Tohle jsem odhadl špatně. Rozpumpovaná ovce, divočejší než kanec utíkající před myslivci, se na mě podívala, rozběhla se a…
Ale nepředbíhejme.
„Musíme ty naše dvě ovce převézt. Fakt musíme, na zahradě u potoka už nemají co žrát!“ Pavla, má žena, v tom měla jasno. Já ne, ale jako správný podporovatel rodinného štěstí jsem do auta naložil dvě vodítka i Pavlu a vyrazil k potoku.
„Čeká tam na mě Bohdana,“ oznámila mi Pavla. Bydlí kousek a pro mě nějaké materiály. Ta kámoška, vždyť víš.“ Nevěděl jsem, ale proč ne.
Když jsme s Pavlou vstoupili do zahrady, každý v ruce jedno vodítko, Bohdana stála za plotem a mlčky nám fandila. To ještě netušila, co může práce se zvířaty přinést.
Ovce nečekaly a preventivně zdrhly až dozadu. Taky jsem na nic nečekal a rozběhl se. „Zkusím je nahnat támhle do rohu,“ zakřičel jsem.
„Neřvi,“ křikla po mně Pavla, „raději je zkus nahnat do rohu!“
To se lehce řekne. Bohdana nám už začala fandit nahlas, ale ovce, i když jsme je naháněli zleva zprava, stále odmítaly spolupracovat. Běhaly vyděšeně po celé zahradě a kličkovaly před námi lépe než špičkový fotbalista.
Ale nepředbíhejme.
„Musíme ty naše dvě ovce převézt. Fakt musíme, na zahradě u potoka už nemají co žrát!“ Pavla, má žena, v tom měla jasno. Já ne, ale jako správný podporovatel rodinného štěstí jsem do auta naložil dvě vodítka i Pavlu a vyrazil k potoku.
„Čeká tam na mě Bohdana,“ oznámila mi Pavla. Bydlí kousek a pro mě nějaké materiály. Ta kámoška, vždyť víš.“ Nevěděl jsem, ale proč ne.
Když jsme s Pavlou vstoupili do zahrady, každý v ruce jedno vodítko, Bohdana stála za plotem a mlčky nám fandila. To ještě netušila, co může práce se zvířaty přinést.
Ovce nečekaly a preventivně zdrhly až dozadu. Taky jsem na nic nečekal a rozběhl se. „Zkusím je nahnat támhle do rohu,“ zakřičel jsem.
„Neřvi,“ křikla po mně Pavla, „raději je zkus nahnat do rohu!“
To se lehce řekne. Bohdana nám už začala fandit nahlas, ale ovce, i když jsme je naháněli zleva zprava, stále odmítaly spolupracovat. Běhaly vyděšeně po celé zahradě a kličkovaly před námi lépe než špičkový fotbalista.
„Já už nemůžu!“ vydechla Pavla a zoufale klesla na kolena. Chápu. Já už nemohl dávno.
Všiml jsem si, že jedna ovce zamířila do malé uličky mezi kompostem a plotem. Z posledních sil jsem přiskočil k vyústění a nastavil hruď. Tady neprojde, mrcha! Prošla, ale já to málem nerozdýchal, protože mě přitom bezohledně srazila na zem.
Matně si vzpomínám, že mi pak, potrhanému shora až dolů, nabídla otřesená Bohdana nějaké náplasti. Víc nevím. Jen si ještě pamatuji, že Bohdana, když se vzpamatovala, hlesla: „Vy se asi v životě nenudíte, že?“
Už pochopila.Všiml jsem si, že jedna ovce zamířila do malé uličky mezi kompostem a plotem. Z posledních sil jsem přiskočil k vyústění a nastavil hruď. Tady neprojde, mrcha! Prošla, ale já to málem nerozdýchal, protože mě přitom bezohledně srazila na zem.
Matně si vzpomínám, že mi pak, potrhanému shora až dolů, nabídla otřesená Bohdana nějaké náplasti. Víc nevím. Jen si ještě pamatuji, že Bohdana, když se vzpamatovala, hlesla: „Vy se asi v životě nenudíte, že?“
Jak ulovit ovce
Původní verze
Tohle jsem odhadl špatně. Rozpumpovaná ovce, divočejší než kanec utíkající před myslivci, se na mě podívala, rozběhla se a…
Ale nepředbíhejme.
„Musíme ty naše dvě ovce převézt. Fakt musíme, na zahradě u Bílých už nemají co žrát!“ Pavla, má žena, která je svým vnitřním ustrojením koňákem, kozákem i ovčákem, v tom měla jasno. Já ne, ale jako správný podporovatel rodinného štěstí jsem do auta naložil dvě vodítka i Pavlu a vyrazil k Bílým. Naše dvě ovce tam spásaly trávu a už přišel čas, aby se přesunuly jinde.
