Už to známe. Jakmile nepřinese vodu, ale vodítka, chce nás zase odtáhnout pryč. Ale lehké to s námi mít nebude, my jsme ovce trénované. My tady po pastvině běháme každou chvíli, když nám chtějí vypít krev ty svině komáři.
Ti dva si rozdělili vodítka a nenápadně se k nám vydali. Nenápadně, pchá, to je stejné, jako kdybych békla, že na naší pastvině rostou samé slunečnice, viďte, drahé pampelišky. Ale je to zábavné, takhle si z nich dělat švandu. Jen pojďte, pojďte, ještě blíž, ještě, ještě…
Teď! Mrkly jsme s Bětou na sebe a rozběhly se pryč. Oni samozřejmě taky, vodítka jim vlála v tlapkách, dech se jim krátil. Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš, to není z mé ovčí hlavy, to kdysi někomu chraptělo z takové divné krabičky. Když už jsme toho měli všichni dost, začal ten větší člověk na nás chystat další bejkovinu, tedy beraninu. Postavil se na konec úzké uličky mezi kompostem a plotem, do které jsem právě mířila, rozpřáhl ruce a přikrčil se, jako by zrovna sežral kus plesnivého sena. Chtěl na mě vyzrát jako ovčí sýr na polici, holomek. Ale tohle na mě neplatí! Rozběhla jsem se ještě více, smetla ho přímo do kompostu a vítězoslavně zabečela. Jenže to jsem neměla dělat, vzbudila jsem v něm nějaké pudy.
Asi zvířecí. Zařval, vyskočil na spodní tlapky a teď se konečně opravdu rozběhl. Ajaj, tohle začíná být vážné. Tak rychle jsem běhala, když mě naposledy honil beran! Jenže tady už začalo přihořívat. Vždyť on nás dožene!
Nedohnal, taky odpadl. Stejně jako tenkrát ten beran.
Ten den nás nikdo pryč neodvezl.
