„Už mám hlad, jako vlk,“ říkal jsem si cestou domů. Kručení v břiše mi ale vůbec nebránilo zastavit se ještě v hospůdce. Dám si jedno, možná dvě pivka maximálně a pofrčím. Doma mě sice čeká jenom pes, ale pochůzek po rozpálené městské dlažbě už mám dost. Vyvenčím ho a pak se pustím do vaření. Bude to jen nějaká rychlovka.Na dlouhé minuty u plotny nemám chuť, letělo mi hlavou.
„Buď zdráv, Imro. Natoč mně jednoho radíka,“ obrátil jsem se na hospodského a sedl si k prázdnému stolu. Je jedenáct dopoledne a kancelářská polední pauza na oběd teprve vypukne. Tou dobou už ale budu pryč.
„Buď zdráv, Imro. Natoč mně jednoho radíka,“ obrátil jsem se na hospodského a sedl si k prázdnému stolu. Je jedenáct dopoledne a kancelářská polední pauza na oběd teprve vypukne. Tou dobou už ale budu pryč.
„Radegast není, natočím ti Plzeň, chceš?“
„No co mám s tebou dělat? Tak jo. Plnotučnou?
„Jasně. Nic jiného než dvanáctku nevedu. Ptáš se, jako bys tu byl poprvé,“ kření se Imrich, když mého pěníka roztáčí.
Rozhlédl jsem se po hospodském příšeří. Vedle u stolu pročítá dnešní konkurenční tisk zjevně unuděný Hubert Fojtík, místní dopisovatel bulvárního Blesku. Chtěl jsem se s ním dát do řeči, když vtom do hospody vešla docela zajímavá figura. Chlápek při těle, trošku napadá na jednu nohu, tak sto dvacet kilo živé váhy. Na sobě má dlouhý plášť, baloňák, takový jako se už snad půl století nenosí. Jeho historičnost podtrhuje klobouk. Celkově vypadá, jako by právě utekl z plátna filmu padesátých let. Rozhlížel se, kam by si položil naditou igelitku, která k jeho vizáži nepasuje a rozhodl se pro můj stůl.
„Máš tu volno, že jo?“ zeptal se a první co mě napadlo je, proč mi tyká.
„Jasně. Vemte místo,“ odpověděl jsem a sledoval jeho narvanou igelitku, která skončila na desce stolu, hned vedle půllitru, který Imrich přede mne právě postavil.
„Co to bude? Pivo?“ obrátil se na nového hosta.
„Jo. Pivo,“ řekl chlápek a otočil se ke mně. „Nevadí, že jsem položil tu tašku sem, že ne? To víš, já si hovno pamatuju, a kdybych ji dal na zem, nebo vedle na židli, tak bych ji tu určitě nechal, já se znám. Mám tam vepřová kolena. Tři. Krásný kousky, a ani nebyly drahý. Tak to víš, jak jsem je zmerčil, už byly moje. Teď ještě zaběhnu do Billy pro chilli con carne. Znáš to koření, ne? No to je jedno. A já pak doma vrazím ta kolena do hrnce, mám veliký hrnec, žiju sám, ale hrnec mám veliký, cha cha chá,“ směje se chlap svému vtípku. „Normálně dám ke kolenům všechno stejně, jako když děláš ovar a vařím. A ve finále tam přidám chilli con carne. Na tři kolena čtyři balení, Až se maso rozsejpá, rozumíš, dřív ne, tak kolena oberu, nakrájím, do hrnce vrátím maso, přidám dle chuti tři, nebo čtyři pixle červených fazolí, podle libosti zředím vývarem, ukrojím si kus chleba, toho nemusím mít moc a žeru. Já tři kolena běžně žeru týden. Ježíši, já už mám na to takovou chuť! Tak to přece nemůžu tady ta růžová kolínka zapomenout. Navařím a žeru a žeru. Na to já jsem zase kádr, to jo. Můžu si to dovolit. Už su v důchodu. Ty děláš co?“
Polkl jsem nejdřív slinu, protože takto vášnivě podaný výklad, jak si uvařit vepřové koleno, mě úplně dostal. V žaludku, kvůli tomu, že jsem nesnídal, mně přímo zpívalo a do toho mě zavalila tahle gastronomická přednáška. Teprve potom mně došlo, že položil otázku.
