NEJPODIVNĚJŠÍ ČLEN NAŠÍ RODINY - NAPSAL PETR CHARVÁT

Poznal jsem ji v době, kdy jsem byl již dávno dospělý. Už v trvalém partnerském vztahu s Terezou, ale ještě před dětmi. Od té doby, co se známe, často přemýšlím, v čem by byl můj život lepší, kdybychom se potkali dřív?
Jak jiný by byl můj mládenecký život v prvním bytě v rodném městě? Jak by si rozuměla s návštěvami? S kamarády, kteří u mě občas přespávali, nebo s mojí mámou, když tam ke mně chodila na kafe?
Určitě jsem jí tenkrát nepotřeboval tolik jako dnes, ale stejně bych to měl v něčem jednodušší.
Dneska už to je pěkných pár let, ale pořád si vzpomínám na to nadšení z našeho prvního setkání. 

Týden jsem na ni myslel skoro každý den a líbila se i Tereze. Vlastně bych řekl, že jsme si s Terezou díky ní začali více rozumět.
Ona je fajn, pomáhá nám pořád stejně, i když se známe už dost dlouho. Já s Terezou si toho taky pořád vážíme. Víme, co pro nás pro všechny dělá.

Na druhé straně ale musím říct, že si zdaleka tolik nerozumí s našimi dětmi. Přemýšlím, čím to je, vždyť jsou to naše děti a měly by si přece také uvědomit, co pro nás pro všechny dělá.
Nikdy by mě nenapadlo, že se kvůli ní dokonce budu s dětmi hádat. Snažím se vymyslet různé způsoby, aby si k ní také našli cestu. Aby s ní trávili víc času. Aby si jí oblíbili a tím pádem bych měl i já o trochu více času pro sebe.
Naše děti jsou prostě jiná generace. Když se narodili, ona už tu s námi byla, a proto si jí neváží. Berou jí jako samozřejmost. Nikdy nemuseli ždímat pod tekoucí vodou v ruce houbičku na nádobí, vyklepávat sítko ve dřezu, nebo vylévat vodu z odkapávače.
Ano, myčka na nádobí je možná ten nejpodivnější, ale pro mě určitě je, člen naší rodiny.