Princezna - napsala Alexandra Safi Narwa s inspirací Michala Hejny

Patricie stála u okna pokoje a dívala se ven. Ranní slunce ji ještě míjelo, ale nesměle hladilo paprsky bludiště na nádvoří. Bludiště, ve kterém za rozpustilého smíchu dováděla krásně oblečená dívka. Její dlouhé vlasy a bílé hedvábné šaty za ní vlály, jak vesele probíhala bludištěm. Je možné, že takovou dívkou jsem kdysi bývala i já? Tak uvolněnou a rozpustilou? zasnila se. 

Patricie a sáhla si na svoje vlasy. Dotek jejich jemnosti ji vrátil zpět do dětství, kdy si u babičky hrávala na princeznu, oblékala si staré babiččiny šaty, natáčela si vlasy na papírky a hrávala si v parádním pokoji s dlouhou bílou záclonou, halila se do ní a představovala si sebe jako nevěstu.
„Slečno, to nesmíte, dáma nikdy neběhá,“ káravě plísní slečnu vychovatelka.
„Proč ne, viděla jsem roztomilou veverku a chtěla jsem si ji pohladit. Vypadala tak hebce, jako kožíšek mamá,“ odpoví dívka vzpurně vychovatelce.
„Slečno, kolikrát vám to mám opakovat, dáma musí potlačit své touhy, i když vidí něco krásného a chce to.“
„V tom případě nechci být dámou, to by teda nebavilo.“
„Ale drahoušku, vy tady nejste od toho, aby si užívala život, jak chcete vy.“

Patricie se zachvěje a vytrhne se ze svých představ. Mít život ve svých rukou je to, co co si vydobyla a čeho si cení, i když musela opustit své dětské princeznovské sny, ale stálo jí to za to? Podívala se na sebe v odrazu skla. Uviděla v něm přísný obličej ženy s perfektním účesem, dovedně upraveným obličejem vyzařujícím nepřístupnost. Když se porovnávala s obrázky v módních časopisech, výsledek by přesně takový, na kterém léta pracovala, ale uvnitř se cítila prázdná. Byla sama, bez muže, protože ho nechtěla pustit ke své zranitelnosti a ani vztah se syny nebyl ideální. Nesdíleli s ní svá trápení ani radosti. Brali ji jenom jako někoho, kdo je porodil a má v rodině své povinné místo. Aspoň že ten nejmladší Saša, ten jediný dokázal prorazit její obrannou zeď.
Uvědomila si, že je na zámku, který lákal ke snění (na romanticky vypadajícím zámku, který vybízel ke snění). Jak asi žily ženy tady, představovala si Patricie. Něco si o princezně Marii a jejím životě s princem Alexandrem a jejich třech synech pročetla už před příjezdem sem. Jak tady asi před sto padesáti lety žila? Matka tří dětí jako ona, ale navrch šlechtična. 

Čeho všeho se asi musela vzdát? Co musela jako žena přetrpět? 

 Přestože se vzali z lásky, jejich vztah asi nebyl vůbec snadný, přemýšlela Patricie. Aristokratům byly tolerovány nevěry. To by ona vůbec nedala. 

Jak dopadlo její manželství? 

K princi Alexandrovi, tady na Loučeni, se vzhlíželo jako k někomu, kdo měl rád místní lidi, hlavně služebné. Jak to asi princezna Marie dávala, ona milovnice umění, hrdá a vznešená žena, vychovaná v Benátkách. A po svatbě přestěhovaná pak sem, na tento zabedněný venkov. Jak musela často asi přihlížet pletkám svého muže s hezkými místními děvčaty. Ta čeština se jí asi proto nelíbila a nechtěla jí mluvit, přestože uměla sedm jazyků. Možná aby Alexandr dobře věděl, s jakou ženou mluví. S ní jedině francouzsky. 

Ono asi zní sakra jinak „Mon amour“ než křepelko. Přece i láska musí mít úroveň!
Patricie by taky nechtěla mluvit pokleslým jazykem děveček podbízejících se vlastnímu muži.