„Jsem chemik ve Farmaku tady v Olomouci. Kde mají ta kolena?“ znovu jsem hlady polkl sliny a už měl utkvělou představu o změně plánu. Dnes musím koleno s tím divným kořením udělat také!
„V masně na Dolňáku, víš, napravo jak se jde k Tržnici. A chilli con carne nikde jinde než v Bille nemají. Teda co já vím. Já jsem taky kdysi dělal ve Farmakonu. Hned po válce, no jo. To už je dávno. Tam se děly věci…“ říkal ten zvláštní muž tajemně.
„Tak to mě zajímá, povídejte.“
„No co mám s tebou dělat? Tak jo. Plnotučnou?
„Jasně. Nic jiného než dvanáctku nevedu. Ptáš se, jako bys tu byl poprvé,“ kření se Imrich, když mého pěníka roztáčí.
Rozhlédl jsem se po hospodském příšeří. Vedle u stolu pročítá dnešní konkurenční tisk zjevně unuděný Hubert Fojtík, místní dopisovatel bulvárního Blesku. Chtěl jsem se s ním dát do řeči, když vtom do hospody vešla docela zajímavá figura. Chlápek při těle, trošku napadá na jednu nohu, tak sto dvacet kilo živé váhy. Na sobě má dlouhý plášť, baloňák, takový jako se už snad půl století nenosí. Jeho historičnost podtrhuje klobouk. Celkově vypadá, jako by právě utekl z plátna filmu padesátých let. Rozhlížel se, kam by si položil naditou igelitku, která k jeho vizáži nepasuje a rozhodl se pro můj stůl.
„Máš tu volno, že jo?“ zeptal se a první co mě napadlo je, proč mi tyká.
„Jasně. Vemte místo,“ odpověděl jsem a sledoval jeho narvanou igelitku, která skončila na desce stolu, hned vedle půllitru, který Imrich přede mne právě postavil.
„Co to bude? Pivo?“ obrátil se na nového hosta.
„Jo. Pivo,“ řekl chlápek a otočil se ke mně. „Nevadí, že jsem položil tu tašku sem, že ne? To víš, já si hovno pamatuju, a kdybych ji dal na zem, nebo vedle na židli, tak bych ji tu určitě nechal, já se znám. Mám tam vepřová kolena. Tři. Krásný kousky, a ani nebyly drahý. Tak to víš, jak jsem je zmerčil, už byly moje. Teď ještě zaběhnu do Billy pro chilli con carne. Znáš to koření, ne? No to je jedno. A já pak doma vrazím ta kolena do hrnce, mám veliký hrnec, žiju sám, ale hrnec mám veliký, cha cha chá,“ směje se chlap svému vtípku. „Normálně dám ke kolenům všechno stejně, jako když děláš ovar a vařím. A ve finále tam přidám chilli con carne. Na tři kolena čtyři balení, Až se maso rozsejpá, rozumíš, dřív ne, tak kolena oberu, nakrájím, do hrnce vrátím maso, přidám dle chuti tři, nebo čtyři pixle červených fazolí, podle libosti zředím vývarem, ukrojím si kus chleba, toho nemusím mít moc a žeru. Já tři kolena běžně žeru týden. Ježíši, já už mám na to takovou chuť! Tak to přece nemůžu tady ta růžová kolínka zapomenout. Navařím a žeru a žeru. Na to já jsem zase kádr, to jo. Můžu si to dovolit. Už su v důchodu. Ty děláš co?“
Polkl jsem nejdřív slinu, protože takto vášnivě podaný výklad, jak si uvařit vepřové koleno, mě úplně dostal. V žaludku, kvůli tomu, že jsem nesnídal, mně přímo zpívalo a do toho mě zavalila tahle gastronomická přednáška. Teprve potom mně došlo, že položil otázku.
„Jsem chemik ve Farmaku tady v Olomouci. Kde mají ta kolena?“ znovu jsem hlady polkl sliny a už měl utkvělou představu o změně plánu. Dnes musím koleno s tím divným kořením udělat také!
