Zadání:
Napište stejný příběh z různých úhlů pohledu - vyzkoušejte tři literární formy (ICH,ER, DU) a sledujte, co to s příběhem dělá.„ICH“ forma
Hodina vlka. Stmívá se, přestává být vidět, ale světla ještě nepomáhají. Je leden. Chumelí. Sedím za volantem kamionu. Pod sebou 300 koní, za sebou 30 tun nákladu. Několik dnů na cestě. V pohodlném vyhřátém vězení… Jedu po zasněžené silnici, co to dá. Neriskuju. Naložené auto sedí, gumy mám nové a k tomu všemu ještě milion a půl kilometrů zkušeností. Fakt je, že spěchám.
Hodina vlka. Stmívá se, přestává být vidět, ale světla ještě nepomáhají. Je leden. Chumelí. Sedím za volantem kamionu. Pod sebou 300 koní, za sebou 30 tun nákladu. Několik dnů na cestě. V pohodlném vyhřátém vězení… Jedu po zasněžené silnici, co to dá. Neriskuju. Naložené auto sedí, gumy mám nové a k tomu všemu ještě milion a půl kilometrů zkušeností. Fakt je, že spěchám.
Za tři hodiny bych měl být doma. Ale pravidla jsou neúprosná. Jízda, pauza, jízda a odpočinek. Když to za ty tři hoďky nestihnu, budu muset kamion zaparkovat a strávím v kabině dalších osm hodin. Další noc v hotelu „plech“- i přes relativní pohodlí, co tu mám- není nad koupelnu a vlastní postel… Jenže už dobu se táhnu po bílé silnici za dodávkou a starou „stodvacítkou“ škodovkou. Oba po silnici kloužou rychlostí kondičních běžkařů. V dálce zpozoruju, že se blíží mírný, dlouhý táhlý kopec a na jeho počátku značka Zvýšení počtu jízdních pruhů. Nechávám si schválně pomalejší auta poodjet, mačkám plyn k podlaze, motor zaduní, turbo piští jak Stivín na výchovném koncertě a souprava vystřeluje vpřed.
„Konečně se před vás dostanu, vy dvě brzdy.“ Pomyslím si a přesně v rozdvojení pruhů vlétám do toho levého necelou devadesátkou. Bohužel řidič ve škodovce tam náhle vjede také. Bez blinkru, nečekaně. Jenže šedesátkou. Za sebe nekoukne. Proč, náklaďáky jsou přece pomalý…
„ER“ forma
Hodina vlka. Stmívá se, přestává být vidět, ale světla ještě nepomáhají. Je leden. Chumelí. Martin sedí za volantem kamionu. Pod sebou 300 koní, za sebou 30 tun nákladu a jeden a půl milionu kilometrů zkušeností. Je už několik dnů na cestě. Jede po zasněžené silnici, co to dá. Není ale hazardér. Naložené auto sedí, pneumatiky má nové. Jen prostě spěchá. Domů to má tři hodiny a podle pravidel pro jízdu přibližně stejný čas, kdy může řídit před dlouhou povinnou přestávkou. Když to nestihne, bude muset kamion odstavit a stráví v kabině další noc- dalších osm hodin. Je na to uzpůsobená, docela pohodlná, ale doma je doma! Koupel, vlastní postel… Jenže už dlouhou dobu se táhne za dodávkou a starou „stodvacítkou“ škodovkou. S menšími lehčími vozy po silnici kloužou jak šneci po mokrém talíři. Martin si všimne, že se blíží mírný, dlouhý táhlý kopec a na jeho počátku vidí značku zvýšení počtu jízdních pruhů. Nechá si schválně pomalejší auta poodjet, potom sešlápne plyn, motor zaduní, turbo začne hvízdat meluzínskou hymnu a souprava zrychluje.
