Říkejme jim třeba Katrin a Matěj. Katrin žije vcelku úspěšný život. Má skvělou práci, žije ve velkém městě. Má několik přátel, milující rodinu. Na lidi působí dost extrovertně, i když její duše je natolik hluboká, čistá a zranitelná. Pod tu skořápku potřeštěnosti a smíchu se dostane jen málo kdo. Láska je pro ni středobod vesmíru. Neměla na ni ale štěstí. Proč? Je moc čistá na dnešní svět? Očekává až moc?
Matěj je mladý úspěšný kluk. V životě ho potkalo trápení, které schoval za práci. Snažil se na sobě pracovat. Na okolí působí povrchně a namyšleně. Jeho sen je ale prostý a jednoduchý. Chce mít rodinu, opravit dům po dědovi a žít vedle milující ženy. Ukazuje svou pravou tvář? Je to všechno jen póza? Bojí se ukázat svou zranitelnost? Dost možná jo.
Katrin a Matěj se znají několik let, ale nikdy se neviděli. Měli několikrát tu příležitost, ale strachy z opakujících se vztahových vzorců byly asi silnější, než touha po poznání. Psali si o svých pocitech, o hodnotách, zranitelnosti, o budoucnosti, o svých šrámech z minulosti i o tom, co jim přináší přítomnost. Žili každý svůj život. Jinak a jinde.
Čas plynul, oni stárli, stali se moudřejšími. Ona odešla od všech jistot, které měla v době, kdy jistoty téměř neexistovaly. Šla za svým snem, byť za ní zůstalo několik obětí. Hledala štěstí. Našla ho. V sobě. Z podstaty šťastná byla. Jediné, co jí chybělo, byl muž po jejím boku. Takový, který jí pohladí, obejme. Seděla doma na gauči a napadlo jí, že po několika měsících kontaktuje Matěje. Napsala mu. Byl zrovna kousek od ní. Jinak žijí stovky kilometrů od sebe. Náhoda?
Přijel. Byl lehce nervózní. Ona vyšla z domu a oplývala svou nezkrotnou éteričností. Jeli na místo, které má pro ni důležitý význam. O tom ale věděla jenom ona a nechala si to pro sebe. Seděli na schodech u kostela a z výšky se dívali na svítící město, jehož zář byla ten večer ještě magičtější a intenzivnější. Seděli, povídali si. On si z ní neustále utahoval a ona se smála. Tím jejím autentickým smíchem. Projížděli nočním městem a v autě hrála hudba, která je spojovala. Po těch letech, co si jen psali, si spolu zpívali a dělali věci, o kterých snili. Několik dalších chvil seděli u ní před domem. Oba se báli říct tu větu. Zeptala se ho. Souhlasil.
Seděli na tom místě, odkud mu před tím psala a nečekala, že o několik hodin později tam budou spolu. Katrin začala být unavená. Matěj ji objal a pohladil, to ji unavilo o to víc. Nechtěla být ale unavená, chtěla zastavit čas. Chtěla ať to neskončí. Moc dobře si uvědomovala, že s ranním svitem tahle pohádka skončí. Nechtěla to, protože konečně zapomněla na to, co ji dlouhou dobu zraňovalo. Někde v hloubi duše ale slyšela ty hlasy, které ji varovaly.
Svítání. Vedle postele měl složený komínek s oblečením, ustlal peřiny. Byl to voják a měl v sobě disciplínu. Dívala se, jak odchází a jeho poslední pusu vnímala stokrát víc. Tušila, že bude poslední. Zavřel dveře a odešel. Za chvíli napsal a ona si oddychla. Euforie ale netrvala dlouho. Její ženská intuice se dala do pohybu. Něco bylo špatně. Několik dní spolu nekomunikovali. Katrin se snažila převzít nad situací kontrolu. Tak jak to dělá vždycky a napsala mu.
Byla to prostá otázka. Nedokázal odpovědět přímo. Nepoznávala ho, protože si o něm utvořila iluzi z jeho, teď už, prázdných slov o hodnotách. I přes to ho pozvala k sobě. Věděla, že si o tom mohou promluvit osobně. Nečekala to, ale opravdu přijel. Diskuze byla plytká. Přešli na téma, které je nestresovalo a oni se smáli. Byl mimo z toho jejího smíchu a proto ji pořád rozesmíval. Dost možná mu zní v hlavě ještě teď.
Scénář se podobal tomu předchozímu setkání. Objímal ji, hladil ji. Ona se opět cítila v jeho náručí bezpečně. V noci se moc nevyspali a čas plynul tak rychle. Zase přišlo svítání. Vstal, ustlal, oblékl se. Naposledy ji pohladil, dal pusu a odešel. Už věděla, co od toho očekávat, nebo spíš neočekávat, a tak si ten večer ani nepromítala v hlavě. Prohodili pár zpráv. Pár dní potom se Katrin vydala na návštěvu do rodného města. Neustále o věcech a svém počínání přemýšlela a to se jí nevyhnulo ani tentokrát. Už věděla, co je pro ni správné, a proto to s Matějem utnula dřív, než by jí to zase zničilo. Už si vytyčila hranice a neměla energii na to, ji investovat do něčeho, co pro ni není stoprocentní. Ukončila to. Matěj nic nenamítal, věděl, že je to tak pro Katrin lepší. Zároveň to ale udělal kvůli sobě. Nepřiznal to, ale hledal sebe a smysl života. Věděl, že když si dovolí se do Katrin zamilovat, zničilo by ho to.