„V masně na Dolňáku, víš, napravo jak se jde k Tržnici. A chilli con carne nikde jinde než v Bille nemají. Teda co já vím. Já jsem taky kdysi dělal ve Farmakonu. Hned po válce, no jo. To už je dávno. Tam se děly věci…“ říkal ten zvláštní muž tajemně.
„Tak to mě zajímá, povídejte.“
Nebylo mi příjemné tykat mu, i když on se mnou mluvil, jako bychom byli kámoši od mládí.
„Že byl Farmakon chemickou fabrikou i za války, to víš, ne? A že za války Hamma, tak se továrna tenkrát jmenovala, patřila osobnímu doktorovi Hitlera, to taky víš. Fajn. A už tenkrát se v ní vyráběla léčiva. Ale že se tam v tu dobu vyráběly kyanidové kapsle pro elitu Třetí říše a pro esesáky, to nevíš, co?“
„Tak tohle fakt nevím,“ nahlas jsem připustil a zaregistroval novináře Huberta, jak si přesedá k nám. Má informační hlad.
„A co je s těmi kapslemi? Ty se přece určitě všechny zničily. Nebo ne?“zapojuje se do hovoru.
„To je přesně ono, pánové. Trefili jste přímo na hlavičku. Ten Theodor Morell, ten Hitlerův lékař, tak on ten konečný mls nechával vyrábět ve velkém. Věděl proč, těch hajzlů, kteří si kapsli chtěli dát pod zub, kdyby něco, že jo, těch bylo moc. Ale, a teď to přijde! Válka skončila, ve fabrice hromada sudů s kyanidovými kapslemi, které se už nestihly odvézt. Němci z Olomouce a tedy i z nynějšího Farmaku prchli, že jo a za sebou spoušť. A sudy s kyanidem. Pánové, to množství by zabilo na fleku celý město. A co si myslíte, že udělal našinec, hned když fabriku Morellovi zkonfiskoval? Kyanid zakopali i s těma sudama, ve kterých byl, teda stále ještě je, protože to místo, kde je naházeli do jámy, tak tam teď stojí jakési údržbářské dílny. Chlapi! Na vlastní oči, to mně můžete věřit! Vedle stojí budova prvního provozu, tak tam. Ti chlapi, co tam makají, ani netuší, že pod sebou mají takovou pikantní bombu. Esesáckej kyanid! Pane vrchní, zaplatím!“ Chlap nechal na stole potřebné drobné, svou igelitku nezapomněl a jak se objevil, tak zmizel.
„Ty ho znáš?“ zeptalo se mě prodloužené chapadlo Blesku.
„Ne. Viděl jsem ho dneska poprvé. Sorry, já už musím taky pádit“ odpověděl jsem a zaplatil. Spěchal jsem koupit vše potřebné na vepřové chilli con carne s fazolemi.
Sice jsem všechny suroviny nakoupil, koleno ovšem jen jedno, ale ten den na vaření už nedošlo. „Nevadí, zítra je taky den. V práci mám ještě volno, takže klohnit mohu kdykoliv“ utěšoval jsem se.
Druhý den ráno jsem venčil psa. Máme svou zavedenou trasu, kterou jsem vymyslel tak, abychom prošli kolem novinového stánku. Kupuji noviny, obyčejně Lidovky, a zatímco můj čtyřnohý přítel oňufával kandelábry, já jsem v pomalé chůzi přeletěl nejdůležitější nadpisy článků. Vedle stánku postávala, ostatně jako každý den, skupinka ranních pivařů s gustem nadávajících na všechno. Právě se vzrušeně bavila o kyanidových esesáckých sudech zakopaných pod Farmakem. Hned mně to bylo jasné. K Lidovkám jsem přikoupil i Blesk. Hubert Fojtík z včerejší informace neznámého chlápka udělal článek přes celou stránku. Důležitější v Blesku byla už jen další z mnoha aktualit o Ivetě Bartošové s její velikou fotkou na přední straně.
