Málokdy vám do klína spadne možnost placeného týdenního pobytu, takže jsme se rozhodli jet i přes rizika, která nám každý říkal.
Když jsme dorazili, tak si nás naše přidělené rodiny rozebraly. Mé první setkání s mou rodinnou mi utkvělo v paměti, jelikož první otázka, která padla na tomto výměnném pobytu k rozvoji angličtiny bylo, zda umím mluvit francouzsky.
No, jsem ráda, že moje očekávání byla nízká.
Ze vzdělávacího hlediska mi tento pobyt moc nedal. Bylo jasné, že učitelé buď neuměli mluvit anglicky nebo nás jen ignorovali, jelikož se jim nechtělo řešit co s námi dělat, takže nás posadili do rohu třídy a nechali nás dělat co chceme.
Ze všech ostatních hledisek byl ale tento pobyt naprosto úžasný. Když jsem nebyla ve “škole” tak jsem buď trávila čas se svými kamarády nebo jsem utrácela kapesné, které mi velmi štědře poskytla Evropská Unie. Nechodila jsem tam ale jen po obchodech, navštívili jsme tamější katedrálu, vévodský palác a další památky, které Dijon nabízí. Poslední dny pobytu byly strávené povinnými nákupy suvenýrů. V tomto případě se hlavně jednalo o dijonské hořčice, které jsem sice nezkoušela, ale pravděpodobně jsou dobré, když ten Dijon tak proslavily.
I přesto, že se jednalo o jeden z nejlepších týdnů mého života, jsem se těšila domů jak nikdy předtím. Možná to bylo proto, že jsem předtím nikdy nebyla tak daleko od domova nebo to byla ta konstantní francouzština, která mě přiváděla k šílenství, ale nikdy se mi po Česku nestýskalo tak moc jako tehdy v únoru roku 2016.
