Dárek pro Stamichmana - napsal Jiří Wilson Němec

„Brusinko! Brusinko! Kdepak jsi?“ víla Borůvka běhá po lese. Už byla na pasece pod skálou, na druhé straně potoka, u remízků, u krmelce, ba i u dvou vývratů, ale sestřičku Brusinku ne a ne najít. Nejprve se zlobila, ale jak čas plynul, dostala strach. Aby se tak Brusince něco stalo!
Vzpomněla si, jak setra snila o Stamichmanovi, pánovi zdejších hor, a že by ho ráda konečně spatřila na vlastní oči. Snad ji nenapadlo vydat se samotná nahoru. Kralický Sněžník je moc vysoká hora. Počasí se na vrcholku každou chvíli mění a křehotinka jakou víla Brusinka je, by si s rozmary nevypočitatelného počasí rozhodně neměla zahrávat. Holka jedna bláznivá, brblá a zároveň se strachuje rozumnější Borůvka.

„Brusinkoooo!“ Na Borůvčino volání se však ozývalo ozvěnou z protějších strání jen …inkoooo!

Brusinka skutečně měla v úmyslu navštívit Stamichmana, ale nechtěla vyrazit na cestu s prázdnou. Na návštěvu se přece sluší přijít s nějakým dárkem, nějakou pozorností, která by navštívenému udělala radost. Přinést mu hrnek brusinek nebo borůvek, to by asi nebyl žádný hodnotný dar, tedy hodnotný dar pro pána hor, uvažovala. A pak ji napadlo, že takovému mocnému vládci by se slušelo přinést něco vzácnějšího. Prý rád kouří dýmku. Má jakousi obyčejnou, celou ze dřeva. Určitě by byl potěšen dýmkou zdobenou stříbrem. A ona mu takovou darem přinese. Lesní skřítci babušáci jí jistojistě nějakou krásnou dýmku z pěkného dřevěného samorostu vyrobí. A ona ji pak nechá okrášlit pravým stříbrem. Nejprve pro něj musí do Stříbrnic, vesnice na úbočí Kralického Sněžníku. Ve Stříbrnicích lidé stříbro těží, rýžují jej z potoka a určitě se se stříbrokopy nějak domluví. Stamichmana mají v úctě a jistě rádi na dar přispějí. Sestře raději nic neřekla. Určitě by mi nápad rozmlouvala, řekla si, a jak si usmyslela, tak začala konat. Ovšem, jako pokaždé, když si něco usmyslela, měla hlavu plnou toho nápadu a na nic dalšího nemyslela. Třeba, že na takovou dlouhou cestu se musí dobře vybavit. Brusinka vyrazila jen tak, nalehko a my už víme, že tenhle nerozum nedopadne dobře.
Borůvka, plná obav, se dobře oblékla, nazula si pevné brusinkové boty, kabátek z mechu, husté černé vlasy schovala pod modrý šátek, do ruky vzala pořádnou hůl, aby se měla o co opírat a vydala se vzhůru na sever. V chaloupce pro jistotu nechala pro Brusinku vzkaz, kdyby se přece jen vrátila domů.
Stamichman by ani nebyl pánem lesů, kdyby o dění v podhůří nevěděl. Nepotřeboval k tomu ani sojku, kterou má ochočenou jeho západní kolega Krakonoš. Ale jako na potvoru, zrovna teď měl napilno kolem svého hospodářství. Právě schoval pod střechu poslední kupku sena pro srnky na zimu, když se mu za zády ozvalo: „Dobré odpoledne vinšuju, pane.“ 

Nikoho nečekal, a tak jej milý, ale zimou roztřesený hlásek překvapil.
„Dobré odpoledne, Borůvko. Jindy bych řekl, rád tě vidím, ale teď, když začíná taková čina… co tě sem přivádí?“
„Ztratila se mi sestra Brusinka. Myslela jsem, že se vydala za tebou. Už dřív o tom často mluvila. Není tu?“
„Není, není a ani nebyla. Však hned uvidíme, kde se holka courá,“ řekl.
Jemu stačí zaostřit zrak, nastražit uši, zabafat, vypustit ze své fajky obláček kouře a v něm se mu hned zobrazí, co potřebuje vědět.
Holka nerozumná, cožpak si nevyslechla, jaké se chystá divoké povětří, co nám sem posílá vládce Grónska? 

