Koukám, že brácha to v Bolívii parádně rozjel. I když tohle na místní hašiš moc nevypadá. Tipuju spíš něco povzbudivýho, z těch vět sálá euforie. Ale já se ho na podobný experimenty nikdy neptala. Beztak by mi odpověděl: „Hlavně na pořádným koni.“ To je věta, kterou jsem od něj slyšela snad tisíckrát. Cíga, skejt, lezení, tráva, chlast. Všechno to vyzkoušel dřív, než já přestala tahat kačera a bát se tmy. Kuráže měl vždycky dost.
„Přijď až budeš plnoletej,“ odpálkovali ho všichni tatéři, když žadonil o kérku.
S první přišel v osmnácti. Asi by ji sehnal i dřív v lochu nebo v pasťáku. Na to první byl mladej, na to druhý moc chytrej i vzornej.
Od malička skvěle balancoval. Na jedné straně pád do průseru, na druhé do nudy. Uháněl po hraně na pořádným koni. Většinou je rychle uštval, u ničeho dlouho nevydržel.
Od malička skvěle balancoval. Na jedné straně pád do průseru, na druhé do nudy. Uháněl po hraně na pořádným koni. Většinou je rychle uštval, u ničeho dlouho nevydržel.
„Tati, já bych chtěl k narozeninám laboratoř,“ prohlásil malý chemik. Pokusy ho bavily pár týdnů, vzápětí se nadchnul pro sbírání šutrů. Nebo pro zvířátka? Potápění? Už se ani nepamatuju.
„Na školu nemám čas,“ prohlásil ve dvaceti, vzal batoh a šel na stopa. Na čas se usadil v Amsterodamu a prodával vybavení pro kajtaře a windsurfisty. Pak nadšeně hlásil, že přesedlal na motorky.
„Čau ségra, tak se vracím. Hele, mohl bych u tebe tak trochu bydlet?“ vypálil jednou a tak trochu úplně se nastěhoval. Sbalil se, když si pronajal barák ve kterém otevřel hospodu. Zkrachovala za půl roku. Vylízal se z dluhů a jezdil pro americký produkce v Praze jako řidič. Skoro tři roky vydržel montovat světelné instalace. Obrovské lustry do hotelových hal a firemních sídel. Měli zakázky po celém světě, jezdil do Dubaje, Emirátů i Londýna. Stejně toho nakonec nechal a provozoval útulek pro psy, chvíli měl i eshop se žrádlem.
Nakonec přišel: „Ségra puč mi třicet tisíc na letenku, mám bezvadnej kšeft v Texasu.“ Tak jsem mu je dala, k tomu pusu a radu, ať už se nevrací a konečně se někde usadí. Což se moc nepovedlo, po pár měsících docválal, jak jinak než na pořádným koni, kamsi k Denveru. Od loňska volával z Las Vegas.
„Mám skvělej business plán, budu vozit auťáky do Bolívie,“ vypadlo z něj, když jsme spolu naposled mluvili.
„Ty, brácha, kdyby to byl skvělej business plán, tak už to někdo dělá, ne?“ ozvala se má přízemní duše.
„To je právě vono, že to ještě nikoho nenapadlo. To bude konečně jízda na pořádným koni. Hele, neměla bys tak dva tisíce? Dolarů.“ Vida, prachy sehnal a už se prohání po dalším kontinentu.
A mě to nad tou pohlednicí konečně došlo. Na řadě je Antarktida. Ať už pojede jako kuchař na lodi, nebo leštič vybavení u nějaké expedice. Požene se dál. A dál. Ani tahle planeta ho nezastaví. Míří k nebesům.
„Na školu nemám čas,“ prohlásil ve dvaceti, vzal batoh a šel na stopa. Na čas se usadil v Amsterodamu a prodával vybavení pro kajtaře a windsurfisty. Pak nadšeně hlásil, že přesedlal na motorky.
„Čau ségra, tak se vracím. Hele, mohl bych u tebe tak trochu bydlet?“ vypálil jednou a tak trochu úplně se nastěhoval. Sbalil se, když si pronajal barák ve kterém otevřel hospodu. Zkrachovala za půl roku. Vylízal se z dluhů a jezdil pro americký produkce v Praze jako řidič. Skoro tři roky vydržel montovat světelné instalace. Obrovské lustry do hotelových hal a firemních sídel. Měli zakázky po celém světě, jezdil do Dubaje, Emirátů i Londýna. Stejně toho nakonec nechal a provozoval útulek pro psy, chvíli měl i eshop se žrádlem.
Nakonec přišel: „Ségra puč mi třicet tisíc na letenku, mám bezvadnej kšeft v Texasu.“ Tak jsem mu je dala, k tomu pusu a radu, ať už se nevrací a konečně se někde usadí. Což se moc nepovedlo, po pár měsících docválal, jak jinak než na pořádným koni, kamsi k Denveru. Od loňska volával z Las Vegas.
„Mám skvělej business plán, budu vozit auťáky do Bolívie,“ vypadlo z něj, když jsme spolu naposled mluvili.
„Ty, brácha, kdyby to byl skvělej business plán, tak už to někdo dělá, ne?“ ozvala se má přízemní duše.
„To je právě vono, že to ještě nikoho nenapadlo. To bude konečně jízda na pořádným koni. Hele, neměla bys tak dva tisíce? Dolarů.“ Vida, prachy sehnal a už se prohání po dalším kontinentu.
A mě to nad tou pohlednicí konečně došlo. Na řadě je Antarktida. Ať už pojede jako kuchař na lodi, nebo leštič vybavení u nějaké expedice. Požene se dál. A dál. Ani tahle planeta ho nezastaví. Míří k nebesům.
