„Dnešek bude zotavovací den. Čeká nás odpočinkový výlet na Monte Rotondo a dolů, pak se můžem válet až do večera,” prohlásí táta sebevědomě. Jmenoval se pro dnešní den vůdcem výpravy a za pomoci spousty dalších slibů o snadném výstupu, krásném počasí a turisticky neokupovaných trasách si nás získal jakožto věrné a nadšené následovatele. Autem se přiblížíme do podhůří našeho cílového vrcholu, jedné z největších skal Korsiky. Skousnem proteinovou tyčinku a hurá do kopce. Prvních pár kilometrů potkáváme sem tam horala či horalku a cestička nám pod nohama ubíhá skoro sama. Začínají se nám vyjevovat první ze slibovaných výhledů. Při první přestávce ale zjišťujeme že jsme vyrazili ze špatného parkoviště. Předem pečlivě naplánovaná trasa se ve vteřině rozpadá. Otec ale brání autoritu: „Parkoviště jsou od sebe vzdálená jen dva kiláky, tak se snad nijak fatálně neodchýlíme, ne?“
Poněkud ustaraněji se tedy znovu vydáváme na cestu a překonáváme první vrcholy. Z nich po krkolomných stezkách šup do dalšího údolí. Tak, byla to fuška, ale před námi se majestátně tyčí vysněné Rotondo. K poledni se dostáváme na vrchol a před námi se rozkrývá matoucí scenérie. Proti polednímu nebi se na hřebeni rýsuje ukazatel na monte Rotondo s nehezkým počtem kilometrů, které nás od něj prý ještě dělí. Mokrá čela se nám zalila další vlnou tentokrát studeného potu. Začínalo být jasné, že volné odpoledne už stoprocentně opustilo náš denní plán. Zatnout zuby, nasadit tempo, z vrcholu do údolí a z údolí na vrchol, který opět nenese to zaslíbené jméno. Blíží se třetí hodina a pití a morálka dochází. Ještě větší stín na nás padne, když zvedneme pohled, div si krk nevyvrátíme když spatříme majestátního obra před námi. Za nezměrným suťovým polem se vzpíná masa naší nemesis. Rotondo. Hora s bílou korunou mraků na špičaté hlavě, sem tam ozdobená pasoucí se krávou nás vyzívá, ať si troufnem ji pokořit. Šplhání nemá konce. Některé obrovité kameny mají velikost standartní dodávky a člověku se nechce si představovat, co by se stalo, kdyby zapadl mezi ně. Cestu, jak tomuto přelézání z šutru na šutr Korsičané říkají, značí pouze malí kamenní “mužíci“, kteří jsou pochopitelně značně přehlédnutelní v moři šutrů. A pak vrchol. Konečně vrchol. Plácáme se šťastně po zádech a nadechujeme se z plných plic. Po vteřince se ale rozkoukáme a děsivost celé situace na nás doléhá v jediném okamžiku. Je devět hodin večer a před námi nekonečná obrovitá propast našeho výchozího údolí. Od našeho auta nás dělilo alespoň tisíc a dvě stě výškových metrů.
Jestli byl výstup nahoru namáhavý, nemám slov pro následný sestup. Kluzké kameny kolem řeky pramenící někde v útrobách hory se rychle ztrácely v narůstajícím šeru. Klopýtajíce hlava nehlava jsme se šinuli k mase mlhy, která seděla v údolí.
Cíl ale jakoby se nepřibližoval. A jak nastávala tma, rozzářily se mléčné mraky pod námi v místech civilizace jako vata podsvícená drobnými žárovičkami. V bojácné náladě naší společnosti začala vyvstávat témata typu: „Kolik asi může stát zavolat si záchrannou helikoptéru?“
Když jsme klesali více než hodinu, prohlásila maminka, že musí na záchod. Dali jsme jí tedy jednu ze dvou velmi slabých baterek a ona zamířila ke stínu kamene kousíček od stezky. Náhle se ozval vyděšený tlumený výkřik a my se všichni bez zaváhání otočili k místu, kde zmizela ve tmě. Maminka seděla přidřepnutá s baterkou namířenou na onen kámen, který se teď ukázal býti spící krávou.
Kráva se ani nehla a my jsme takticky zvolili rychlý a tichý ústup. Asi v jedenáct v noci jsme se konečně dostali na úroveň mraků, kterými jsme s úlevou prošli, pokládajíce je za významný milník. Po chvilce jsme ale zjistili, že se nám z nich vysrážela voda na kůži i oblečení. Takže jsme další hodinu sestupovali unavení a mokří. Něco po půlnoci jsme padli naznak do jehličí cesty.
Silnice! A parkoviště. Dokonce tentokrát to správné. Ale to znamená... ano naše auto stojí “pouhé“ dva kilometry odsud, na onom druhém parkovišti, které může za celou tuhle lapálii. Já jsem ale v tu chvíli věděla, že neudělám už ani krok. Celodenní horolezení a prochladlé tělo způsobily, že jsem se rozklepala jako ratlík. Otec se rozhodl, že se jakožto hrdinský velitel výpravy vydá pro auto a vyzvedne nás. Já jsem bez okolků přijala a schoulila se na kořenu borovice na okraji lesa. Tvrdý podklad a bolest nohou mi ale nedali spát. Posadila jsem se a zavrtala jsem se co nejhlouběji do své větrovky. Náhle se za mnou začalo ozývat tiché vrčení.
Silnice! A parkoviště. Dokonce tentokrát to správné. Ale to znamená... ano naše auto stojí “pouhé“ dva kilometry odsud, na onom druhém parkovišti, které může za celou tuhle lapálii. Já jsem ale v tu chvíli věděla, že neudělám už ani krok. Celodenní horolezení a prochladlé tělo způsobily, že jsem se rozklepala jako ratlík. Otec se rozhodl, že se jakožto hrdinský velitel výpravy vydá pro auto a vyzvedne nás. Já jsem bez okolků přijala a schoulila se na kořenu borovice na okraji lesa. Tvrdý podklad a bolest nohou mi ale nedali spát. Posadila jsem se a zavrtala jsem se co nejhlouběji do své větrovky. Náhle se za mnou začalo ozývat tiché vrčení.
Okamžitě mi hlavou proběhlo varování o divokých psech a prasatech, která běžně na Korsice žijí volně. Srdce mi div nevyskočilo z hrudníku, ale kapuca bundy mi naprosto bránila ve výhledu. Strnule jsem zůstala sedět snad celou minutu a pak mi to docvaklo, někde za mnou spí máma!
Ve smrtelné panice, že by jí zvíře ublížilo jsem se prudce otočila. Mamka byla skutečně kousek za mnou. Schoulená s hlavou položenou na batoh si spokojeně a vrčivě si pochrupovala. Táta nás statečně dovezl do kempu okolo jedné hodiny ráno. Všichni byli tak unavení, že nikoho ani nenapadlo mít mu cokoli za zlé.
Přesto jsem ho ale od té doby neslyšela použít spojení ”odpočinkový výlet”.