Ve Farmaku, jak se teď bývalý Farmakon jmenuje, z toho byl pochopitelně okamžitě veliký poprask, který vzápětí vyústil v důrazné dementi poplašné zprávy z Blesku. Ano, kyanid se zde kdysi skutečně vyráběl, ano, jednalo se ve finále o smrtící jedové kapsle, určené pro rychlou sebevraždu. Žádné sudy se však po válce nikam nezakopávaly. Ani s kyanidem ani s ničím jiným. Pamětníci a ani archivy nic podobného nepotvrzují. Jak se později ukázalo, nebyla to však tak docela pravda.
Právě jsem si lebedil v rámci odpolední siesty, po konzumaci výtečného vepřového chilli con carne s fazolemi, když mou pohodu přerušil telefon. Hubert. Prý se mu přes redakci ozval nějaký člověk, který kdysi za protektorátu v Hammě pro Dr. Morella dělal a má prý nějaké informace. Ovšem chce, aby u toho byl i někdo, kdo prostředí Farmaku zná a já jsem logicky ten, kdo by to měl být.
„Dobrý den,“ představujeme se staříkovi, který nám otevřel a pozval nás dál. Pan Růžička, jak se nám představil, se šourá před námi, drobný, scvrklý jako sušená švestka, ale jinak se zdá, že jiskra v jeho očích předznamenává duchaplný rozhovor. Nepletli jsme se.
Posadil nás v kuchyni ke stolu, nabídl pití a mluvil o počasí, a jak jej nynější sucho štve, protože má kvůli tomu více práce se zahradou. Pak se posadil k nám a změnil téma.
„Tak, hoši, co vy vůbec víte o Morellovi? Víte, o kom mluvím?“
„Hitlerův osobní lékař, doktor Morell, který se k vůdci a říšskému kancléři propracoval v roce 1937 přes jeho dvorního fotografa, jemuž asi úspěšně léčil kapavku, a tak si vysloužil doporučení a přímluvu. Měl prý poněkud neortodoxní léčebné metody“ začal jsem já.
Hubert na to vyndal svůj notes a spustil: „Adolf Hitler měl ke svému osobnímu lékaři Theodoru Morellovi otcovský vztah. „Můj drahý doktore, já se tak velmi těším na ráno, až se s Vámi setkám“, píše se ve vzkazu od Hitlera. Ten byl totiž přesvědčen, že právě Theodor Morell mu několikrát zachránil život. „Můj drahý doktore, jestliže oba přežijeme válku, čeká Vás velká odměna.“ Traudl Junge, která vykonávala funkci Hitlerovy tajemnice během války, později prohlásila, že vůdce byl naprosto závislý na Morellovi. Ironií osudu však je, že lékaře neprovázela příliš lichotivá pověst. Když si Eva Braunová, Hitlerova dlouholetá družka, stěžovala na to, že Morell nedbá na svou osobní hygienu, Hitler se jej zastal a prohlásil: „Morell tady není, aby tu voněl, ale je zde proto, aby mne léčil!“ Že byl Hitler vegetariánem, je veřejně známé. Vedly ho k tomu trávicí potíže. Dokonce bral obrovské množství léků proti nadýmání. A v tom mu významně pomáhal Morell. Mimo jiné dostal taky proto od Hitlera za odměnu továrnu Hamma v Olomouci,“ dočetl Hubert a zaklapl svůj diář.
„No, výborně. Vidím, že naštudováno máte, hoši. Tak a teď k tomu údajnému kyanidu. Vy děláte ve Farmaku, jo?“ obrátil se stařík ke mně, a když jsem přikývl, pokračoval. „Potom víte, že ve veliké budově vedle kotelny stojí, nebo stávaly, to už může být dnes jinak, laboratoře. Nepletu se, že? A v nich se v čtyřicátém třetím prováděla ona utajená výroba. No, výroba…Ona to žádná chemická výroba nebyla. Spíše se tam cosi kompletovalo z dovezených surovin, abych tak řekl, že.“ Mluvil v hádankách. „Musím říct…“ Pan Růžička se odmlčel a do toho ticha se mi stala hodně nepříjemná věc. Ještěže nejsou přítomny dámy, prolétlo mně hlavou. Totiž, docela nahlas a nekontrolovaně jsem se uprdl.
