Je nám ¾ století a na bujaré oslavy už došly síly, chuť, a ještě nevím co jiného, možná pomalu nastoupilo i stáří. Na jaro se asi těší každý z nás, vše se začne zelenat, ptáci řvou, jak říkala naše vnoučata a já je přesvědčovala, že zpívají, kytky kvetou, a tak to má být. To se nemění, měníme se ale my. Letos jsme netrávili s manželem Velikonoce na chalupě, ale v Praze. To bylo poprvé asi po 50 letech. Počasí na horách nebylo pěkné, místy ležel mokrý sníh, a tak to nedalo ani lyžovat ani stavět sněhuláky, či pracovat na zahradě. Byl proto doma čas na vzpomínání. Bývaly to vždy veselé Velikonoce.
„Ono je to vlastně docela fajn být doma“, řekl manžel.“ Pamatuješ Bohunko, jak mě bývalo vždy po Velikonocích zle? V každé chalupě mi nalili něco jiného a sousedek byla fůra.“
„To jsi ale přeci nemusel pít, když jsi věděl, jak ti bude.“ „Ale musel, všechny by mě pomluvily, že když skoro nepiju, tak alespoň na Velikonoce si s nimi musím dát.“
„Chudáčku a ty neumíš nikomu nic odmítnout, jen mě, když něco chci. Tedy promiň, teď už ne, ale bývalo to tak.“
„Byla to vždy velká legrace. Pamatuješ, jak Jirka zapomněl malého Jiříčka v nějaké chalupě na koledě? Vřítila se tehdy k nám jeho Jarka, zda kluk není u nás a my nevěřili svým uším. Prý zůstal u někoho na chalupě a Jirka neví u koho. No u nás tehdy byl přeci už bez něj, až jsem se divila, že ho nevzal na koledu s sebou.“
„No a soused Petr, který jako pyšný novopečený otec, nám přivezl ukázat v dětské vaničce svého potomka. Vyběhli jsme se na něj podívat a dítě nikde. Vanička prázdná. Bylo dost sněhu, a i dětská vanička, která se vždy osvědčila jako bezpečný dopravní prostředek na převoz malých dětí, aby nespadly ze sáněk, se asi převrátila a znovu narovnala a Petr si toho nevšiml. Kuba spal ve fusaku a ležel kousek nad barákem“.
„Ještě, že se to nestalo, když procházeli pod vlekem, to by mohl sjet po šíně až dolů. Do teď si děláme legraci, že tak pěkné dítě jsme ještě neviděli. A to má mimino dnes už své vlastní děti.“
„Jo, jo, ale to už bylo dávno, to jsou asi už promlčené hříchy i u manželek“.
„Ale ty jsi taky nebyl žádný svatoušek. Vyměněný košík na vajíčka máme dosud, nikdy se nevypátralo, komu jsi ho zcizil a kdo má náš. Mnoho let jsem taky věděla, že při návratu z Velikonoc musím řídit já. Ne, že bys nemohl řídit, to bys jistě mohl, ale dýchat do balonku rozhodně ně. A těch netradičních koled, takové skvělé verše jen tak neuslyším. Asi nejvíc mě vždy překvapil bratránek, který si pravidelně koledy skládal a přijel na pomlázku. Žádné hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný. O malovaný vejce nikdy nešlo, vždy tam byl zmíněn nějaký panák i když on, jako řidič nepil. Jeho: rýmy typu přišel jsem na pomlázku, žízeň mi visí na vlásku, nalejte mi rychle, než mi hrdlo vyschne. Dejte aspoň deci a přestanou mé kecy.
Na to se nedá zapomenout.“
Letos to bylo vše jinak. Samozřejmě, že jsem upekla mazanec, upekla nádivku z kopřiv a obarvila batikováním vajíčka v cibuli, ale co s nimi? V Praze se asi moc na koledu nechodí, nevím.
Bydlíme v klidné ulici a malé děti už tady skoro nejsou. Byla jsem smutná, taková pěkná vajíčka a nikdo je nechce. Tak jsem udělala pokus. Vajíčka jsem naskládala do krabičky, napsala na ni velkým písmem Pro koledníky a dala před vchod. Byla jsem příjemně překvapena, když asi za dvě hodiny si v této samoobsluze vzalo vajíčka 6 dětí. Nebo jen jedno, jak říkal můj manžel pesimista. Ale šest kusů zmizelo a já měla opět veselé Velikonoce.