„Konečně se před vás dostanu, vy dvě brzdy.“ Pomyslí si Martin a přesně v rozdvojení pruhů vlétá do toho levého necelou devadesátkou. V ten samý okamžik říká Jarda- řidič škodovky, své spolujezdkyni- manželce:
„Podívej Maruš, tady jsou dva pruhy, zkusím předjet tu dodávku a budeme doma o chvilku dřív!“ Paní moc nesouhlasí: „Neblázni Járo, jsme jako na sjezdovce- všude bílo, klouže to a když jsem se před chvílí ohlížela dozadu, jel za náma náklaďák!“
To už ale Jarda přejíždí do levého pruhu se slovy: „Prosím tě náklaďák! Ten je rád, že jede!“
Ale to se mýlí. A Už za sebou slyší sirénu jak na parníku. Prudce přidá plyn a pohon zadních kol a diferenciál dokonají dílo zkázy. Auto se roztočí před kamionem na silnici. Martin křičí: „Hovado! Sebevrahu!“ A bleskově vyhodnocuje: „Strhnu to doleva? Blbost, proti jedou auta. Doprava? Sráz, svodidla přerazím jako nic a vezmu sebou tu dodávku! Doprava, kontra doleva, další levá, brzda, smyk- nechám ho vlevo. Ale návěs mi pravým pruhem přetlačí zadek dopředu, tři vteřiny bude souprava neovladatelná a vpravo rozmáčknu dodávku.“ Martin bleskově pochopí, že srážce se už nevyhne. „Musím ho rozumně trefit. Stodváca má vzadu motor, výztuhy- je tam nejpevnější- navíc vpravo vzadu nikdo nesedí. Točí se po směru hodinových ručiček- když ho trefím dobře na pravé zadní dveře, tak ho odhodím před sebe a mezitím zastavím, nebo ho hodím vpravo- ze srázu to tam přechází do stráňky a jsou tam závěje. Zaboří se do měkkého…“
Martin podřazuje, ještě kontroluje dodávku v pravém zrcátku- skoro stojí- to je dobře. Přidává plyn k řízenému nárazu a… Těsně před nárazem se škodovka chytá kamínku, části posypu, možná díry pod sněhem a sama odlétá doprava do závěje. Jarda s Maruškou jsou v šoku. Proti i za nimi zastavují další vozy. Do noci blikají jejich výstražná světla jak oči šelem blížící se k hasnoucímu ohni. Martin už konečně taky zastavil a běží ke škodovce.
„Jste celí?!!!“ Ptá se.
„Jo, jo, my jo, ale co …??? !!!“ říká Maruš a otáčí se dozadu, kde vpravo- tam kam chtěl Martin „bezpečně narazit“ spí v korbičce kočárku, jen tak navolno (stará škodovka vzadu pásy neměla) jejich půlroční Klárka. Martinovi se zatmí před očima. Když se vzpamatuje, koukne na Klárku, která to celé zaspala, otočí hlavu vzhůru a polohlasem říká: „Děkuju.“ V tu chvíli se z dálky rozezeněl kostelní zvon a z nebe se začaly snášet obrovské vločky- jako titulky po filmu…
„DÚ“ forma
„Konečně se před vás dostanu, vy dvě brzdy.“ Pomyslím si a přesně v rozdvojení pruhů vlétám do toho levého necelou devadesátkou. Bohužel řidič ve škodovce tam náhle vjede také. Bez blinkru, nečekaně. Jenže šedesátkou. Za sebe nekoukne. Proč, náklaďáky jsou přece pomalý…
Bejvávalo kamaráde…
„Hovado! Sebevrahu!“ řvu, i když vím, že mě neslyší. A levou nohou tisknu tlakovou houkačku. Teď už slyší. A udělá to nejhorší, co může u staré škodovky se zadním náhonem udělat. Prudce přidá plyn, diferenciál ho roztáčí dokola a já se řítím přímo na něj! V hlavě mi běží superpočítač: „Vyhnu se vlevo? Blbost! Proti jedou auta. Strhnu to doprava? Svodidla, sráz dolů, 100 metrů k jejich konci. Prorazím, spadnu! Prudce doprava, kontra volant vlevo, dotočit, brzda. Vyhnu se mu, zůstane vlevo, návěs mi ale pravým pruhem přetlačí zadek dopředu. Vyjde to sice za sráz, ale dodávka bude na sračku.
„Hovado! Sebevrahu!“ řvu, i když vím, že mě neslyší. A levou nohou tisknu tlakovou houkačku. Teď už slyší. A udělá to nejhorší, co může u staré škodovky se zadním náhonem udělat. Prudce přidá plyn, diferenciál ho roztáčí dokola a já se řítím přímo na něj! V hlavě mi běží superpočítač: „Vyhnu se vlevo? Blbost! Proti jedou auta. Strhnu to doprava? Svodidla, sráz dolů, 100 metrů k jejich konci. Prorazím, spadnu! Prudce doprava, kontra volant vlevo, dotočit, brzda. Vyhnu se mu, zůstane vlevo, návěs mi ale pravým pruhem přetlačí zadek dopředu. Vyjde to sice za sráz, ale dodávka bude na sračku.