„Promiňte,“ ozval jsem se, „já měl fazole a tohle je důsledek. Omlouvám se,“ říkám a asi jsem i studem zrudl.
„Ba ne, kolego, nemáte se za co omlouvat. Naopak, ten váš prd přišel jako na zavolanou. Skoro bych řekl, že o tom tajemství něco víte,“ rozšafně prohlásil do Hubertova smíchu pan Růžička. Zvedli jsme k němu zvědavá obočí.
„Tož před chvílí jste o tom zasvěceně četl, pane Fojtíku. Hitler se cpal zeleninou, kde co jej nadýmalo a tak kudy chodil, tudy prděl. A když přišel na scénu Morell, po nějaké době ho něco napadlo, to se nikde nedočtete, pánové. O tom on nepsal ani ve svém tajném deníku. Ale v Hammě musel, když chtěl svůj nápad dotáhnout do konce.“
„Co jej napadlo?“ ptáme se nedočkavě a skoro unisono.
„Tak byl doktor, že, a tak jej napadlo, že když se dají zdravotní problémy vyčíst z krve, z moči, ze stolice, tak proč by to nemohlo jít z prdu? Hitler, zoufalý ze svých trávicích potíží, provázených soustavnou flatulencí, se nechal přesvědčit a za použití jednoduché, tenké a nenápadné pružné trubičky se jali jímat Hitlerovy vypouštěné plyny do malých jímek se zpětnou klapkou. Časem měl Morell spoustu materiálu ke studiu. Ovšem potom jej napadlo ještě něco jiného. Fanatické zbožštění Adolfa Hitlera skoro celým národem znamenalo, že by se našla spousta bláznů, kteří by si rádi koupili cokoli osobního, co by bylo skutečně od něj. Hitlerův prd uzavřený v nějaké lahvičce, v kapsli, prostě v něčem co můžete mít u sebe. Takový byl doktorův plán a nezůstalo jen u něj. Já to musím vědět, protože já ty Adolfovy prdy do dárkových kapslí vpravoval.“
Zůstali jsme konsternovaně sedět, pusy otevřené a nevěděli co říct.
„Šok, co?“ bavil se pan Růžička. „Počkejte, něco vám ukážu,“ řekl a za moment přinesl plechovou krabičku s nějakými papíry. Byly to různé poznámky na starém zažloutlém papíře, některé psané strojem byly dokonce opatřeny razítkem s říšskou orlicí a hákovým křížem. Mezi listinami se na stůl vykutálel i drobný kovový, asi hliníkový váleček.
„To je on?“ zeptal jsem se.
„Pochybujete?“ opáčil pan Růžička.
„A po těch letech, je tam ještě vůbec?“
„Pánové, tohle poznání by bylo poznáním nevratného okamžiku. Trocha smradu a můj důkaz bude navždy pryč. Takže nemanipulovat, neotvírat!“ Důrazně pravil Růžička a dodal. „Jinak, tady, tady to je černé na bílém,“ ukazoval na dokumenty. „Umíte někdo šprechtit? Umíte německy?“
„Trošku,“ připustil Hubert a zkoumal staré listiny.
„Proč jste o tom nikdy s nikým nemluvil?“ zvedl oči od listin rozložených na stole.
„Tak taková velmi intimní věc, navíc hrozba mé likvidace a taky, když už bylo po všem, přišlo mně blbé na tu nacistickou zrůdu ještě vršit další to, no - ale to je přece jedno. Prostě, až vaše historka s kyanidem mě rozčílila a tak jsem to práskl - tak.“
„Chcete říct,“ ozval jsem se, „že pod Farmakem nejsou kyanidové kapsle, ale sudy s jedním velkým Hitlerovým prdem?!“
„No jo! Dyť vám to celou dobu tady říkám. Pod Farmakem byl jeden veliký prd.“
„Počkat, jak byl, snad pořád ještě je, ne?“ vyhrkl Hubert.
