 |
| Marie Thurn-Taxis (1855-1934) |
 |
| Albert Letschford (1866-1905) |
Kněžna Marie si zařídila v zámeckém podkroví malířský ateliér, kde ráda tvořila. Na delší čas pozvala na Loučeň nadaného anglicko-italského malíře Letschforda, aby ji naučil nové výtvarné techniky a styly a rovněž dělal společnost.
„Kněžno, myslím, že jste v technikách velmi pokročila a měli bychom zkusit kreslit nahé lidské tělo!“ ponoukl kněžnu jednoho srpnového večera.
„Ale Letschforde, k tomu je přece třeba mít nějaký model. Já nemohu kreslit své syny ani knížete, to se nehodí. A panské jakbysmet,“ zarmouceně odvětila kněžna.
„Madame, s tím si nedělejte starosti! O všechno se postarám. Modelem vám budu stát já sám,“ usmíval se Letschford.
„To není špatný nápad! Zůstane to však jen mezi námi!“ zajásala kněžna a spiklenecky pokynula hlavou. Sama cítila, že to bude omamná a dráždivá hra, neb Letschfordovo urostlé tělo bylo velmi lákavé.
Druhého dne Letschford nehnutě pózoval v rohu podkrovního ateliéru a pozoroval každý tah kněžnina štětce klouzajícího po plátně. Bylo nesmírně vzrušující čekat, až zobrazí svůj pohled na jeho obnažené tělo, všechny jeho záhyby a plochy. Jak asi zhmotní jeho mužství? Prohlížel si nenasytně její svůdné křivky zdůrazněné svitem poledního slunce a hltal její ladné pohyby. Těšil se na chvíli, kdy se ke kněžně Marii bude moci přiblížit.
Konečně položila paletu a od stojánku poodstoupila. Usmála se na něj a pokynula: „Letschforde, pojďte se podívat. Co tomu říkáte?“
„Úžasné, Madame, vystihla jste nepostižitelné!“ zvolal. Akt sice měl mnohé nedokonalosti, ale ona tady a teď byla dokonalá a jeho přehřáté pohlaví neodbytné.
Marie si všimla, jak moc Letchford po ní prahne. Vnitřní hlas jí našeptával: Takový talentovaný a inspirativní muž! A navíc má tak ztepilé mužné tělo, z něhož čiší nezkrotná vášeň. Proč nepodlehnout pokušení? Vždyť jí kolovala v žilách bujná italská krev!
Uvolnila si pár knoflíčků na šatech a hlesla: „Ach, je tu hrozné horko. Závidím vám vaši nahotu.“
Pak přejela prsty po jeho vypnuté hrudi, aby mu z ní setřela kapičky stékajícího potu.
Jeho ruka zachytila její. Tentokrát neudržel své pudy na uzdě.
Přitiskl ji ke stěně a vykasal spodničku...
Šestadvacetiletý anglický učitel Randolph Hodgson (1896)
Kněžna Marie postávala na cestičce vinoucí se podél zámeckého trávníku a byla uchvácena tím, jakým kouzlům s míčem Randolph prince naučil. Jeho příjezd vnesl na zámek nového ducha. Z jeho výchovných metod a sportovního ladění byla nadšena. Navíc, to byl velmi vzdělaný muž, s nímž mohla vést duchaplné hovory, oceňovala jeho spisovatelské nadání i gentlemanství.
Musí jej přesvědčit, aby společně vydali cestopis o toulkách po neznámém Rakousku. Předal jí nedávno první kapitolu rukopisu a ona si již představuje, jak ho doprovodí svými kresbami. Všechna ta místa jsou jí blízká, sama jej v psaní povede, aby mohla proniknout i do srdcí anglických čtenářů.
„Dobrý den, Madame! Jsem rád, že jste se přišla podívat. Princové jsou rození fotbalisté,“ nemohl skrýt svou radost z její přítomnosti.
„Dobrý den, Randolphe! Odvádíte skvělou práci...,“ trochu zaváhala: „Ehm, přečetla jsem si váš manuskript a potřebovala bych jej s vámi probrat. Přijďte prosím za mnou dnes večer. V deset, ano?“ Věděla, že sice budou mít na zámku společnost, ale tato schůzka byla mnohem důležitější. Najde si jistě nějakou výmluvu pro svůj dřívější odchod od hodovního stolu.
Randolph pokývne „K vašim službám, Madame!“
Když se delší ručička hodin převalila na desítku, zvedla se kněžna Marie od stolu a s rukou na spánku se obrátila k hostům: „Omlouvám se, ale náramně mě rozbolela hlava. Půjdu si lehnout.“ Poté zmizela za dveřmi svého pokoje.
V rychlosti si stáhla korzet, dopnula šaty a stříkla do výstřihu pár kapek parfému. Nato zaklepal Randolph. Měl pověst milovníka žen, ale ty místní jí přece nesahají ani po kotníky. Tentokrát mu dá lekci ona. Uvolnila si koketně lokny svých plavých vlasů do čela a otevřela.
„Dobrý večer, Madame. Jsem tu, jak jste si přála,“ usmál se a nonšalantně vešel.
Usedli jeden vedle druhého u empírového psacího stolu nad jeho rukopisem.
„Randolphe, Duino popisujete příliš strnule. Ve čtenáři to nevyvolá patřičnou touhu jej objevovat. Musíte text doplnit verši, abyste dal volný průchod představivosti,“ spustila kněžna tichým, ale rozhodným hlasem. Pak se zarazila a pohlédla na něj. Rozvazoval si vázanku, bylo mu najednou nesnesitelné vedro.
