„Má milá Almerie, ano a nikoli. Jsem pro to, aby vlakové koleje vedly z Nymburka do Mladé Boleslavi a minuly nás. Správní rada však chce vést železnici přímo přes Loučeň. Chápejte, má drahá. Železnice vedoucí přes panství je důležitá kvůli podnikání, je to revoluční převrat! Zároveň však přece chceme mít svůj klid, a proto by byly koleje vedoucí přes zámek nepřípustné,“ dořekne, a napije se vína.
„Takže teď jste v konfliktu se správní radou?“ Zvedne kněžna udiveně obočí.
„Ano. Jsem připravený si prosadit svou. Koleje povedou mimo zámek.“
„Dobrá, dobrá, Hugo, to je moudré. Zároveň byste se ovšem mohl zabývat i dalšími problémy na svém panství.“
„Jaké teď máte na mysli, Almerie?“ Nechápavě se na ní zadívá manžel a spolkne sousto pečeného zajíce.
„Ráda bych nechala spravit cestu do Mcel. Víte, jak ráda tamtudy chodím na své výpravy za polodrahokamy.“
„Jistě jistě, Vaše záliba v drahých kamenech je pověstná...“ Uchichtne se pro sebe Hugo.
Almerie elegantně přejde ironii čišící z jeho hlasu, napije se vína a povídá dál: „Cesta je úzká, kamenitá a zablácená, vždy když tamtudy jdu, ušpiním si šaty, a jednou jsem si dokonce zvrkla kotník.“
„Hmm, to je nemilé. Dobrá, nechám cestu opravit, má milá. Budete dál moct chodit sbírat kameny.“
„Žádné kameny, polodrahokamy, Hugo! Ach, vy tomu ovšem nemůžete rozumět...“
„To máte pravdu, o šut... echmhm...polodrahokamech toho moc nevím.“ Na poslední chvíli zkusí kníže zamaskovat svůj nespisovný přeřek zakašláním.
Almerie se lehce pohrdavě usměje, otře si ústa ubrouskem a vstane od stolu.
„S dovolením si teď půjdu číst, můj drahý. Vy si řešte svou železnici, ale zapřísahám Vás, oprava Mcelské cesty ať začne co nejdříve!“ S těmi slovy lehkým krokem vyjde z místnosti.
Hugo zůstane sedět u stolu a dívá se za odcházející manželkou. Hlavou mu běží vzpurné myšlenky: Výborně, kromě železnice teď mám na krku i opravu té příšerné Mcelské cesty. A to jen kvůli podivínským zálibám mé ženy! Prý polodrahokamy, cha! Beztak jsou to šutry!