„Obávám se, že se tohle už nikdy nezjistí. Od války se ve Farmakonu hodně bouralo, hodně stavělo a zase bouralo. Osobně si myslím, že dnes již nikdo nebude mít zájem hledat prd. A to pane redaktore, taky do těch novin napište, jako upřesnění tady těch blábolů, jo?!“ řekl pan Růžička a pohodil na stůl včerejší Blesk.
„Že byl Farmakon chemickou fabrikou i za války, to víš, ne? A že za války Hamma, tak se továrna tenkrát jmenovala, patřila osobnímu doktorovi Hitlera, to taky víš. Fajn. A už tenkrát se v ní vyráběla léčiva. Ale že se tam v tu dobu vyráběly kyanidové kapsle pro elitu Třetí říše a pro esesáky, to nevíš, co?“
„Tak tohle fakt nevím,“ nahlas jsem připustil a zaregistroval novináře Huberta, jak si přesedá k nám. Má informační hlad.
„A co je s těmi kapslemi? Ty se přece určitě všechny zničily. Nebo ne?“zapojuje se do hovoru.
„To je přesně ono, pánové. Trefili jste přímo na hlavičku. Ten Theodor Morell, ten Hitlerův lékař, tak on ten konečný mls nechával vyrábět ve velkém. Věděl proč, těch hajzlů, kteří si kapsli chtěli dát pod zub, kdyby něco, že jo, těch bylo moc. Ale, a teď to přijde! Válka skončila, ve fabrice hromada sudů s kyanidovými kapslemi, které se už nestihly odvézt. Němci z Olomouce a tedy i z nynějšího Farmaku prchli, že jo a za sebou spoušť. A sudy s kyanidem. Pánové, to množství by zabilo na fleku celý město. A co si myslíte, že udělal našinec, hned když fabriku Morellovi zkonfiskoval? Kyanid zakopali i s těma sudama, ve kterých byl, teda stále ještě je, protože to místo, kde je naházeli do jámy, tak tam teď stojí jakési údržbářské dílny. Chlapi! Na vlastní oči, to mně můžete věřit! Vedle stojí budova prvního provozu, tak tam. Ti chlapi, co tam makají, ani netuší, že pod sebou mají takovou pikantní bombu. Esesáckej kyanid! Pane vrchní, zaplatím!“ Chlap nechal na stole potřebné drobné, svou igelitku nezapomněl a jak se objevil, tak zmizel.
„Ty ho znáš?“ zeptalo se mě prodloužené chapadlo Blesku.
„Ne. Viděl jsem ho dneska poprvé. Sorry, já už musím taky pádit“ odpověděl jsem a zaplatil. Spěchal jsem koupit vše potřebné na vepřové chilli con carne s fazolemi.
Sice jsem všechny suroviny nakoupil, koleno ovšem jen jedno, ale ten den na vaření už nedošlo. „Nevadí, zítra je taky den. V práci mám ještě volno, takže klohnit mohu kdykoliv“ utěšoval jsem se.
Druhý den ráno jsem venčil psa. Máme svou zavedenou trasu, kterou jsem vymyslel tak, abychom prošli kolem novinového stánku. Kupuji noviny, obyčejně Lidovky, a zatímco můj čtyřnohý přítel oňufával kandelábry, já jsem v pomalé chůzi přeletěl nejdůležitější nadpisy článků. Vedle stánku postávala, ostatně jako každý den, skupinka ranních pivařů s gustem nadávajících na všechno. Právě se vzrušeně bavila o kyanidových esesáckých sudech zakopaných pod Farmakem. Hned mně to bylo jasné. K Lidovkám jsem přikoupil i Blesk. Hubert Fojtík z včerejší informace neznámého chlápka udělal článek přes celou stránku. Důležitější v Blesku byla už jen další z mnoha aktualit o Ivetě Bartošové s její velikou fotkou na přední straně.
Ve Farmaku, jak se teď bývalý Farmakon jmenuje, z toho byl pochopitelně okamžitě veliký poprask, který vzápětí vyústil v důrazné dementi poplašné zprávy z Blesku. Ano, kyanid se zde kdysi skutečně vyráběl, ano, jednalo se ve finále o smrtící jedové kapsle, určené pro rychlou sebevraždu. Žádné sudy se však po válce nikam nezakopávaly. Ani s kyanidem ani s ničím jiným. Pamětníci a ani archivy nic podobného nepotvrzují. Jak se později ukázalo, nebyla to však tak docela pravda.