Nevyslechla. To je jisté, jinak by přece nikam nešla. Léto neléto, bude zima, fujavice a studený déšť. A ona? Trajdá do Stříbrnic, a kdo ví, zda vůbec dojde.

Brusinka si to zatím štráduje kolem Stříbnického potoka a je tak zaujatá vymýšlením stříbrného ornamentu, kterým nechá vyzdobit dýmku, že ani nepostřehne, jak se počasí náhle mění. Odpolední sluníčko přestalo vrhat stíny, obloha ztmavla a tráva se divoce roztančila pod nohama. Ovanul ji nepříjemný chlad. Teprve v tu chvíli si uvědomila, co se děje. Rozfoukal se studený vítr, začalo pršet a kapky deště bodaly jako jehly. Že je nevhodně, přesněji, málo oblečená a s takovou situací nemá žádnou zkušenost. Rozběhla se. Běh mě určitě zahřeje, budu ve Stříbrnicích dřív a tam určitě najdu přístřeší, plánovala. A skutečně, netrvalo dlouho a les ustoupil pokosené louce a kolem potoka uviděla doškové střechy prvních chalup.

 
„Mámo, co to bylo? On má někdo přijít?“ zeptal se chalupník Pánek své ženy.
Ne. A i kdyby, tak kdo by se k nám v takovém nečase vydal. Není nic, co by nepočkalo,“ odvětila mu.
„Ale někdo za dveřmi je. Slyším ťukání,“ znepokojeně řekl chalupník a zvedl se od stolu. Otevřel dveře a …
„Dddobrrrý den,“ promočená víla Brusinka se už sotva držela na nohou. „Můžu vás poprosit o trošku tepla. Prosím!“ A jen to dořekla, nohy jí vypověděly službu a drobná postava se sesunula na prahu Pánkova domku.
„Proboha! Vždyť to je víla z horní paseky!“ vykřikla Pánková. „Co tu chuděra pohledává? Táto, honem udělej teplý čaj. Já ji zatím zabalím do vlněné deky. Celá se třese.“
O půl hodiny později už se zdálo, že je zlé zažehnáno.
„Co tě k nám přivádí, panenko? A vůbec, co tě to napadlo, vydávat se na cestu jen tak nalehko v takovém počasí?“ otázal se Pánek.
„Já… když jsem vyšla z naší chaloupky, bylo teplo a sluníčko svítilo. Myslela jsem, že se domů vrátím včas.“
„No dobře, ale proč ses vůbec vypravila sem k nám do údolí?“
„Pro trošku stříbra… chtěla bych…“
„Děvče, děvče nerozumné. U nás ani u jiných stříbrokopů s takovou prosbou nepochodíš. My pomáháme rádi, ale stříbro? To nám nepatří. Všechno vytěžené stříbro patří majiteli tohoto panství, Drásalovi. Všude nás hlídají jeho lidé. Nám, kopáčům, platí bídně. Tak tak z toho vyžijeme. U nás, děvče zlaté, nenajdeš ani zrnko stříbra. A k čemu ten kov vůbec potřebuješ?“
„Na ozdobný ornament pro Stamichmanovu fajfku. Ta má být dárek pro něj.“
„A fajfku máš kde?“
„Ještě nemám, ale určitě mi s ní pomůžou skřítci babušáci. Určitě! I my, sestra Borůvka a já, jsme babušákům často pomáhaly. Jenom těch borůvkových koláčů a brusinkových buchet, co jsme jim napekly. Kalhoty zašívaly, ba i svetry pletly,“ rozpovídala se Brusinka.
„Jen mi, Brusinko, vrtá hlavou, proč ty jsi nešla k babušákům rovnou. Jak pro fajfku, tak stříbro? Proč za stříbrem až sem k nám?“
„Říkala jsem si, že když se o práci na dárku podělí všichni, budou mít také všichni radost. Babušáci dýmku, lidé ze Stříbrnic stříbro a já to všechno zařídím a oběhám, no a takhle to dopadlo. “
„Tak víš co? Uděláme to tak: ty zůstaneš zatím tady. Já, jen, co se trošku počasí umoudří, se vydám k babušákům. Povím jim nejen o té fajfce, ale i o potřebném množství stříbra na její vyzdobení. “ Jak řekl, tak také udělal.