„Sakra! Nedá se svítit!“
Musím ho řízeně narazit, je to nejlepší varianta ze všech špatných. Dobré bohužel nejsou k dispozici. Brzda, držím soupravu rovně. ABS pumpuje jak čerpadla na Titanicu. Škodovka se točí po směru hodinových ručiček. Podřazuju, pouštím brzdu. Až se mi natočí pravou stranou před předek, jemně zkoriguju, přidám plyn prudce na záběr a naberu ho na pravý zadní dveře. Stodváca má vzadu motor, výztuhy- je tam nejpevnější- navíc vpravo vzadu nikdo nesedí.
Jedu už jen asi padesát, přežijou to. Odhodím ho před sebe a mezitím zastavím, nebo ho pošlu vpravo- ze srázu to tam přechází do stráňky a jsou tam závěje. Zaboří se do měkkého… Ještě kontroluju dodávku v pravém zrcátku- skoro stojí- dobře. Jdu na to- plyn, mířím a… Těsně před nárazem se škodovka chytá kamínku, části posypu, možná díry pod sněhem a sama odlétá doprava do závěje. Konečně stojím, byla to věčnost… Zastavují i všichni okolo a jsou vidět jen blikající oranžové oči aut. Doběhnu k autu, otevírám dveře u řidiče.
„Jste celí?!!!“ Řvu na ně. Jsou celí. A také celí bílí, v šoku. Ženská brečí. „No tak, nebrečte. Už je dobře.“ Chlácholím je. A automaticky se podívám na pravé zadní místo. Místo, kam jsem chtěl vézt řízený, ale likvidační náraz a zkamením. Na sedačce tam jen tak- v nepřipoutané korbičce od kočárku, leží mimčo pod peřinkou a spokojeně oddychuje- celé to prospalo.
„To je… naše… Klárka.“ Vzlyká paní. Ač celoživotní ateista, v tu chvíli se podívám někam nahoru a i když nevím přesně ke komu, polohlasně zašeptám:
„Děkuju…“
V tu chvíli někde v dálce začíná odbíjet kostelní zvon a na zem se pomalu snáší poslední velké sněhové vločky- jak titulky za filmem…
„ER“ forma
Hodina vlka. Stmívá se, přestává být vidět, ale světla ještě nepomáhají. Je leden. Chumelí. Martin sedí za volantem kamionu. Pod sebou 300 koní, za sebou 30 tun nákladu a jeden a půl milionu kilometrů zkušeností. Je už několik dnů na cestě. Jede po zasněžené silnici, co to dá. Není ale hazardér. Naložené auto sedí, pneumatiky má nové. Jen prostě spěchá. Domů to má tři hodiny a podle pravidel pro jízdu přibližně stejný čas, kdy může řídit před dlouhou povinnou přestávkou. Když to nestihne, bude muset kamion odstavit a stráví v kabině další noc- dalších osm hodin. Je na to uzpůsobená, docela pohodlná, ale doma je doma! Koupel, vlastní postel… Jenže už dlouhou dobu se táhne za dodávkou a starou „stodvacítkou“ škodovkou. S menšími lehčími vozy po silnici kloužou jak šneci po mokrém talíři. Martin si všimne, že se blíží mírný, dlouhý táhlý kopec a na jeho počátku vidí značku zvýšení počtu jízdních pruhů. Nechá si schválně pomalejší auta poodjet, potom sešlápne plyn, motor zaduní, turbo začne hvízdat meluzínskou hymnu a souprava zrychluje.„Konečně se před vás dostanu, vy dvě brzdy.“ Pomyslí si Martin a přesně v rozdvojení pruhů vlétá do toho levého necelou devadesátkou. V ten samý okamžik říká Jarda- řidič škodovky, své spolujezdkyni- manželce:
„Podívej Maruš, tady jsou dva pruhy, zkusím předjet tu dodávku a budeme doma o chvilku dřív!“ Paní moc nesouhlasí: „Neblázni Járo, jsme jako na sjezdovce- všude bílo, klouže to a když jsem se před chvílí ohlížela dozadu, jel za náma náklaďák!“
To už ale Jarda přejíždí do levého pruhu se slovy: „Prosím tě náklaďák! Ten je rád, že jede!“
