„Reku, Rolfe! Ke mně! Pojďte kluci, jdeme to ještě obejít.“
Vlčáci přiběhnou a olizují mi vesele moje
mozolnaté ruce. Vrtí ocásky a těší se na práci.
„Počkejte vy blázni, ještě si dopiju kafíčko. Hmm, mno- musím si ho trochu vylepšit.“ Sáhnu dozadu
skříňky pro láhev s hnědozlatou tekutinou.
„No já vím, že za hoďku řídím, vždyť si tam dám jen tři kapky- pro vůni,“ vysvětluju psům, kteří mě
pátravě pozorují, ale nesoudí a nekárají. Čekají na psí drogu drog- na piškotku. I tak jim vysvětluju:
„Na každý správný vrátnici musí bejt tři věci! Vrátnej, kniha návštěv a rum. No jo a pytlik s piškotama.
„Hop, Reku, tady máš ještě jednu. Ty taky Rolfe! A už pojďte, je pět!“
Sahám po baterce, ale nakonec ji nechávám ležet. Je začátek července a venku už je docela vidět.
Vycházím se psy na obchůzku a přemítám.
„Vrátnice, vrátnej, co já vlastně jsem? V noci sem nikdo nepřijde, takže žádný vrata neotvírám… Spíš
noční hlídač. Ale teď budeme z továrny přecházet pod jinou firmu- nějakou ostrahu. Snad i uniformu
budeme muset nosit. Tady, v malý fabričce v polích… S tou placatou čepicí tady budu vypadat jak
ruskej generál, vysazenej z vrtulníku na blbým místě… V montérkách se cejtím nejlíp, můžu si v noci
opravit něco malýho z domova… Kontrolní místo- musím přiložit čipák k tomu knoflíku. Jo, zapípalo
to. Dobrý, jdeme dál. Trochu mě zebe od rosy, ale sluníčko už vyčuhuje. Stéblo se nepohne, nebe jako
vymetený, probouzej´se ptáci, z polí začíná vonět obilí- rána v tuhle část roku mám nejradši. Kdybych
byl jepice, chtěl bych vylítnout přesně dneska!“
„Haf, Haf! GRRRRRR! Havhavhauu!“ Rozštěkají se psi.
„Co tam máte?! Sakra zajíc! Co blbnete, víte jak jsem se polekal?“
„Tfuj! To mě vyděsili! Zajíc je ještě dobrej,“pomyslím si.
„Poslední, co bych chtěl dva dny před dovolenou řešit, je mimořádka- vznosně- narušení objektu, po
našem- nějakej blbej zloděj kovů. Občas to zkoušej. Ale tak mám alespoň práci, jinak by tu nebylo co
hlídat.“
Mezitím ještě několikrát „pípnu“ čipem na kontrolním stanovišti a vracím se zpět k vrátnici.
„Tak klucí, nedá se svítit, pojďte zpátky do arestu!“ Rolf s Rekem poslušně, i když bez většího nadšení
zabíhají do kotců.
„Ahoj zase večer! Pak tu budete pár dní s Milanem a s Holomeckým- já jedu na dovolenou!“ Vcházím
na vrátnici a pohledem to ještě kontroluju v kalendáři. Starej Bárta- týden dovolená.
„Pitomci.“ Ušklíbnu se.
„Ale co, nedávno mi bylo jednasedumdesát, holt jsem pro ně už starej. Jenže! Teď jsem měl takový to
doktorský kolečko- cukrovka, prostata, odběry, laboratoř- všechno na jedničku! Kardiostimulátor
šlape jak hodinky! Doktor říkal, že jsem na tom líp, než některý čtyřicátníci…
Á, už přicházi denní, třičtvrtě na šest. Zdravím vás pane! Že už můžu jít? To jste hodnej, tak já večír dorazím taky o chlup dřív! Nashle, kolego!“
Nasedám do auta a vyjíždím.
„Domů to mám deset minutek autem, to je výhoda. Jo,jo- první zánovní auto v životě. Máme ho měsíc a nemůžu se ho nabažit. Klimatizace, elektrický okýnka a ukazuje i kolik žere. Milan v práci říkal, že prej „Fordem tam a vlakem zpátky“! Prdlajs. Funguje nádherně. Ale na dovolenou jedeme na Slovensko a tu výdrž už nemám, ani manželka- Jana. Tak to udělám podobně, jak říkal Milan. Vlakem tam, fordem na místě a vlakem i zpátky. Autovlak jsme objevili s manželkou předloni. Ale to jsme najížděli se starou hrčkou. Tudle zánovní fordku nám sehnal kluk. Dělá v nějakym tom autosalónu.
Škoda. Jinak se moc nevídáme. Říká, že je pořád v práci.
Já mám ale pocit, že hlavně dost pije. Ani vnuka moc nevídáme. Nějak se nám ty děti odcizujou… Už jsem doma. Tak zajedu pěkně do garáže, ať na auťák nepálí sluníčko. Najednou mi nějak není dobře. Uf, tlačí mě žaludek- asi to kafe nestálo za nic. Motá se mi hlava. No jo, Jana říká, že vůbec nepiju. Když já nemám žízeň! Minerálkou, co mi dala večer do práce jsem zalil kytky na vrátnici. Asi si pak teda ještě udělám čaj.
Předtím ale musím vyběhnout na zahrádku, ten krtek mě neuvěřitelně sere!!! Vezmu si motyku a když zareje, zkusím ho chytit! Ale až za chvilku, zase se mi točí hlava. Hned jak ho chytím, napiju se a půjdu si zdřímnout. A pozítří dovolená…
Už jsem ve verandě. Posadím se na chvilku na schůdky před vchodový dveře, je mi nějak slabo… Ale to bude za chvíli zase dobrý. Bude čtvrt na sedum…“
Zadání:
Ponořte se do hlavy běžného člověka a popište jeho hodinu.
Zadání:
Ponořte se do hlavy běžného člověka a popište jeho hodinu.