Skřítci babušáci jsou sice takoví pidilidi, ale srdce na správném místě má každý z nich. Když si vyslechli Brusinčin příběh a její prosbu, hned se pustili do práce. Než se Pánek nadál, přinesli hotovou krásnou dýmku a k ní v krabičce i něco stříbra, které sami vykutali ve svých lesních štolách.
Pánek, spokojený, že tak dobře a hlavně rychle pořídil, se vracel s dobrou myslí domů. Na kraji Stříbrnic mu však cestu zastoupil Drásal, se svými pohůnky.
„Odkud jdeš, Pánku? Snad jsi nebyl tajně krást mé stříbro?“ vyjel na něj.
„Kdepak. Byl jsem se projít v lese.“
„To se procházíš jen tak, sám?“
„Sám.“
„Víš ty co? Já ti nevěřím! Hoši,“ kývl na tři chlapi jako hory, „prohledejte ho!“
„Ale, ale…copak to tu máme?!“ vykřikl Drásal, když jeho doprovod objevil u Pánka krabičku se stříbrem.
„Tak na procházce? Zloději, zlodějská! Za to tě strčíme do šatlavy a přijdeš o práci. Tohle stříbro je moje. Běž teď domů a rozluč se. Zítra si pro tebe přijdeme.“
„Ale…“ snažil se vysvětlit Pánek, jenže Drásal ho vůbec nepustil ke slovu.
„Mlč! A upaluj, než si to rozmyslím a zavřu tě do šatlavy hned!“

 
Nebyl by to ale Stamichman, aby hned nevěděl, jaká nespravedlnost se ve Stříbrnicích děje.
To bylo ve chvíli, kdy Borůvka seděla u Stamichmana v kuchyni a pila horký čaj z kralických bylinek. Strach o sestru už ji opustil, neboť Stamichman jí o Brusinčině útočišti u Pánků řekl.
„Borůvko, já teď budu mít důležitou práci. Počkej tu na mě, ano?“
„Ráda. Ale nechci jen tak zbůhdarma posedávat. S čím bys potřeboval pomoct?“ nabídla se.
„Jestli se ti chce, můžeš tu poklidit. To víš, samotný mužsky nemá takový cit pro pořádek, jako ženská, a víla zvláště. A taky jsem slyšel, že zašíváte se sestrou košile babušákům. Mám v komodě dvě na vysprávku. Vrátím se brzy. A nikam nechoď! Venku už je sice klid, ale co v povětří řádilo, se může vrátit!“
„Počkám, Stamichmane,“ slíbila Borůvka.