Ale to se mýlí. A Už za sebou slyší sirénu jak na parníku. Prudce přidá plyn a pohon zadních kol a diferenciál dokonají dílo zkázy. Auto se roztočí před kamionem na silnici. Martin křičí: „Hovado! Sebevrahu!“ A bleskově vyhodnocuje: „Strhnu to doleva? Blbost, proti jedou auta. Doprava? Sráz, svodidla přerazím jako nic a vezmu sebou tu dodávku! Doprava, kontra doleva, další levá, brzda, smyk- nechám ho vlevo. Ale návěs mi pravým pruhem přetlačí zadek dopředu, tři vteřiny bude souprava neovladatelná a vpravo rozmáčknu dodávku.“ Martin bleskově pochopí, že srážce se už nevyhne. „Musím ho rozumně trefit. Stodváca má vzadu motor, výztuhy- je tam nejpevnější- navíc vpravo vzadu nikdo nesedí. Točí se po směru hodinových ručiček- když ho trefím dobře na pravé zadní dveře, tak ho odhodím před sebe a mezitím zastavím, nebo ho hodím vpravo- ze srázu to tam přechází do stráňky a jsou tam závěje. Zaboří se do měkkého…“
Martin podřazuje, ještě kontroluje dodávku v pravém zrcátku- skoro stojí- to je dobře. Přidává plyn k řízenému nárazu a… Těsně před nárazem se škodovka chytá kamínku, části posypu, možná díry pod sněhem a sama odlétá doprava do závěje. Jarda s Maruškou jsou v šoku. Proti i za nimi zastavují další vozy. Do noci blikají jejich výstražná světla jak oči šelem blížící se k hasnoucímu ohni. Martin už konečně taky zastavil a běží ke škodovce.
„Jste celí?!!!“ Ptá se.
„Jo, jo, my jo, ale co …??? !!!“ říká Maruš a otáčí se dozadu, kde vpravo- tam kam chtěl Martin „bezpečně narazit“ spí v korbičce kočárku, jen tak navolno (stará škodovka vzadu pásy neměla) jejich půlroční Klárka. Martinovi se zatmí před očima. Když se vzpamatuje, koukne na Klárku, která to celé zaspala, otočí hlavu vzhůru a polohlasem říká: „Děkuju.“ V tu chvíli se z dálky rozezeněl kostelní zvon a z nebe se začaly snášet obrovské vločky- jako titulky po filmu…
„DÚ“ forma
Hodina vlka. Stmívá se, přestáváš vidět, ale světla ti ještě nepomůžou. Je leden. Chumelí. Sedíš za volantem kamionu. Pod sebou 300 koní, za sebou 30 tun nákladu. Několik dnů na cestě. V pohodlném vyhřátém vězení… Jedeš po zasněžené silnici, co to dá. Neriskuješ. Naložené auto sedí, pneumatiky máš nové a co už jsi najel, by jiný ani nespočítal... Za tři hodiny budeš doma. Možná… Pravidla jsou totiž neúprosná. Jízda, pauza, jízda a odpočinek. Když to za ty tři hodiny nezvládneš, budeš muset kamion zaparkovat a strávíš v kabině dalších osm hodin. Další noc v hotelu „plech“- i přes to pohodlí- věř, že bys raději spal doma- není nad koupelnu a vlastní postel… Jenže zatím se táhneš po bílé silnici za dodávkou a starou „stodvacítkou“ škodovkou jako med v chladnoucím čaji. Náhle zjistíš, že se ti nabízí časový bonus. V dálce se blíží mírný, dlouhý táhlý kopec a na jeho počátku značka zvýšení počtu jízdních pruhů. Nejprve zpomalíš. Tím si vytvoříš prostor pro zrychlení a „útok“ ze zálohy. V přesnou chvíli dupneš na plyn, erupce šesti naftových sopek, turbo zavyje k útoku a přesně v rozdvojení pruhů vlétáš do toho levého necelou devadesátkou. Bohužel řidič ve škodovce chce předjíždět také. Tebe za sebou nevnímá- „náklaďáky jsou přece pomalý“. A vjede před tebe náhle, bez blinkru, nečekaně. Jenže šedesátkou.