Právě jsem si lebedil v rámci odpolední siesty, po konzumaci výtečného vepřového chilli con carne s fazolemi, když mou pohodu přerušil telefon. Hubert. Prý se mu přes redakci ozval nějaký člověk, který kdysi za protektorátu v Hammě pro Dr. Morella dělal a má prý nějaké informace. Ovšem chce, aby u toho byl i někdo, kdo prostředí Farmaku zná a já jsem logicky ten, kdo by to měl být.
„Dobrý den,“ představujeme se staříkovi, který nám otevřel a pozval nás dál. Pan Růžička, jak se nám představil, se šourá před námi, drobný, scvrklý jako sušená švestka, ale jinak se zdá, že jiskra v jeho očích předznamenává duchaplný rozhovor. Nepletli jsme se.
Posadil nás v kuchyni ke stolu, nabídl pití a mluvil o počasí, a jak jej nynější sucho štve, protože má kvůli tomu více práce se zahradou. Pak se posadil k nám a změnil téma.
„Tak, hoši, co vy vůbec víte o Morellovi? Víte, o kom mluvím?“
„Hitlerův osobní lékař, doktor Morell, který se k vůdci a říšskému kancléři propracoval v roce 1937 přes jeho dvorního fotografa, jemuž asi úspěšně léčil kapavku, a tak si vysloužil doporučení a přímluvu. Měl prý poněkud neortodoxní léčebné metody“ začal jsem já.
Hubert na to vyndal svůj notes a spustil: „Adolf Hitler měl ke svému osobnímu lékaři Theodoru Morellovi otcovský vztah. „Můj drahý doktore, já se tak velmi těším na ráno, až se s Vámi setkám“, píše se ve vzkazu od Hitlera. Ten byl totiž přesvědčen, že právě Theodor Morell mu několikrát zachránil život. „Můj drahý doktore, jestliže oba přežijeme válku, čeká Vás velká odměna.“ Traudl Junge, která vykonávala funkci Hitlerovy tajemnice během války, později prohlásila, že vůdce byl naprosto závislý na Morellovi. Ironií osudu však je, že lékaře neprovázela příliš lichotivá pověst. Když si Eva Braunová, Hitlerova dlouholetá družka, stěžovala na to, že Morell nedbá na svou osobní hygienu, Hitler se jej zastal a prohlásil: „Morell tady není, aby tu voněl, ale je zde proto, aby mne léčil!“ Že byl Hitler vegetariánem, je veřejně známé. Vedly ho k tomu trávicí potíže. Dokonce bral obrovské množství léků proti nadýmání. A v tom mu významně pomáhal Morell. Mimo jiné dostal taky proto od Hitlera za odměnu továrnu Hamma v Olomouci,“ dočetl Hubert a zaklapl svůj diář.
„No, výborně. Vidím, že naštudováno máte, hoši. Tak a teď k tomu údajnému kyanidu. Vy děláte ve Farmaku, jo?“ obrátil se stařík ke mně, a když jsem přikývl, pokračoval. „Potom víte, že ve veliké budově vedle kotelny stojí, nebo stávaly, to už může být dnes jinak, laboratoře. Nepletu se, že? A v nich se v čtyřicátém třetím prováděla ona utajená výroba. No, výroba…Ona to žádná chemická výroba nebyla. Spíše se tam cosi kompletovalo z dovezených surovin, abych tak řekl, že.“ Mluvil v hádankách. „Musím říct…“ Pan Růžička se odmlčel a do toho ticha se mi stala hodně nepříjemná věc. Ještěže nejsou přítomny dámy, prolétlo mně hlavou. Totiž, docela nahlas a nekontrolovaně jsem se uprdl.
„Promiňte,“ ozval jsem se, „já měl fazole a tohle je důsledek. Omlouvám se,“ říkám a asi jsem i studem zrudl.
