Hodiny odbyly půlnoc.
Mám zavřené oči a poslouchám .
V mé těsné blízkosti slyším pochrupkávání mé pětileté vnučky.
Občas zachrochtá, vzdychne, otočí se a opět se pustí do pochrupkávání. Nožičkou mě rýpne do žeber a kopanci namasíruje záda.
Zvenku se ozývá vítr, nepravidelné poryvy vichru z hor. Z hor Jizerských. Fujavice duní, supí, sviští, fičí a hvízdá. Houkání větru deroucího se přes střechy, stromy , keře i terénní nerovnosti zbystřuje mé smysly a ruší můj spánek.
Z hloubky domu se náhle ozve podivný, nepravidelný , hluboký dutý zvuk. BUM! BUM BUM!.....Zvuk se absolutně vymyká přírodním zdrojům. Je divný…. Je znepokojivý…Je podezřelý….
Pokud bych byla hrdinkou detektivky, vezmu blbě svítící baterku a po tmě pomalu sejdu vrzající schody a zamířím vstříc strašidelnému zvuku. Posvítím si nefunkční baterkou a půjdu buď do sklepa, nebo do venkovní kůlny.
Kolem sviští vichr z hor a nahoře spí nevinné dítě. Já v noční košili hledám zdroj podezřelého zvuku chvilku po půlnoci. Měsíc svítí. Stíny stromů kreslí na zemi nestvůří pařáty.
První možnost: Sestoupím do sklepa – tam podivný muž lomcuje dubovou truhlou, zrovna vykoupanou zpod cihlové podlahy.
Druhá možnost: Dojdu do venkovní kůlny , ve větru se tam o dveře mlátí mrtvá kočka, veverka čí mýval zavěšená za krk na provázku.
Nejsem hrdinkou, jsem babičkou malé Anežky. Seru na to. Chumlám se do deky. Zaujímám polohu ležícího střelce. Nechám se masírovat nožičkama a pochrupkávání je mou ukolébavkou.
