„Borůvky mají rádi úplně všichni i malé děti!“ vytahovala se víla Borůvka.
„Ale brusinky jsou červené jako rubíny!“ odsekla jí Brusinka.
„Ale nikdo nevaří brusinkové knedlíky, milá sestřičko! Kdežto borůvkové jsou nejlepší knedlíky na světě!“
Letěla kolem včelí víla Andělka a slyšela jejich hádku. „Nehádejte se, holky! Život je sladký, nestojí za hádky! Každá bobulka je důležitá! Každá chutná jinak a lidé si dají rádi ty modré i ty rubínové!“ Zamávala křídly a odletěla.
Brusinka však trvala na svém. „Každou neděli si dávají ke svíčkové moje zavařené brusinky!“
„Pche! Jen v neděli! Borůvkové koláče můžou jíst každý den a nikdy se jich nepřejí“ smála se jí Borůvka.
„Že ne?“ vykřikla Brusinka a v očích jí zlomyslně blýsklo. No to se ještě uvidí, uchechtla se a zmizela.
Borůvka zavrtěla hlavou a dala se do práce. Musela domalovat na modro bobulky u potoka, protože zaslechla, že děti ze vsi půjdou dopoledne sbírat borůvky na nedělní koláče.
Když se děti objevily mezi keříky, Borůvka je chvíli spokojeně pozorovala, pak se natáhla do mechu a po té práci s malováním si na chvilku zdřímla. Toho využila potměšilá Brusinka. Nasypala dětem do bandasek mezi borůvky nezralé trpké brusinky. Potom potřela bandasku kouzelným práškem popletníčkem, takže ty brusinky nikdo až do večera od borůvek nerozezná, ani kdyby celou bandasku přebíral. Brusinka si zamnula ruce. „Jen počkej, Borůvko! Ty tvé koláče budou pěkně trpké a už je nikdy nikdo nebude chtít! A ty se na mě konečně přestaneš vytahovat!“
Když se děti vrátily domů, maminka už měla nachystané vláčné těsto na koláče. Nasypala na ně borůvky i s nezralými brusinkami a dala je péct. Víla Brusinka se usadila na okně mezi květináče a pozorovala, co se bude dít. Když byly koláče upečené, dala je maminka vychladnout na parapet. Brusinka tak tak uskočila. V tom se objevila včelí víla Andělka, která se svými sestřičkami poletovala kolem květin na okně. „Copak tady děláš, Brusinko?“ podivila se. „Nemáš náhodou barvit bobulky na červeno?“
„Já čekám na borůvkové koláče,“ ukázala do kuchyně a ušklíbla se. Teď se ukáže, jak jsou borůvky nechutný! Maminka zrovna jeden nakrájela a kousek ochutnala. Ale hned se zakabonila, když ucítila na jazyku trpkou chuť. „Někdo vám ty borůvky cestou z lesa nejspíš očaroval, děti. Nedá se to jíst,“ řekla smutně maminka. Děti začaly natahovat k pláči.
„To jsi udělala ty, Brusinko!“ vykřikla Andělka. „Kvůli tobě mají děti zkažené koláče a teď pláčou!“ To Brusinka nechtěla. Neměla ráda, když děti brečí. „Andělko, jak to mám napravit? Pomoz mi!“ Andělka zakroužila nad koláči, mávla medovou hůlkou sladničkou, a v tu chvíli vše, co bylo trpké, zesládlo. Nejmladší klučík si vzal kousek a prohlásil: „Já to ale chci ochutnat, chci ty začarované koláče, i když se nedají jíst!“ a nacpal si kousek do pusy. „Jé! Mně to chutná!“ usmál se a cpal si do pusy další kousek. „Já už jiný, než začarovaný nechci!“ A maminka tedy ještě jednou ochutnala a říkala si: „To jsem blázen! Je to sladký jako med. A před chvílí to bylo trpký, jako by tam někdo nasypal zelený brusinky!“
Charakteristika pohádkových postav: víly Brusinka a Borůvka.
