Přepych na nás dýchnul hned při výstupu z taxíku před hotelem, v hlavním městě Bandar Seri Begawan – zkráceně Bandar nebo BSB. Mám pocit, že se musím zout ještě v autě. Všude mramor, zlato, květiny, ale brzy nastává rozčarování. Trezor nejde zamknout, výhled z okna je do zanedbaného dvorku, klimatizace nefunguje. Tak to se zouvat nebudu.
Bruneji kdysi patřila velká část Bornea, třetího největšího ostrova na světě (po Grónsku a Nové Quinei). Současný Brunej je už jen maličký, převážně muslimský sultanát, na severu ostrova. Díky obrovským zásobám ropy a zemního plynu se tady žije velmi dobře. Bohatství se promítá i do života obyvatel. Nemají daně, zdravotní péči a školství je zdarma, a senioři dostávají penzi. Lidé mohou jednou za život vykonat pouť do Mekky v Saudské Arábii, na náklady státu. Pouť je jeden z pěti pilířů islámu a povinností každého muslima.
Ale aby to nebylo jen růžové, tak je tady přísně předepsané oblečení, zakázán prodej alkoholu, hazardní hry, a jakýkoliv fyzický kontakt mezi mužem a ženou na veřejnosti. Vzhledem k mému nemocnému kolenu jsem zvyklá na delších procházkách se zavěsit do svého manžela. Okamžitě mě s úsměvem odhání se slovy: „nevíš, že tu platí právo šaría a tresty jako bičování rákoskou a usekávání končetin? Kdo by mi vařil?“
„Vím o tom, a kdybych se zde spustila s někým zdejším, mohu být i ukamenována, ale to nehrozí, nikdo se mi nelíbí a ani mě nikdo nechce. Dám si ale pozor na končetiny, to bych nepřežila, že bych ti zbytek života nemohla sloužit“.
„Tak to by byl průšvih. Platí to jen pro muslimy, ale tvůj šátek na hlavě kvůli slunci, by je mohl zmást.“
Jedeme loďkou prozkoumat nejrozlehlejší vodní vesnici na světě Kampung Ayer na řece Sungai Brunei u centra města. A to mi manžel, doufám, že jen ze strachu, ani nepodává ruku, jak to obvykle při nastupování dělá. Asi se nechce lišit od místních, srab.
Vesnice vznikla z 28 menších, která jsou propojené asi 30 km lávek a mostů. Na kůlech stojí obytné domy, mešity, restaurace, obchody, školy i policejní a požární stanice. Žije tu asi polovina obyvatel hl. města, to je cca 40 000. Dostáváme alespoň částečnou představu o tom, jak vypadala celá metropole Bruneje ještě nedávno, do začátku 20. století. Tehdy se sultán rozhodl přesídlit na břeh a postavil si honosný palác se zlatou střechou. Vesnice ale stále zůstala na dřevěných pilotech a na pevnině se začalo stavět moderní město. Dopravu zajišťují vodní taxi a podle řádu pravidelné loďbusy, nebo jak to nazvat. Tím jedeme i my. Vystupujeme v místě, kde se nám to líbí a nenápadně a zvědavě nahlížíme do otevřených dveří domků. Mají zde elektřinu, vodovod, televize i počítače. Všechny domky mají před dveřmi spoustu kytek v květináčích, jak jinak, na dřevěných roštech si kytku do země nezasadíš. Všude je čisto, asi ženy stále uklízí, když bez mužského nemohou nikam, tak co mají jiného dělat? Děti se asi hlídat moc nemusí, i když vlastně mohou spadnout do vody nebo se ztratit v labyrintu cest.
Při zpáteční cestě na pevninu se nám nabízí jeden lodní taxikář, že nás zaveze kousek za vesnici, kde je už naprostá divočina s hustými mangrovy a vysokými stromy v bažinách. Žije tam endemická opice Bornea – kahau nosatý. Okamžitě souhlasíme a těšíme se na nosatá zvířátka. Najednou je vidíme. Na břehu řeky skáčou vysoko ve větvích opice, ale nejen ledajaké.
„Bohouši, to snad není možné, vidíš ten nos? Má ho jako visící dlouhou červenou okurku, to jim asi musí vadit při jídle.“
Bruneji kdysi patřila velká část Bornea, třetího největšího ostrova na světě (po Grónsku a Nové Quinei). Současný Brunej je už jen maličký, převážně muslimský sultanát, na severu ostrova. Díky obrovským zásobám ropy a zemního plynu se tady žije velmi dobře. Bohatství se promítá i do života obyvatel. Nemají daně, zdravotní péči a školství je zdarma, a senioři dostávají penzi. Lidé mohou jednou za život vykonat pouť do Mekky v Saudské Arábii, na náklady státu. Pouť je jeden z pěti pilířů islámu a povinností každého muslima.
Ale aby to nebylo jen růžové, tak je tady přísně předepsané oblečení, zakázán prodej alkoholu, hazardní hry, a jakýkoliv fyzický kontakt mezi mužem a ženou na veřejnosti. Vzhledem k mému nemocnému kolenu jsem zvyklá na delších procházkách se zavěsit do svého manžela. Okamžitě mě s úsměvem odhání se slovy: „nevíš, že tu platí právo šaría a tresty jako bičování rákoskou a usekávání končetin? Kdo by mi vařil?“
„Vím o tom, a kdybych se zde spustila s někým zdejším, mohu být i ukamenována, ale to nehrozí, nikdo se mi nelíbí a ani mě nikdo nechce. Dám si ale pozor na končetiny, to bych nepřežila, že bych ti zbytek života nemohla sloužit“.
