 |
| Praotec Čech od Josefa Mathausera |
Do této krajiny se však tlačily stále další hordy, s nimiž bylo třeba o prostor bojovat.
To partu kolem Praotce Čecha pranic nebavilo. Neměli bojovnost v povaze, a zatímco druhové bratra Lecha se mohli v hrdinství při obraně své země přetrhnout, oni se raději střetům vyhýbali a toužili po klidu.
To partu kolem Praotce Čecha pranic nebavilo. Neměli bojovnost v povaze, a zatímco druhové bratra Lecha se mohli v hrdinství při obraně své země přetrhnout, oni se raději střetům vyhýbali a toužili po klidu.
Jednou jim Praotec Čech vyprávěl, co se kdysi dozvěděl od svého vlastního děda: daleko na jihu existují krásné kraje, kde nikdy nesněží, břehy omývá stále teplé moře plné ryb a ze stromů si lidé po celý rok češou báječné sladké plody, takže nikdy nepoznají hlad.
To se všem líbilo.
Ráno, když všichni ještě spali, vstal a koukal se kolem sebe. Nedaleko viděl takovou bouli v terénu, kopeček, žádná hora to ani nebyla. Vylezl na ni a rozhlédl se okolo: žádné moře a hojnost na dohled, nikde žádná sladká úroda na stromech a ranní slunce hřálo jen taktak. Ale jinak celkem pěkná krajina s klikatou řekou, spíše kotlina a hory okolo, co ji jako by chrání ze všech stran, přesvědčoval sám sebe a masíroval si ztuhlé údy.
„Praotče, pojďme se tam přestěhovat. Je-li tam takový dostatek, určitě si tam najdeme obživu také,“ začali naléhat.
Čech už byl docela starý a na tak dlouhou cestu se necítil.
Když ale kraj zanedlouho začali obléhat další přivandrovalci, svolil.
Vydali se na tu pouť za věčným dostatkem. Pochodovali mnoho dnů, nocovali v nehostinných podmínkách. Upnuli se k té představě sluncem zalité země, zatímco překonávali vysoké hory se zasněženými vrcholky, v noci udržovali ohně na obranu proti divoké zvěři a přes den šlapali a šlapali ve snaze zapomenout na poloprázdné žaludky.
Po dlouhé cestě dospěli jednoho dne do celkem přívětivého kraje. Narazili dokonce na malou osadu, kde jim vlídní vesničané nabídli žlutavý pěnivý nápoj, kterému říkali pivo. To báječně zahnalo žízeň, a navíc po něm všichni měli přes velkou únavu z pochodu lepší náladu a viděli svět hezčí. Ta proměnlivá boubelatá krajina byla najednou úplně nádherná a něžně se s nimi houpala. Leželi v trávě, odpočívali a představa vzdáleného ráje v jejich myslích odplouvala. Ten báječný klid tady! A nikde nikdo, jen ti kouzelníci s pivem.
Po dlouhé cestě dospěli jednoho dne do celkem přívětivého kraje. Narazili dokonce na malou osadu, kde jim vlídní vesničané nabídli žlutavý pěnivý nápoj, kterému říkali pivo. To báječně zahnalo žízeň, a navíc po něm všichni měli přes velkou únavu z pochodu lepší náladu a viděli svět hezčí. Ta proměnlivá boubelatá krajina byla najednou úplně nádherná a něžně se s nimi houpala. Leželi v trávě, odpočívali a představa vzdáleného ráje v jejich myslích odplouvala. Ten báječný klid tady! A nikde nikdo, jen ti kouzelníci s pivem.
„Praotče, co kdybychom zůstali tady? Tady se nemusíme s nikým prát o půdu a ani se nikam trmácet. Co když to tam na jihu bude horší? Nikdo z nás tam nebyl a neviděl to,“ přesvědčovali staršinu, aby už nikam dál nechodili. Což o to, Praotec Čech si byl jist, že na jihu by to bylo lepší a život snazší. Jenže jeho staré tělo už také vzdorovalo dalšímu pochodování a objevování.
Ráno, když všichni ještě spali, vstal a koukal se kolem sebe. Nedaleko viděl takovou bouli v terénu, kopeček, žádná hora to ani nebyla. Vylezl na ni a rozhlédl se okolo: žádné moře a hojnost na dohled, nikde žádná sladká úroda na stromech a ranní slunce hřálo jen taktak. Ale jinak celkem pěkná krajina s klikatou řekou, spíše kotlina a hory okolo, co ji jako by chrání ze všech stran, přesvědčoval sám sebe a masíroval si ztuhlé údy.
Za sebou uslyšel své druhy, kteří za ním přišli na kopec. Zase s sebou nesli džbány s pivem, z nichž si vesele zavdávali. Jeden podal i Praotci, aby svlažil hrdlo. Zázračný nápoj!
Po chvíli bylo zapomenuté moře i tropické ovoce. Naopak: ten svěží, ale drsný kraj všude okolo měl najednou své nezaměnitelné kouzlo. Všichni ho obdivovali a navzájem si ukazovali, která místa jsou nejhezčí. Motali se na vrcholu, popíjeli a plácali Praotce po ramenou, že je zavedl do pěkné krajiny.
Ten se napřímil a pravil: „Není to sice země zaslíbená, plná plodů a ryb. Ale nevypadá špatně a věřím, že oplývá i mlékem a strdím. Slíbit to však nemohu.“
Napil se piva ze džbánu, mlaskl a dodal prorocky: Ale ten nápoj je pravý poklad, který nám bude celý svět závidět. Za to ručím.“
 |
| Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky, obrázek ze 14. století: bratři Čech a Lech |
