„Vybavuju si… Otec byl modelář. Teda, alespoň to říkal. Měli jsme doma takovou tu loď v láhvi. Jednu. Ale nedodělanou. Táta se mě vždycky ptal:
„Jestlipak víš, co je nejdůležitější pro modeláře tady těch lodí?“
„Špejle?“
„Ne.“
„Lepidlo, pinzeta, kleštičky!“
„Néé! Láhev! Ale prázdná!“ A začal se smát, jako kdyby řekl bůhví co veselého.
„Vem si džbánek a skoč mi pro tři točený k Veselejm a kup taky lahvinku rumu, toho s plachetnicí- ať je kam stavět! Maminka ti dá peníze,“ smál se. Maminka vzdychla a dala mi dvoustovku. Leskly se jí přitom oči a smutně se usmívala. Voněla vždycky takovýma zvláštníma bylinkama a francovkou, nebo čím…
„A kup si nějakou čokoládu, nebo zmzrzlinu Štěpánko.“
Doktorka si něco zase píše.
„No vidíte a máme tam i maminku. Pokračuje ta vzpomínka nějak?“
„Ano, šla jsem do restaurace U Veselých, vzala do džbánku ty piva, lahev a šla domů. Dala to tátovi a raději se šla učit. Koupila jsem si margotku, sojový suk a tu dobrou čokoládovo mléčnou oplatku- Mila řezy. Pustila jsem si v pokojíčku televizi a učila se u ní.“
„Učila u televize? A to jste si něco zapamatovala?“
„Z učení asi ne, ale ta televize- na to, že jsem jí měla jen jako kulisu- tak z toho si dneska vybavuju docela dost. Na čétečku opakovali tenkrát nějaký seriál pro děti o velký rodině- Horákovi se to myslím jmenovalo. Takovej Krok za Krokem po česku. Vzali se chlap s ženskou, oba měli svou rodinu, akorát v tý americký měl chlap stavební firmu, ale v český měl s bratrem hospodu a kolem té se to dost točilo. Na Nově už nějakou dobu dávali Ulici, tam byly pořád nový osoby a řešili problémy, který by nikdo mimo televizi nevymyslel. Všichni ale v hospodě. Mladý v COOLNĚ a ty starší U Henryho. A spousta reklam- život je hořký- bohudík, popoplujem, i muži mají své dny, becherovka sbližuje, vítězná žitná a vodka pure spirit. Vlastně samej chlast!“ zamyslela jsem se…
„A to bylo teprve večer kolem sedmý… No a později potom táta většinou začal vyvádět, hlučel, zpíval, nejdřív se smál, potom ale vždy zničehonic nadával mámě. Ta se mu snažila bránit, většinou ale nakonec začala plakat a chvíli křičela i ona. Potom zanedlouho usnula. Ke konci už to ale ani nebývalo v posteli… “
„Co jsem si o tom myslela?“ opakuji zase jako papoušek otázku.
„Štvalo mě to, styděla jsem se před sousedy, spolužáky. Když jsem se na to ptala maminky, rozbrečela se a chovala se ke mně jako k miminu, snažila se mě objímat, hladit. A mně to bylo nepříjemné… A z úst jí byla cítit ta pronikavá vůně bylinek.
„A kup si nějakou čokoládu, nebo zmzrzlinu Štěpánko.“
Doktorka si něco zase píše.
„No vidíte a máme tam i maminku. Pokračuje ta vzpomínka nějak?“
„Ano, šla jsem do restaurace U Veselých, vzala do džbánku ty piva, lahev a šla domů. Dala to tátovi a raději se šla učit. Koupila jsem si margotku, sojový suk a tu dobrou čokoládovo mléčnou oplatku- Mila řezy. Pustila jsem si v pokojíčku televizi a učila se u ní.“
„Učila u televize? A to jste si něco zapamatovala?“
„Z učení asi ne, ale ta televize- na to, že jsem jí měla jen jako kulisu- tak z toho si dneska vybavuju docela dost. Na čétečku opakovali tenkrát nějaký seriál pro děti o velký rodině- Horákovi se to myslím jmenovalo. Takovej Krok za Krokem po česku. Vzali se chlap s ženskou, oba měli svou rodinu, akorát v tý americký měl chlap stavební firmu, ale v český měl s bratrem hospodu a kolem té se to dost točilo. Na Nově už nějakou dobu dávali Ulici, tam byly pořád nový osoby a řešili problémy, který by nikdo mimo televizi nevymyslel. Všichni ale v hospodě. Mladý v COOLNĚ a ty starší U Henryho. A spousta reklam- život je hořký- bohudík, popoplujem, i muži mají své dny, becherovka sbližuje, vítězná žitná a vodka pure spirit. Vlastně samej chlast!“ zamyslela jsem se…
„A to bylo teprve večer kolem sedmý… No a později potom táta většinou začal vyvádět, hlučel, zpíval, nejdřív se smál, potom ale vždy zničehonic nadával mámě. Ta se mu snažila bránit, většinou ale nakonec začala plakat a chvíli křičela i ona. Potom zanedlouho usnula. Ke konci už to ale ani nebývalo v posteli… “
„Co jsem si o tom myslela?“ opakuji zase jako papoušek otázku.