„Tak to by byl průšvih. Platí to jen pro muslimy, ale tvůj šátek na hlavě kvůli slunci, by je mohl zmást.“
Jedeme loďkou prozkoumat nejrozlehlejší vodní vesnici na světě Kampung Ayer na řece Sungai Brunei u centra města. A to mi manžel, doufám, že jen ze strachu, ani nepodává ruku, jak to obvykle při nastupování dělá. Asi se nechce lišit od místních, srab.
Vesnice vznikla z 28 menších, která jsou propojené asi 30 km lávek a mostů. Na kůlech stojí obytné domy, mešity, restaurace, obchody, školy i policejní a požární stanice. Žije tu asi polovina obyvatel hl. města, to je cca 40 000. Dostáváme alespoň částečnou představu o tom, jak vypadala celá metropole Bruneje ještě nedávno, do začátku 20. století. Tehdy se sultán rozhodl přesídlit na břeh a postavil si honosný palác se zlatou střechou. Vesnice ale stále zůstala na dřevěných pilotech a na pevnině se začalo stavět moderní město. Dopravu zajišťují vodní taxi a podle řádu pravidelné loďbusy, nebo jak to nazvat. Tím jedeme i my. Vystupujeme v místě, kde se nám to líbí a nenápadně a zvědavě nahlížíme do otevřených dveří domků. Mají zde elektřinu, vodovod, televize i počítače. Všechny domky mají před dveřmi spoustu kytek v květináčích, jak jinak, na dřevěných roštech si kytku do země nezasadíš. Všude je čisto, asi ženy stále uklízí, když bez mužského nemohou nikam, tak co mají jiného dělat? Děti se asi hlídat moc nemusí, i když vlastně mohou spadnout do vody nebo se ztratit v labyrintu cest.
Při zpáteční cestě na pevninu se nám nabízí jeden lodní taxikář, že nás zaveze kousek za vesnici, kde je už naprostá divočina s hustými mangrovy a vysokými stromy v bažinách. Žije tam endemická opice Bornea – kahau nosatý. Okamžitě souhlasíme a těšíme se na nosatá zvířátka. Najednou je vidíme. Na břehu řeky skáčou vysoko ve větvích opice, ale nejen ledajaké.
„Bohouši, to snad není možné, vidíš ten nos? Má ho jako visící dlouhou červenou okurku, to jim asi musí vadit při jídle.“
„Ale asi zas ne tak moc, když mají tak veliká bříška.“
Nemůžeme se na ně vynadívat. Nos je skutečně dominantní, asi 10 cm dlouhý. Kdyby měl v tomto poměru nos náš muž, tak by ho prý měl 30 cm. No to by byl fešák. Ale toto jsou krásná naprosto odlišná zvířátka, že je člověk potěšen, že ještě žijí ve volné přírodě. K nám nejblíž je asi dominantní samec, který se, jako téměř všichni samci chlubí i svým červeným přirozením. Tělíčko mají asi 80 cm dlouhé zrzavé, bříško a dlouhý ocas béžový, končetiny šedomodré. Samice jsou menší a nosánek mají malý, trochu obrácený nahoru. Manžela okouzlilo to, že na rozdíl od samců, nevydávají žádné zvuky.
„Ti samci se mají, tak velký harém a všechny ženský mlčí. Já bych chtěl být taky někdy kahau.“
„Ti samci se mají, tak velký harém a všechny ženský mlčí. Já bych chtěl být taky někdy kahau.“
Tak jsem nevěděla, zda jim závidí to přirození nebo že by to mlčení? Už se těším na cestu do jižního Bornea, kde má být těchto endemitů mnoho, toto byla jen malá ochutnávka.
Vracíme se na pevninu. Tato část hlavního města má tři největší turistická lákadla. Královský palác se zlatou střechou, který však není moc vidět a otevřený je jednou do roka, na konci ramadánu, a to bohužel v této době není. Dvě mešity, rovněž se zlatými kopulemi. Obě stavby, jak za denního světla, tak v noci, splňují představu nesmírného bohatství a přepychu. Ve skutečnosti jsou obě ještě okázalejší než na fotografiích, které jsme viděli v průvodci. Opravdu vypadají jak z pohádky Tisíce a jedné noci. Penězi se zde nešetří, i když je obrovský rozdíl mezi vesnicí na kůlech a zlatými střechami, ale lidé říkají, že jsou spokojení, usměvaví a co je důležité, na svého sultána jsou pyšní, a ne jako to bylo do nedávnem u nás.
Vracíme se na pevninu. Tato část hlavního města má tři největší turistická lákadla. Královský palác se zlatou střechou, který však není moc vidět a otevřený je jednou do roka, na konci ramadánu, a to bohužel v této době není. Dvě mešity, rovněž se zlatými kopulemi. Obě stavby, jak za denního světla, tak v noci, splňují představu nesmírného bohatství a přepychu. Ve skutečnosti jsou obě ještě okázalejší než na fotografiích, které jsme viděli v průvodci. Opravdu vypadají jak z pohádky Tisíce a jedné noci. Penězi se zde nešetří, i když je obrovský rozdíl mezi vesnicí na kůlech a zlatými střechami, ale lidé říkají, že jsou spokojení, usměvaví a co je důležité, na svého sultána jsou pyšní, a ne jako to bylo do nedávnem u nás.
