůj život jí cele obětujete. A já jsem Vás tenkrát, Serafico, můj drahý Serafico, ochránila. Ale před těmi dalšími už jsem nemohla. A že jich bylo! Zamilovával jste se prudce, nešťastně a vždy osudově. Jednou jste se dokonce zamiloval i do mrtvé, jejíhož ducha syn Paša vyvolal při jedné z našich seancí na Loučeni. Dnes v noci navštívila mě tato dáma jako zjevení ve snu. Nesla v ruce černý kosatec a zeptala se mě: „Proč už nezpívá?“ Ach, Serafico, proč už nezpíváte?
Často byly v naší korespondenci prodlevy, to když na Vás útočila samota ze samého dna Vaší duše, ona prokletá malaise. Tehdy jsem Vás vždy zvala, přijeďte na Duino, na Loučeň, do mého paláce v Benátkách. A Vy jste nakonec přijel. A já bych si tolik přála, aby i ostatní věděli, jak jste uměl být zábavný. Jak jsme spolu v noci ve Veroně přemluvili hlídače, aby nám otevřel brány arény, a Vy jste se vydával za potomka slavného benátského rodu Torriani. Nebo jak jste mi se smíchem vyprávěl, jak Vás náš starý majordom na Duinu považuje za samotného ďábla, když v noci chodíte po zámku a recitujete své básně v němčině, kterou chudák Carl považuje za jazyk barbarský. Nebo ta příhoda s králíkem na Loučeni. Věru dodnes lituji, že jsem tenkrát nebyla přítomna, mohla bych Vás ochraňovat ještě déle. A pamatujete si ještě, drahý Serafico, jak jsme si chtěli v Benátkách koupit pečené kaštany a ztratili jsme se, a já, rodilá Benátčanka, jsem nebyla schopna najít cestu zpět, a ocitly jsme se v té dlouhé ulici bez vývěsního štítu, obyčejně jsou na každé ulici v Benátkách vývěsní štíty, ale tady cedule nebyla. Uprostřed ulice byla fontána a kolem rostla tráva, považte, Serafico, tráva v Benátkách! A zněla ta orientální flétna, taková tklivá melodie a Vy jste zavřel oči a naslouchal, a to jste přitom vždy tvrdil, jak Vás hudba rozptyluje a rozrušuje. V žertu jsem Vám řekla, že jsme se snad ocitli v něčím snu. A Vy jste mi vážně odvětil: „Ne, má drahá, jsme na zpáteční cestě z nekonečnosti.“
Ach, můj drahý příteli, kdo, kdybych křikla, kdo by mě uslyšel z andělských kůrů? Vy, můj drahý Serafico, Vy mě uslyšíte! I když mi již nikdy nemůžete odepsat. A přesto, ještě teď to živě vidím před očima, jak jsme vyšli z ženevské katedrály a Vy jste řekl, že do takového ohavného kostela by ani Bůh nevkročil. A pak k Vám přišla ta psice, obtěžkaná, děti a zvířata to k Vám táhlo, a Vy jste ji pohladil a dal jí půlku svého cukru od kávy. A já jsem v té chvíli viděla anděla, a tak si Vás, drahý Serafico, budu navždy pamatovat. Na Váš hrob nechám poslat vavřínový věnec, jak se sluší k poctě velkému básníkovi. Avšak zde na Loučeni, ve svém ateliéru, postavím na stůl kytici těch nejkrásnějších růži, protože vím, jak jste růže miloval. Jak jsme je oba milovali.