„Ba ne, kolego, nemáte se za co omlouvat. Naopak, ten váš prd přišel jako na zavolanou. Skoro bych řekl, že o tom tajemství něco víte,“ rozšafně prohlásil do Hubertova smíchu pan Růžička. Zvedli jsme k němu zvědavá obočí.
„Tož před chvílí jste o tom zasvěceně četl, pane Fojtíku. Hitler se cpal zeleninou, kde co jej nadýmalo a tak kudy chodil, tudy prděl. A když přišel na scénu Morell, po nějaké době ho něco napadlo, to se nikde nedočtete, pánové. O tom on nepsal ani ve svém tajném deníku. Ale v Hammě musel, když chtěl svůj nápad dotáhnout do konce.“
„Co jej napadlo?“ ptáme se nedočkavě a skoro unisono.
„Tak byl doktor, že, a tak jej napadlo, že když se dají zdravotní problémy vyčíst z krve, z moči, ze stolice, tak proč by to nemohlo jít z prdu? Hitler, zoufalý ze svých trávicích potíží, provázených soustavnou flatulencí, se nechal přesvědčit a za použití jednoduché, tenké a nenápadné pružné trubičky se jali jímat Hitlerovy vypouštěné plyny do malých jímek se zpětnou klapkou. Časem měl Morell spoustu materiálu ke studiu. Ovšem potom jej napadlo ještě něco jiného. Fanatické zbožštění Adolfa Hitlera skoro celým národem znamenalo, že by se našla spousta bláznů, kteří by si rádi koupili cokoli osobního, co by bylo skutečně od něj. Hitlerův prd uzavřený v nějaké lahvičce, v kapsli, prostě v něčem co můžete mít u sebe. Takový byl doktorův plán a nezůstalo jen u něj. Já to musím vědět, protože já ty Adolfovy prdy do dárkových kapslí vpravoval.“
Zůstali jsme konsternovaně sedět, pusy otevřené a nevěděli co říct.
„Šok, co?“ bavil se pan Růžička. „Počkejte, něco vám ukážu,“ řekl a za moment přinesl plechovou krabičku s nějakými papíry. Byly to různé poznámky na starém zažloutlém papíře, některé psané strojem byly dokonce opatřeny razítkem s říšskou orlicí a hákovým křížem. Mezi listinami se na stůl vykutálel i drobný kovový, asi hliníkový váleček.
„To je on?“ zeptal jsem se.
„Pochybujete?“ opáčil pan Růžička.
„A po těch letech, je tam ještě vůbec?“
„Pánové, tohle poznání by bylo poznáním nevratného okamžiku. Trocha smradu a můj důkaz bude navždy pryč. Takže nemanipulovat, neotvírat!“ Důrazně pravil Růžička a dodal. „Jinak, tady, tady to je černé na bílém,“ ukazoval na dokumenty. „Umíte někdo šprechtit? Umíte německy?“
„Trošku,“ připustil Hubert a zkoumal staré listiny.
„Proč jste o tom nikdy s nikým nemluvil?“ zvedl oči od listin rozložených na stole.
„Tak taková velmi intimní věc, navíc hrozba mé likvidace a taky, když už bylo po všem, přišlo mně blbé na tu nacistickou zrůdu ještě vršit další to, no - ale to je přece jedno. Prostě, až vaše historka s kyanidem mě rozčílila a tak jsem to práskl - tak.“
„Chcete říct,“ ozval jsem se, „že pod Farmakem nejsou kyanidové kapsle, ale sudy s jedním velkým Hitlerovým prdem?!“
„No jo! Dyť vám to celou dobu tady říkám. Pod Farmakem byl jeden veliký prd.“
„Počkat, jak byl, snad pořád ještě je, ne?“ vyhrkl Hubert.
„Obávám se, že se tohle už nikdy nezjistí. Od války se ve Farmakonu hodně bouralo, hodně stavělo a zase bouralo. Osobně si myslím, že dnes již nikdo nebude mít zájem hledat prd. A to pane redaktore, taky do těch novin napište, jako upřesnění tady těch blábolů, jo?!“ řekl pan Růžička a pohodil na stůl včerejší Blesk.