„U té zahrady čeká Bohdana,“ oznámila mi Pavla. „Má pro mě nějaké materiály. Ta kámoška z angličtiny, vždyť víš.“ Nevěděl jsem, ale proč ne.
Když jsme s Pavlou vstoupili do zahrady, každý v ruce jedno vodítko, Bohdana stála za plotem a mlčky nám fandila. To ještě netušila, co může práce se zvířaty přinést.
Ovce nečekaly a preventivně zdrhly až dozadu. Taky jsem na nic nečekal a rozběhl se… ehm, rychlejším krokem se vydal za nimi. „Zkusím je nahnat támhle do rohu,“ zakřičel jsem.
„Neřvi!“ usadila mě Pavla. „Raději je zkus nahnat na mě!“
To se lehce řekne. Bohdana nám už začala fandit nahlas, ale ovce, i když jsme je naháněli zleva zprava, stále odmítaly spolupracovat. Běhaly vyděšeně po celé zahradě a kličkovaly před námi lépe než špičkový fotbalista.
Ale nepředbíhejme.
„Musíme ty naše dvě ovce převézt. Fakt musíme, na zahradě u Bílých už nemají co žrát!“ Pavla, má žena, která je svým vnitřním ustrojením koňákem, kozákem i ovčákem, v tom měla jasno. Já ne, ale jako správný podporovatel rodinného štěstí jsem do auta naložil dvě vodítka i Pavlu a vyrazil k Bílým. Naše dvě ovce tam spásaly trávu a už přišel čas, aby se přesunuly jinde.
„U té zahrady čeká Bohdana,“ oznámila mi Pavla. „Má pro mě nějaké materiály. Ta kámoška z angličtiny, vždyť víš.“ Nevěděl jsem, ale proč ne.
Když jsme s Pavlou vstoupili do zahrady, každý v ruce jedno vodítko, Bohdana stála za plotem a mlčky nám fandila. To ještě netušila, co může práce se zvířaty přinést.
Ovce nečekaly a preventivně zdrhly až dozadu. Taky jsem na nic nečekal a rozběhl se… ehm, rychlejším krokem se vydal za nimi. „Zkusím je nahnat támhle do rohu,“ zakřičel jsem.
„Neřvi!“ usadila mě Pavla. „Raději je zkus nahnat na mě!“
To se lehce řekne. Bohdana nám už začala fandit nahlas, ale ovce, i když jsme je naháněli zleva zprava, stále odmítaly spolupracovat. Běhaly vyděšeně po celé zahradě a kličkovaly před námi lépe než špičkový fotbalista.
„Já už nemůžu!“ vydechla Pavla a zoufale klesla na kolena. Chápu. Já už nemohl skoro od začátku.
Náhle mě zaujal kompost, mezi nímž a plotem byla pouze úzká ulička. Spása, odtud mi ovce nemají kam utéct, krásná past! „Hele, já se postavím támhle za kompost a nažeň ty ovce na mě, já je odchytnu a jsme za vodou!“
Pavla se na pochybovačně podívala a pak začala konat. Nebylo to hned, ale už za chvíli jsme si s jednou ovcí koukali z očí do očí. Konečně vítězství! Ovce se rozběhla, já se zapřel pevně v kolenou, ovce skočila a místo aby se zastavila o mou skálopevnou hruď, prudce mě srazila na zem. Au!
Matně si vzpomínám, že mi pak, zkrvavenému a potrhanému shora až dolů, nabídla otřesená Bohdana nějaké obvazy. Víc nevím. Jen si ještě pamatuji, že Bohdana, když se vzpamatovala, hlesla: „Vy se asi v životě nenudíte, že?“
Už pochopila.
Náhle mě zaujal kompost, mezi nímž a plotem byla pouze úzká ulička. Spása, odtud mi ovce nemají kam utéct, krásná past! „Hele, já se postavím támhle za kompost a nažeň ty ovce na mě, já je odchytnu a jsme za vodou!“
Pavla se na pochybovačně podívala a pak začala konat. Nebylo to hned, ale už za chvíli jsme si s jednou ovcí koukali z očí do očí. Konečně vítězství! Ovce se rozběhla, já se zapřel pevně v kolenou, ovce skočila a místo aby se zastavila o mou skálopevnou hruď, prudce mě srazila na zem. Au!
Matně si vzpomínám, že mi pak, zkrvavenému a potrhanému shora až dolů, nabídla otřesená Bohdana nějaké obvazy. Víc nevím. Jen si ještě pamatuji, že Bohdana, když se vzpamatovala, hlesla: „Vy se asi v životě nenudíte, že?“
Už pochopila.
