Ach jo. Škrtám všechno, co jsem napsala. I když se snažím, nemůžu se úplně soustředit. Hlavou se mně honí myšlenky. Přehrávám si dnešní den, pak co je třeba zařídit… Ne, pryč s tím! Otáčím list ve svém sešitu a začínám psát: Sedím ve své oblíbené kavárně…A už mám nápad. Třeba to konečně půjde. Najednou mě vyruší nějaký pán, působí trochu upjatě. „Mohu si prosím přisednout? Není zde již bohužel žádný volný stolek.“
„No, prosím,“ ukazuji na židli ne zcela ochotně.
„Jste spisovatelka, madam?“, ptá se mně ten muž.
„Ne, nejsem!“ odpovídám až moc rychle. Kdybych byla, říkám si v duchu, povídka by už byla určitě dávno na světě.
„Chodím na hodiny tvůrčího psaní k Daně Emingerové. Takže teď musím napsat povídku. Zrovna to moc nejde,“ pousměju se.
„Jsem Saturnin.“
„Já Irena.“ Podáme si ruce.
„Se psaním mám jisté zkušenosti. Působil jsem v Kanceláři pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Pokud chcete, mohu vám pomoci.
„No tak dobře, děkuji.“ Posunu k němu můj sešit.
„Co si dáte, pane?“ ptá se s úsměvem obsluhující dívka a Saturnin odpovídá okamžitě.
„Máte koblihy? Tak plnou mísu.“
„Se psaním mám jisté zkušenosti. Působil jsem v Kanceláři pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Pokud chcete, mohu vám pomoci.
„No tak dobře, děkuji.“ Posunu k němu můj sešit.
„Co si dáte, pane?“ ptá se s úsměvem obsluhující dívka a Saturnin odpovídá okamžitě.
„Máte koblihy? Tak plnou mísu.“
Sedím ve své oblíbené kavárně… čte Saturnin pár řádek, které jsem napsala. „Je to, paní Ireno, řekl bych, trochu unylé. Chtělo by to více akce.“
Slečna staví na náš stůl talíř s koblihami.
„Jakou akci máte na mysli?“
„Například takovou,“ Saturnin bere do ruky koblihu a hází jí na pána u vedlejšího stolku. Vyděšeně se na nás dívá, na holé hlavě mu zůstala povidla.
Další kobliha letí na obtloustlou paní, přistane jí ve výstřihu. Jako ve snu beru koblihu a trefuji se nějaké paní do drdolu. V dosud poklidné kavárně nastává pozdvižení.
„Prcháme!“ zavelí Saturnin. Využijeme zmatku a mizíme. Celí udýchaní se krčíme na konci ulice za popelnicemi.
„Mám tu auto,“ sotva popadám dech.
„Jeďte, já tu mám zase nedaleko svoji obytnou loď.“
„Saturnine, ještě jedna věc. Nepomůžete mně s tou povídkou?“
„Právě jsem vám s ní pomohl,“ mírně se pousměje Saturnin a beze spěchu odchází.