„Štvalo mě to, styděla jsem se před sousedy, spolužáky. Když jsem se na to ptala maminky, rozbrečela se a chovala se ke mně jako k miminu, snažila se mě objímat, hladit. A mně to bylo nepříjemné… A z úst jí byla cítit ta pronikavá vůně bylinek.
Táta se smál. Ale tak divně- zle. A že prý se všichni občas napijou a on není pokrytec, aby se někde schovával. Přitom maminka začala křičet, že jí zničil život. Táta jen mávnul rukou. Za chvíli oba usnuli, i když bylo teprve odpoledne. Utekla jsem za kamarádkou Jiřinou. Věděla jsem, že to má doma podobné. Byla ale o dva roky starší. Jen pokývla hlavou a řekla:
„Ach jo, půjdeme to rozebrat do cukrárny, zvu tě.“
V cukrárně jsme si daly punčák a kafíčko.
„Paní Nová, ty kávičky s malým- rovnou dovnitř!“ Zahlásila Jiřka- rozhodně tu nebyla poprvé. A takhle ještě jednou.
„A u mě si dáme ještě šampíčko!“
Ale to nám neprodají, namítla jsem.
„Tobě ho možná neprodají!“ namítla. „Ale sleduj!“
„Ach jo, půjdeme to rozebrat do cukrárny, zvu tě.“
V cukrárně jsme si daly punčák a kafíčko.
„Paní Nová, ty kávičky s malým- rovnou dovnitř!“ Zahlásila Jiřka- rozhodně tu nebyla poprvé. A takhle ještě jednou.
„A u mě si dáme ještě šampíčko!“
Ale to nám neprodají, namítla jsem.
„Tobě ho možná neprodají!“ namítla. „Ale sleduj!“
A zamířila do nedaleké večerky. Než vešla, přimalovala si pusu rtěnkou…
„Ahoj Tomáši!“ Zahlaholila na vietnamce, který se tak určitě nejmenoval, evidentně ale na jméno slyšel.
„Dobý den, Ižinaa! Koo dyckýý?!“ ptal se- pro mě nějakým kódem- Jiřiny. Uvnitř jsme byly samy.
„Jasně, jako vždycky!“ Usmála se Jiřka a brala od něj sedmičku perlivého. Vypily jsme ji u Jiřky, nikdo tam nebyl doma. Láhev byla tmavě zelená. Začala jsem se smát.
„Co je?“ zeptala se Jiřina.
„Napadlo mě, že bych tu láhev vzala domů, ale žádná pitomá loď by v ní nebyla vidět!“
Když jsem přišla k nám, bylo tam zase trochu hlučno, ale tolik jsem to nevnímala. A i to učení mi lezlo do hlavy víc. A všechno se se mnou tak příjemně houpalo- jako na lodi- napadlo mě… No a tak jsem to takhle začala řešit častěji a už jsem ani nepotřebovala kamarádku.“
„A tak jsi se ocitla tady. Ono to tedy není až tak jednoduché, ale na tom spolu budeme pracovat. Tak, teď bude večerní komunita, pojď, představíš se ostatním.“
Přicházím do místnosti s asi patnácti ženami, slyším polohlasem- vítej na palubě, vítej na osmičce. Ženy sedí v kruhu na židlích, jedna je volná. Přistupuji k ní a na pokyn jediné ženy, kterou tu zatím znám, ženy v bílém plášti se představuji:
„Dobrý den, jmenuji se Štěpánka a jsem alkoholička. Je mi devatenáct let a na téhle plachetnici teď popluji s vámi…“
„Ahoj Tomáši!“ Zahlaholila na vietnamce, který se tak určitě nejmenoval, evidentně ale na jméno slyšel.
„Dobý den, Ižinaa! Koo dyckýý?!“ ptal se- pro mě nějakým kódem- Jiřiny. Uvnitř jsme byly samy.
„Jasně, jako vždycky!“ Usmála se Jiřka a brala od něj sedmičku perlivého. Vypily jsme ji u Jiřky, nikdo tam nebyl doma. Láhev byla tmavě zelená. Začala jsem se smát.
„Co je?“ zeptala se Jiřina.
„Napadlo mě, že bych tu láhev vzala domů, ale žádná pitomá loď by v ní nebyla vidět!“
Když jsem přišla k nám, bylo tam zase trochu hlučno, ale tolik jsem to nevnímala. A i to učení mi lezlo do hlavy víc. A všechno se se mnou tak příjemně houpalo- jako na lodi- napadlo mě… No a tak jsem to takhle začala řešit častěji a už jsem ani nepotřebovala kamarádku.“
„A tak jsi se ocitla tady. Ono to tedy není až tak jednoduché, ale na tom spolu budeme pracovat. Tak, teď bude večerní komunita, pojď, představíš se ostatním.“
Přicházím do místnosti s asi patnácti ženami, slyším polohlasem- vítej na palubě, vítej na osmičce. Ženy sedí v kruhu na židlích, jedna je volná. Přistupuji k ní a na pokyn jediné ženy, kterou tu zatím znám, ženy v bílém plášti se představuji:
„Dobrý den, jmenuji se Štěpánka a jsem alkoholička. Je mi devatenáct let a na téhle plachetnici teď popluji s vámi…“
