Ty ses snad zbláznil Peter??
V klidu, ty to dáš!
Po pár vteřinách otálení jsem se rozběhla a do ledové vody, někde ve slovenských horách, jsem vběhla ráz na ráz. Dech se mi zatajil, po šíji mi projela šimravá vlna chladu. S pocitem výhry sama nad sebou jsem vplula do toho chladivě opojného zdroje mého vítězství. Křik, smích, pláč a jekot. Stejné závany emocí mě nakonec provázely každé ráno, když jsem s velkou radostí do vody vbíhala znova a znova.
Podobnými okamžiky, jako byl tento, jsem najednou zapudila prvopočáteční nástup na kemp, kde mi zprvu naskočil v hlavě film na téma Kdo uteče, vyhraje! Objevila jsem zde totiž další zmrzlíky, kteří také bojovaly se svými démony.
Ted teprve mi dochází, že dlouho plánovaná a spletitá cesta na kemp do Tater sklízí své ovoce.
Ledové jezero, pocity zmaru, pachuť osobní nedokonalosti a pracovních nezdarů. Vše, co jsem životem nasbírala a nalepila na sebe. Přitom vím, že takhle teda NE! A sama k sobě promlouvám.
Tak takhle teda ne, holčičko! Zítra půjdeš udělat další zlom ve svém životě, navštívíš kryokomoru a budeš na sebe zatraceně pyšná!
No jasně, že jsem to zvládla! Úplně zbytečně jsem o sobě zase pochybovala. Ale proč? Tuhle otázku si opakuji dost často. Nevím sice proč, ale určitě vím, že pochybnosti moc ráda nechám vystoupit z mého vlaku života. Už vím, že nebudou pasažérem mé cesty. Cesty k dalším cílům a mému lepšímu já.
Čas v kempu plynul tak rychle a já jsem si uvědomila, že nechci, aby skončil. Velký paradox pro moji hlavu!
Tatry mi nakonec přinesly zážitky a pocity, které mě posílily, pomohly mi v rozjeté cestě k mému lepšímu já a k myšlence, že nic není nemožné!!!
Původní verze:
Já a mé nové já
Cesta do Tater se ten den zdála být nekonečná. V hlavě se mi honila spousta myšlenek, těšení se střídané záplavou pocitů obav, jak to vlastně všechno dopadne. Tatry měly v tomto víkendu nabídnout mému „novému já“ zážitky nevídané, neslýchané a neohmatané. Jestli těch, při kterých se honí motýli v břiše a nebo těch, ze kterých je ouzko na hrudi, to jsem ještě v té chvíli netušila.
Příjezd na místo byl sice protkán mnoha trapnými okamžiky seznamování se, rádoby vlídných úsměvů, na důkaz toho, jak ráda přece všechny vidím a poznávám. V hlavě byl ale zrovna promítán film s motivem na téma „Kdo uteče, vyhraje!“. Nicméně nakonec se rozbušené srdce pozvolna uklidnilo a lidé, pro mě, tou dobou, v nepříjemné blízkosti, zdá-li se být mi najednou lehce sympatičtější.
Skupina asi devíti chtivců se setkala za účelem vyřešit svá trápení, která byla buď pracovního charakteru, nebo osobního. Jak jsem nakonec ale zjistila, ty osobní pavouky jsem s sebou vezla vlastně jen já. I když je pravda, že mnoha bojovníkům vylezly z hlavy některé černé myšlenky, se kterými do Tater původně ani neměli namířeno.
Každopádně kemp, kvůli kterému jsme všichni do Tater přicestovali, měl přinést velké množství nových a neochutnaných situací.
Mé dny na kempu byly protkány emocemi jak na houpačce. Smích, slzy, radost, chvíle zoufalství a často i zjištění, jak je život fakt krásný. Čas rychle plynul, zážitky se kupily a nyní už jsem schopna s úsměvem na tváři i vypíchnout pár nej okamžiků, které byly třešničkou na dortu, při mé cestě, na kterou jsem se v posledních letech vydala. Občas umět vystoupit ze své komfortní zóny nebylo vůbec snadné. Rozhodnout se a jít je cesta, která nezačíná lusknutím prstů. Ale teď zpětně se mi zdá, že to tak skoro bylo a má účast na kempu tomu opravdu hodně pomohla.
Největší závan pocitů jsem měla každé ráno, kdy jsme společně lezli do horského jezírka, které mělo tou dobou asi 6◦C. Venku zima a já, obrovský milovník horké vody, jsem překonala vše, co se mi v ten okamžik honilo hlavou a do vody jsem hned první den vběhla jako první. Křik, smích, pláč, jekot a v tomto pořadí opakující se emoce mi přinesly nakonec tak velkou radost, že jsem se každé ráno těšila do jezírka znova a znova.
Dalším nepřekonatelným zážitkem byla návštěva kryokomory. Do té doby pro mě absolutně cizí slovo. Zpočátku jsem vůbec netušila, co mě čeká a až jsem si „vygooglila“, kam vyrážíme, o to větší zážitek se pak konal. A hlavou se mi honilo jen pořád dokola: „Zvládla jsem to! Zvládla jsem to!“. Nakonec jsem jela z kryokomory vysmátá, jak malé dítě na pískovišti, když si hraje s bábovičkami.
Čas na kempu plynul tak moc rychle a já jsem zjistila, že nechci, aby skončil. Velký paradox pro moji hlavu.
Tatry přinesly nekonečné množství zážitků, které mě posílily, pomohly mi v rozjeté cestě k mému lepšímu já a k myšlence, že nic není nemožné!