V hlavě se prolínalo několik otázek. Přemýšlela nad tím, proč ji muži do života vchází bez pozvání a odchází beze slov. Nepřišla na to. Ale dokud dýchala, doufala. A věřila, že přijde muž, který v jejím životě zůstane. A ne pouze jako nezvaný host.
Katrin a Matěj se znají několik let, ale nikdy se neviděli. Měli několikrát tu příležitost, ale strachy z opakujících se vztahových vzorců byly asi silnější, než touha po poznání. Psali si o svých pocitech, o hodnotách, zranitelnosti, o budoucnosti, o svých šrámech z minulosti i o tom, co jim přináší přítomnost. Žili každý svůj život. Jinak a jinde.
Čas plynul, oni stárli, stali se moudřejšími. Ona odešla od všech jistot, které měla v době, kdy jistoty téměř neexistovaly. Šla za svým snem, byť za ní zůstalo několik obětí. Hledala štěstí. Našla ho. V sobě. Z podstaty šťastná byla. Jediné, co jí chybělo, byl muž po jejím boku. Takový, který jí pohladí, obejme. Seděla doma na gauči a napadlo jí, že po několika měsících kontaktuje Matěje. Napsala mu. Byl zrovna kousek od ní. Jinak žijí stovky kilometrů od sebe. Náhoda?
Přijel. Byl lehce nervózní. Ona vyšla z domu a oplývala svou nezkrotnou éteričností. Jeli na místo, které má pro ni důležitý význam. O tom ale věděla jenom ona a nechala si to pro sebe. Seděli na schodech u kostela a z výšky se dívali na svítící město, jehož zář byla ten večer ještě magičtější a intenzivnější. Seděli, povídali si. On si z ní neustále utahoval a ona se smála. Tím jejím autentickým smíchem. Projížděli nočním městem a v autě hrála hudba, která je spojovala. Po těch letech, co si jen psali, si spolu zpívali a dělali věci, o kterých snili. Několik dalších chvil seděli u ní před domem. Oba se báli říct tu větu. Zeptala se ho. Souhlasil.
Seděli na tom místě, odkud mu před tím psala a nečekala, že o několik hodin později tam budou spolu. Katrin začala být unavená. Matěj ji objal a pohladil, to ji unavilo o to víc. Nechtěla být ale unavená, chtěla zastavit čas. Chtěla ať to neskončí. Moc dobře si uvědomovala, že s ranním svitem tahle pohádka skončí. Nechtěla to, protože konečně zapomněla na to, co ji dlouhou dobu zraňovalo. Někde v hloubi duše ale slyšela ty hlasy, které ji varovaly.
Svítání. Vedle postele měl složený komínek s oblečením, ustlal peřiny. Byl to voják a měl v sobě disciplínu. Dívala se, jak odchází a jeho poslední pusu vnímala stokrát víc. Tušila, že bude poslední. Zavřel dveře a odešel. Za chvíli napsal a ona si oddychla. Euforie ale netrvala dlouho. Její ženská intuice se dala do pohybu. Něco bylo špatně. Několik dní spolu nekomunikovali. Katrin se snažila převzít nad situací kontrolu. Tak jak to dělá vždycky a napsala mu.
Byla to prostá otázka. Nedokázal odpovědět přímo. Nepoznávala ho, protože si o něm utvořila iluzi z jeho, teď už, prázdných slov o hodnotách. I přes to ho pozvala k sobě. Věděla, že si o tom mohou promluvit osobně. Nečekala to, ale opravdu přijel. Diskuze byla plytká. Přešli na téma, které je nestresovalo a oni se smáli. Byl mimo z toho jejího smíchu a proto ji pořád rozesmíval. Dost možná mu zní v hlavě ještě teď.
Scénář se podobal tomu předchozímu setkání. Objímal ji, hladil ji. Ona se opět cítila v jeho náručí bezpečně. V noci se moc nevyspali a čas plynul tak rychle. Zase přišlo svítání. Vstal, ustlal, oblékl se. Naposledy ji pohladil, dal pusu a odešel. Už věděla, co od toho očekávat, nebo spíš neočekávat, a tak si ten večer ani nepromítala v hlavě. Prohodili pár zpráv. Pár dní potom se Katrin vydala na návštěvu do rodného města. Neustále o věcech a svém počínání přemýšlela a to se jí nevyhnulo ani tentokrát. Už věděla, co je pro ni správné, a proto to s Matějem utnula dřív, než by jí to zase zničilo. Už si vytyčila hranice a neměla energii na to, ji investovat do něčeho, co pro ni není stoprocentní. Ukončila to. Matěj nic nenamítal, věděl, že je to tak pro Katrin lepší. Zároveň to ale udělal kvůli sobě. Nepřiznal to, ale hledal sebe a smysl života. Věděl, že když si dovolí se do Katrin zamilovat, zničilo by ho to.
V hlavě se prolínalo několik otázek. Přemýšlela nad tím, proč ji muži do života vchází bez pozvání a odchází beze slov. Nepřišla na to. Ale dokud dýchala, doufala. A věřila, že přijde muž, který v jejím životě zůstane. A ne pouze jako nezvaný host.
