Poušť - napsala Lucia Maloveská

Na tomto místě se rtuť teploměru blíží k 50 stupňům ještě i ve chvíli, kdy se slunce dotýká obzoru. Ztrácí se za monumentální hradbou hor – Alpy ale nepřipomínají ani v nejmenším. Prostor prostupuje směs odstínů červené, žluté a hnědé. Všude sucho, pusto. I zvuk se v tom teplu vlní jinak. Ticho je skoro hmatatelný. Na jednu stranu v sobě ohromný klid, na druhou stranu ale i zvláštní úzkost. Na chvíli mě zamrazí na zátylku. Na ezoteriku moc nejsem, ale toto místo mě naprosto magnetizuje.
„Tady je tak teplo, že bychom si na kapotě mohli dělat vajíčka!" směje se brácha. Je to vtipná poznámka, ale v daný moment ho za tu triviálnost odsuzuji za barbarství.
Vzduch plný prachu se sotva pohne. Takové zvláštní status quo, co zde trvá snad statisíce let. Jediné, co se pohybuje, je slunce. Za krvavě zbarveným vrcholkem hory mizne jeho poslední louč. Ticho houstne, červenou rychle střídá tmavá šeď. Hory jakoby se semkly blíže k sobě. V tu chvíli na vás padá celý svět. Tady člověk ještě pořád neznamená vůbec nic.












Původní úvod: 

Vždy mi imponovala místa, jež v sobě nesou něco extrémního. A taky taková, která mají zcela osobité kouzlo. Třeba i takové, které nerozklíčuje každý.