Drásal si mnul ruce. Jak už to bývá, kdo má hodně, chce víc. Drásalovi jeho plná trluhlice nestačila. Pro svůj mamon byl vždy ochotný páchat zlo. Zrovna chtěl stříbro na ozdobu dýmky přihodit do truhlice, když zahřmělo.
Co to? Vždyť už se venku vyčasilo. Ani ve snu by jej nenapadlo, že za burácivým zvukem je samotný Stamichman. A nebylo jen u hromu. Jakoby bafla pec. Jen se zakouřilo a samotný vládce Kralického Sněžníku, o hlavu převyšující obtloustlého Drásala, stanul před ním.
„Drásale! Ani to nezkoušej!“
„Co, co nemám zkoušet?“ vystrašeně zamektal Drásal.
„Přihazovat na hromadu, co jsi před chvílí ukradl Pánkovi.“
„Ale…“
„Žádné ale. Víš až moc dobře, že tahle troška stříbra není tvoje. Pánek ji nesl z úplně jiné strany. Tohle stříbro je od babušáků z jejich štoly a ta je na mém panství. Hned, rozumíš, hned vše vrať a jako odškodné něco přihoď. Žádná šatlava! A jestli se budeš na Pánkových nebo jiných Stříbrnických mstít, se zlou se potážeš!“
Drásal jen ustrašeně přikyvoval.
„A nemysli si, že mě podfoukneš,“ vykřikl a zmizel.
Navštívil chalupu Pánkových a řekl, že se již nemusí o nic bát. Vrátil Pánkovi stříbro a přidal i to odškodné.
„Tu fajfku si Pánku nechej. Já vím, že má být moje, ale ty si ji zasloužíš víc. Vzal do náruče překvapenou Brusinku, a než se kdo nadál, byla doma.

Jeho další cesta vedla k babušákům. Ti rychle pochopili, co se stalo. Jejich zručné ruce během chvíle vyrobily novou fajfku, ještě lepší než tu první a rovnou se pustili do vytepání stříbrných ornamentů. Jen, co měli hotovo, spěchali k vílí chaloupce. Vděčnost Brusinky neznala mezí.
Právě dorazili, když sešlost doplnil i sám Stamichman s Borůvkou. Radost se shledání ve zdraví byla veliká. A přestože pán Kralického Sněžníku o dárku věděl, když jej přijímal, byl docela naměkko. 

Aby se Borůvka s Brusinkou už nikdy neztratily, dal jim také dárek: zázračné sojčí peříčko, které je vyvede na správnou cestu domů z každé šlamastiky.

Zadání:
Vymyslete další pohádky o lučních vílách Brusince a Borůvce. 

Brzy k nim přibuda i včelka Andělka

Víly Brusinka a Borůvka
- Sestry Mateřídoušky a Marahwy, dcery Peruna – navazujeme na „Pohádku do ouška“, kde je v jednom odstavci uvedeno: „Tyhle příběhy do ouška také slyšela a nechtěla dovolit svým sestřičkám, lučním vílám, aby jejího synka pobláznily.“
- Mohly by být dvojčata – brusince se také říká červená borůvka, což k tomu vybízí
- Starají se o horské louky na vrcholu Králického Sněžníku (Mateřídouška se stará o louky a zahrady v nižších částech pohoří, Marahwa zase o prameny Moravy)
- Pomáhají lidem, drží nad nimi ochrannou ruku a obdarovávají je svými poklady – brusinkami a borůvkami, pomáhají najít správnou cestu zbloudilcům
- Jsou to tmavovlásky, na hlavě věnečky s lístky a plody borůvek/brusinek, barva šatů modrofialová/červená
- Jejich šaty, kostýmy budou zdobeny lesními plody a lístky borůvek a brusinek
- Je možné příběhově provázat s Babušáky, lesními skřítky

Včelka Andělka

- Andělka přebývá v chaloupce u včelích úlů, svým včelím sestřičkám pomáhá starat se o chod úlů, dohlíží, aby vše fungovalo jak má
- Je kamarádkou víl Mateřídoušky, Brusinky i Borůvky – pomáhá jim s jejich lučními zahradami – propojení včelky a lesních plodů, květů v přírodě
- Med – zlato z našich hor – včelka se stará o to, aby všichni věděli, jaký poklad v medu máme, léčí nachlazení i drobná poranění
- Nemáme zatím příběhově nijak provázáno s našimi postavičkami – může to být pouhé navázání přátelství mezi několika postavami, které spojuje společné téma – příroda, život v pod Králickým Sněžníkem, apod., volné přátelství této postavičky je zároveň pojítko a otevřená vrátka pro další možné kamarády do budoucna.