„Dobrý den Zdeňku, rád Vás vidím.“ Úsměv, ruka podávaná v nepatrně rozmáchlém gestu a uvolněný postoj těla dosvědčují upřímnost, ve které taje mírná nejistota příchozího klienta.
„Dobrý den Mirku, i já jsem se sem těšil.“ Oba usedají do křesel, která svírají doporučovaný úhel 120 stupňů. Takhle na sebe mohou pohodlně koukat, ale nemusí.
„Jak se Vám se sem dneska šlo? Při té první návštěvě jsme mluvili o spoustě bolavých věcí.“ Terapeut nechal větu nedokončenou, jako pozvání. Jako nabídku.
„Víte Mirku, že docela dobře. Konečně jsem mohl mluvit o tom, s čím se trápím celá léta, a vy jste mně opravdu poslouchal. Dokonce jsem měl pocit, že mne ani nesoudíte.“ I klient nechal větu otevřenou, i on vybízel.
„Zdeňku, Vaše vyprávění mne ze všeho nejvíc dojímalo, a bylo pro mne snadné být přitom s Vámi. Jeden z mých učitelů mi říkal, že mohu provázet jen ty klienty, které dokážu mít rád. Pro které najdu místo v mém srdci. A u Vás Zdeňku to bylo snadné.“
Mirek nechává dost času, aby tyhle slova mohla vykvést v klientově hlavě, teprve pak pokračoval: „To že, jste se s vaší ženou rozešel, když jste ji při svatební hostině načapal na hajzlu s číšníkem, mě fakt dostalo. Do teď si ani nedovedu představit, jak hrozně jste se musel cítit. Takový zklamání, takovej šok! Vlastně jsem moc rád, že jste ho nezabil. A ani ji.“ Terapeut přidal spiklenecký usměv: „Víte, dokázal bych pochopit i to. A že jste odjel na Zéland? Asi bych taky odjel na druhej konec světa, to nakonec bylo vlastně jedno z těch dobrých řešení.“
Terapeut se usmál, aby si klient mohl být jeho empatií jistý.
Zdeněk v křesle naproti vysel terapeutovi na rtech. Mirek byl rád, že může pro svého klienta příběh znovu skládat, ale tentokrát nakrmený pozorností, vykoupaný v empatii, a zapudrovaný mužskou loajalitou. Snad ho takhle bude moc uložit ve své paměti ke klidnému spánku. Proto pokračoval:
„Pak ten rozvod na dálku, a co teprve když vám kmoši psali o tom, že má bývalá syna, ale vám na dopisy neodpovídala…“ znovu nechal slova doznít, než dodal: „bezmoc, nejistota… pane, jo! Je vlastně zázrak že jste na toho kluka nezapomněl. Když jste posledně vyprávěl, jak jste vídal jeho tvář v dětech kolem sebe, jak jste ho celá léta v nich hledal…“ Mirkův hlas byl na měkko, proto se rozmýšlel jen zlomek vteřiny a pak se rozhodl, že bude osobní, pro klienta ale i pro sebe: „Co bych za to já dal, můj táta na mně nemohl ani myslet, umřel, když jsem byl mimino.“
Zdenek zavrtěl hlavou: „Neumřel, Mirku, a nabylo lehké tě najít.“
Zdeněk v křesle naproti vysel terapeutovi na rtech. Mirek byl rád, že může pro svého klienta příběh znovu skládat, ale tentokrát nakrmený pozorností, vykoupaný v empatii, a zapudrovaný mužskou loajalitou. Snad ho takhle bude moc uložit ve své paměti ke klidnému spánku. Proto pokračoval:
„Pak ten rozvod na dálku, a co teprve když vám kmoši psali o tom, že má bývalá syna, ale vám na dopisy neodpovídala…“ znovu nechal slova doznít, než dodal: „bezmoc, nejistota… pane, jo! Je vlastně zázrak že jste na toho kluka nezapomněl. Když jste posledně vyprávěl, jak jste vídal jeho tvář v dětech kolem sebe, jak jste ho celá léta v nich hledal…“ Mirkův hlas byl na měkko, proto se rozmýšlel jen zlomek vteřiny a pak se rozhodl, že bude osobní, pro klienta ale i pro sebe: „Co bych za to já dal, můj táta na mně nemohl ani myslet, umřel, když jsem byl mimino.“
Zdenek zavrtěl hlavou: „Neumřel, Mirku, a nabylo lehké tě najít.“
Edit pro knihu:
Přichází starší chlápek přes šedesát. U dveří ho vítá terapeut, který už také není žádný mladík. Řekněme 40.