„Jestli chcete, můžete si odložit své sako, pane. Bude se nám lépe pracovat.“
„Dovolíte-li, Madame,“ pronesl se záměrnou ostýchavostí, ačkoliv jeho představivost při pohledu na její hruď rýsující se pod látkou mušelínových šatů nabírala na zcela jiných rozměrech.
Povstala a naklonila se nad stůl, aby se mu naskytl dokonalý pohled na její pevná ňadra. „Randophe, musíte být při psaní uvolněnější a odhalit čtenářům půvaby...“
Zvedl se ze židle a odtáhl pramínek vlasů padající jí do očí tak umně, že přerušil veškerý tok jejích myšlenek. Sám tedy pokračoval: „Jsou půvaby, které bych rád odhalil sám a čtenářům o nich pomlčel. Však můj vlastní prožitek by dodal potřebný náboj mým řádkům.“ Pak přejel zlehka po okraji jejího ušního lalůčku.
Otočila se k němu, aby se mu dívala zpříma do očí: „Můžete se zatoulat do zatím nepoznaných koutů knížecích...“
Jeho ruka zachytila její. Tentokrát neudržel své pudy na uzdě.
Přitiskl ji ke stěně a vykasal spodničku...
_in_1937.png) |
| Randolph Hodgson (1870-1952) |
Kněžna Marie postávala na cestičce vinoucí se podél zámeckého trávníku a byla uchvácena tím, jakým kouzlům s míčem Randolph prince naučil. Jeho příjezd vnesl na zámek nového ducha. Z jeho výchovných metod a sportovního ladění byla nadšena. Navíc, to byl velmi vzdělaný muž, s nímž mohla vést duchaplné hovory, oceňovala jeho spisovatelské nadání i gentlemanství.
Musí jej přesvědčit, aby společně vydali cestopis o toulkách po neznámém Rakousku. Předal jí nedávno první kapitolu rukopisu a ona si již představuje, jak ho doprovodí svými kresbami. Všechna ta místa jsou jí blízká, sama jej v psaní povede, aby mohla proniknout i do srdcí anglických čtenářů.
„Dobrý den, Madame! Jsem rád, že jste se přišla podívat. Princové jsou rození fotbalisté,“ nemohl skrýt svou radost z její přítomnosti.
„Dobrý den, Randolphe! Odvádíte skvělou práci...,“ trochu zaváhala: „Ehm, přečetla jsem si váš manuskript a potřebovala bych jej s vámi probrat. Přijďte prosím za mnou dnes večer. V deset, ano?“ Věděla, že sice budou mít na zámku společnost, ale tato schůzka byla mnohem důležitější. Najde si jistě nějakou výmluvu pro svůj dřívější odchod od hodovního stolu.
Randolph pokývne „K vašim službám, Madame!“
Když se delší ručička hodin převalila na desítku, zvedla se kněžna Marie od stolu a s rukou na spánku se obrátila k hostům: „Omlouvám se, ale náramně mě rozbolela hlava. Půjdu si lehnout.“ Poté zmizela za dveřmi svého pokoje.
V rychlosti si stáhla korzet, dopnula šaty a stříkla do výstřihu pár kapek parfému. Nato zaklepal Randolph. Měl pověst milovníka žen, ale ty místní jí přece nesahají ani po kotníky. Tentokrát mu dá lekci ona. Uvolnila si koketně lokny svých plavých vlasů do čela a otevřela.
„Dobrý večer, Madame. Jsem tu, jak jste si přála,“ usmál se a nonšalantně vešel.
Usedli jeden vedle druhého u empírového psacího stolu nad jeho rukopisem.
„Randolphe, Duino popisujete příliš strnule. Ve čtenáři to nevyvolá patřičnou touhu jej objevovat. Musíte text doplnit verši, abyste dal volný průchod představivosti,“ spustila kněžna tichým, ale rozhodným hlasem. Pak se zarazila a pohlédla na něj. Rozvazoval si vázanku, bylo mu najednou nesnesitelné vedro.
„Jestli chcete, můžete si odložit své sako, pane. Bude se nám lépe pracovat.“
„Dovolíte-li, Madame,“ pronesl se záměrnou ostýchavostí, ačkoliv jeho představivost při pohledu na její hruď rýsující se pod látkou mušelínových šatů nabírala na zcela jiných rozměrech.
Povstala a naklonila se nad stůl, aby se mu naskytl dokonalý pohled na její pevná ňadra. „Randophe, musíte být při psaní uvolněnější a odhalit čtenářům půvaby...“
Zvedl se ze židle a odtáhl pramínek vlasů padající jí do očí tak umně, že přerušil veškerý tok jejích myšlenek. Sám tedy pokračoval: „Jsou půvaby, které bych rád odhalil sám a čtenářům o nich pomlčel. Však můj vlastní prožitek by dodal potřebný náboj mým řádkům.“ Pak přejel zlehka po okraji jejího ušního lalůčku.
Otočila se k němu, aby se mu dívala zpříma do očí: „Můžete se zatoulat do zatím nepoznaných koutů knížecích...“
Větu úmyslně nedokončila, jen si jazykem jemně přejela po svých ruměných rtech. Jeho nenucenost ji neskutečně vzrušovala, veškerý stud šel stranou.
Randolph cítil, že přišla ta pravá chvíle. Odhodil nedbale svůj manuskript na zem, políbil kněžnu Marii na roztoužené rty a vyzdvihl ji před sebe na desku stolu.
Randolph cítil, že přišla ta pravá chvíle. Odhodil nedbale svůj manuskript na zem, políbil kněžnu Marii na roztoužené rty a vyzdvihl ji před sebe na desku stolu.
