„To musel být majlant?“ Kroutím hlavou. „Psst, počkej po obřadu!“
Na svatební hostině naší kamarádky Ester líčím proceduru, kterou jsem podstoupila zhruba před měsícem. Začalo to na hodině jógy, Rosťa nás nakopl. „Tak co, holky vesna je tu, uděláme jarní úklid?“ No panečku, to tedy byl fičák!
Kila navíc, problém s vrásky. Nemusel nás přemlouvat. Večer jsme si se Stelou podaly přihlášku na Šanku- neboli Šank prakšalánu.
Po příjezdu do Ašrámu nás ubytovali na jednom pokoji. Až později nám došlo, že jednolůžkový by byl značka ideál.
Večer jsme se sešli v tělocvičně, kde nás lékař a fyzioterapeut uvedli do reality.
„A sakra!“ Už není cesty zpět!!! Měří nám tlak. Večer se naposledy občerstvíme kompotem z jablek a čajem z bylinek.
Ráno v sedm na lačno začínáme. „Necvičte na plno,“ opakuje fyzioterapeut během prvních sérií. Jedu na 100 %. To bych nebyla já.
„Co je to prosím tě ta šanka,“ ptá se mě Ester. „No prostě cvičíš, piješ slanou vodu a čekáš, až se ti to spustí,“ popisuji svůj víkend snů.
Po zhruba šesti plecháčcích vody a pěti sadách cviků jsem ucítila tlak v břiše.
Po návratu chci sdílet své nadšení, ale v sále je pusto. Karimatky vyměnila řada cvičenců za mísu. Po osmi hrncích slaného moku můj žaludek začíná stávkovat.
Obelhávám svůj mozek, ale vizualizace nepomáhají.
Stela cvičí, po skráních se jí linou krůpěje potu. „Tak já nevím,“ převrací oči.
Rozbíhá se do schodů, nahoru, dolů, nahoru a dolů.
Záchod je v dalších hodinách mým přechodným bydlištěm. Připadám si jak na střídačce v hokeji. Škoda jen, že sem nečetla seznam potřeb na víkend. Vazelínu by moje pozadí po čtyřech hodinách ocenilo. Gravitace působí. Znovu a znovu. „Bože, kdy už to skončí!“ Pokaždé, co se vydám do tělocvičny, se vracím.
Po pár hodinách mám hotovo. Hola, hola, sprcha volá! „Nikam mi neodbíhejte slečno,“ volá kuchařka, která nám připravovala ten „božský mok.“ Fáze č. 2 je tu, piju džbán vody. Tentokrát sladké. Úkol zněl jasně, zbavit žaludek slané vody. Vzpírá se. Jsem propuštěna až poté, co vyprázdním celý obsah žaludku do mísy. Výplach nosu konvičkou, už je po tom všem jen procházka růžovým sadem. Hotové znovuzrození! Po sprše padnu na karimatku. Polínka v krbu praskají a mě se vkrádá za víčka spánek. „Nespěte madam,“ slyším za hlavou. Lékař nás hlídá.
Stela ještě pobíhá po schodech, konečně se jí to rozjelo.
Paní kuchařka přiváží barel žluté hmoty. Hážu do sebe ten „božský pokrm.“ Snad kaše z brambor? Tuhle vůni neznám. „Je to Khičrí“, pokrm z rýže, luštěnin, másla a koření, jak se později dozvídám.
Jídlo, které završí náš rituál. Stává se na další dny naší potravou.
Člověk by už se vrhnul po čemkoliv. Dostáváme přídavek v zavařovací sklenici na zítra. Sedíme v dekách a posloucháme, co nás čeká. Jídla moc nebude. Dieta na 3-5 týdnů? „A sakra, vypadá to, že se na svatbě budeme postit!“ prohlásím. Jsme na cestě zpět, na štěstí neřídím. „Jak jsi na tom?“ volám Stele na druhý den. „Mám svalovici,“ hlesne Stela, „Co ty?“
Líčím kamarádce své problémy s chůzí, pozadím, pažemi. „Hele, ráno sem si nemohla natřít deodorant do podpaží!“ Válíme se smíchy, ale to taky bolí. Neděli prakticky proležíme. Lidé se mě ptají: „Ty záříš holka, bylas na botoxu?“
„Víš Ester, kdyby o chlapa, ale že se jednou budu rvát o záchod!“ K obědu pojídáme rýži se zeleninou a místo zákusku si na hostině dopřáváme jogurt. Ten už můžeme. Rýže už nám leze i ušima. Ale stálo to za to. Šankprankšalána nás rozzářila.
Byla to očista – dočista.