„Dobrý den Zdeňku, rád Vás vidím.“ Úsměv, ruka podávaná v nepatrně rozmáchlém gestu a uvolněný postoj těla dosvědčují upřímnost, ve které taje mírná nejistota příchozího klienta.
„Dobrý den Mirku, i já jsem se sem těšil.“ Oba usedají do křesel, která svírají doporučovaný úhel 120 stupňů. Takhle na sebe mohou pohodlně koukat, ale nemusí.
„Jak se Vám se sem dneska šlo? Při té první návštěvě jsme mluvili o spoustě bolavých věcí.“ Terapeut nechal větu nedokončenou, jako pozvání. Jako nabídku.
„Víte Mirku, že docela dobře. Konečně jsem mohl mluvit o tom, s čím se trápím celá léta, a vy jste mně opravdu poslouchal. Dokonce jsem měl pocit, že mne ani nesoudíte.“ I klient nechal větu otevřenou, i on vybízel.
„Zdeňku, Vaše vyprávění mne ze všeho nejvíc dojímalo, a bylo pro mne snadné být přitom s Vámi. Jeden z mých učitelů mi říkal, že mohu provázet jen ty klienty, které dokážu mít rád. Pro které najdu místo v mém srdci. A u Vás Zdeňku to bylo snadné.“
Mirek nechává dost času, aby tyhle slova mohla vykvést v klientově hlavě, teprve pak pokračoval: „To že, jste se s vaší ženou rozešel, když jste ji při svatební hostině načapal na hajzlu s číšníkem, mě fakt dostalo. Do teď si ani nedovedu představit, jak hrozně jste se musel cítit. Takový zklamání, takovej šok! Vlastně jsem moc rád, že jste ho nezabil. A ani ji.“ Terapeut přidal spiklenecký usměv: „Víte, dokázal bych pochopit i to. A že jste odjel na Zéland? Asi bych taky odjel na druhej konec světa, to nakonec bylo vlastně jedno z těch dobrých řešení.“
Terapeut se usmál, aby si klient mohl být jeho empatií jistý.
Zdeněk v křesle naproti vysel terapeutovi na rtech. Mirek byl rád, že může pro svého klienta příběh znovu skládat, ale tentokrát nakrmený pozorností, vykoupaný v empatii, a zapudrovaný mužskou loajalitou. Snad ho takhle bude moc uložit ve své paměti ke klidnému spánku. Proto pokračoval:
„Pak ten rozvod na dálku, a co teprve když vám kmoši psali o tom, že má bývalá syna, ale vám na dopisy neodpovídala…“ znovu nechal slova doznít, než dodal: „bezmoc, nejistota… pane, jo! Je vlastně zázrak že jste na toho kluka nezapomněl. Když jste posledně vyprávěl, jak jste vídal jeho tvář v dětech kolem sebe, jak jste ho celá léta v nich hledal…“ Mirkův hlas byl na měkko, proto se rozmýšlel jen zlomek vteřiny a pak se rozhodl, že bude osobní, pro klienta ale i pro sebe: „Co bych za to já dal, můj táta na mně nemohl ani myslet, umřel, když jsem byl mimino.“
Zdenek zavrtěl hlavou: „Neumřel, Mirku, a nabylo lehké tě najít.“