„Hovado! Sebevrahu!“ Řveš, přestože víš, že tě neslyší. A troubíš, troubíš. Teď už slyší. A udělá to nejhorší, co může u staré škodovky se zadním náhonem udělat. Prudce přidá plyn, diferenciál ho roztáčí dokola a ty se řítíš přímo na něj! Ani nevíš jak, v hlavě se ti zapíná superpočítač:
„Vyhneš se vlevo? Ne,ne! Proti jedou auta. Strhneš to doprava? Svodidla, sráz dolů, 100 metrů k jejich konci. Prorazíš, spadneš! Zkusíš prudce doprava, zakontruješ volantem vlevo, dotočíš, brzdíš? Vyhneš se mu, zůstane vlevo. Jenže návěs ti možná pravým pruhem přetlačí zadek dopředu. Sice to vyjde za sráz, ale z dodávky bude kabriolet. Točící se auto máš na dosah před přídí a víš, že srážce už se nevyhneš. Náhle to vidíš zcela jasně. Když ho trefíš ve správný okamžik na správné místo, nemusí se pasažérům nic stát. Narazíš na pravé zadní kolo a dveře. Tam je tohle auto díky motoru vzadu nejpevnější a nikdo tam nesedí. Když to zvládneš, odletí vpravo do závěje- sráz už jste minuli. Tak teď!!! Brzdíš! Držíš soupravu rovně. Ano- ABS ti pulsuje pod nohou- v muzice se tomu říká šestnáctiny. Podřaďíš! Pustíš brzdu! A teď plyn! Plný! Ještě kontroluješ dodávku v pravém zrcátku- skoro stojí- to je dobře. Míříš a… Těsně před nárazem se škodovka chytá kamínku, části posypu, možná díry pod sněhem a sama odlétá doprava do závěje. Konečně stojíš, byla to věčnost… Zastavují i auta za tebou a proti tobě a posílají varovnými blinkry vzkaz za sebe jako desítky ohníčků, komunikujících na dálku v sněhové divočině. Doběhneš k autu, otevřeš dveře u řidiče.
„Hovado! Sebevrahu!“ Řveš, přestože víš, že tě neslyší. A troubíš, troubíš. Teď už slyší. A udělá to nejhorší, co může u staré škodovky se zadním náhonem udělat. Prudce přidá plyn, diferenciál ho roztáčí dokola a ty se řítíš přímo na něj! Ani nevíš jak, v hlavě se ti zapíná superpočítač:
„Vyhneš se vlevo? Ne,ne! Proti jedou auta. Strhneš to doprava? Svodidla, sráz dolů, 100 metrů k jejich konci. Prorazíš, spadneš! Zkusíš prudce doprava, zakontruješ volantem vlevo, dotočíš, brzdíš? Vyhneš se mu, zůstane vlevo. Jenže návěs ti možná pravým pruhem přetlačí zadek dopředu. Sice to vyjde za sráz, ale z dodávky bude kabriolet. Točící se auto máš na dosah před přídí a víš, že srážce už se nevyhneš. Náhle to vidíš zcela jasně. Když ho trefíš ve správný okamžik na správné místo, nemusí se pasažérům nic stát. Narazíš na pravé zadní kolo a dveře. Tam je tohle auto díky motoru vzadu nejpevnější a nikdo tam nesedí. Když to zvládneš, odletí vpravo do závěje- sráz už jste minuli. Tak teď!!! Brzdíš! Držíš soupravu rovně. Ano- ABS ti pulsuje pod nohou- v muzice se tomu říká šestnáctiny. Podřaďíš! Pustíš brzdu! A teď plyn! Plný! Ještě kontroluješ dodávku v pravém zrcátku- skoro stojí- to je dobře. Míříš a… Těsně před nárazem se škodovka chytá kamínku, části posypu, možná díry pod sněhem a sama odlétá doprava do závěje. Konečně stojíš, byla to věčnost… Zastavují i auta za tebou a proti tobě a posílají varovnými blinkry vzkaz za sebe jako desítky ohníčků, komunikujících na dálku v sněhové divočině. Doběhneš k autu, otevřeš dveře u řidiče.
„Jste celí?!!!“ řveš jak smyslů zbavený. A automaticky se podíváš na pravé zadní místo. Místo, kam si chtěl vézt řízený, ale likvidační náraz a zkameníš. Na sedačce tam - jen tak - v nepřipoutané korbičce od kočárku (pásy vzadu tyhle auta ještě neměly), leží mimčo pod peřinkou a spokojeně oddychuje- celé to prospalo.
V tu chvíli se sesuneš na kolena, podíváš se snad poprvé v životě nahoru- přímo do nebe a do té tmy polohlasem šeptneš: „Děkuju…“
V tu chvíli někde v dálce začne odbíjet kostelní zvon a na zem se pomalu snáší pár posledních velkých sněhových vloček- jak titulky za filmem…
