Na Mýtince pod Kralickým Sněžníkem roste ztepilý smrk, jehož dutina chrání ohromně pracovité včeličky. Zrovna tam totiž netrpělivě očekávají narození nové včelí královny. Až se tak stane, polovina včel spolu se starou královnou musí opustit útočiště smrku a vydat se na cestu do nového domova.
A to je právě úkol zkušené pátračky Andělky. Každé ráno proto vylétá včelka Andělka do blízkého i vzdáleného okolí. Bedlivě pročesává místa, aby její pozornosti neuniklo takové, které nejenže oplývá nektarem, ale jež také poskytne bezpečný domov královně a její družině.
Večer vždy předstupuje před královnu a tancem vypráví o svých objevech. Ale královna není nikdy spokojená. Tu se jí nelíbí, že je to moc vysoko či daleko, aby tam doletěli. Tu naopak zase příliš blízko, a že si prý s novou královnou, která se právě narodila, polezou do zelí. Andělka už si skoro myslí, že se královně nikam nechce. Až jednoho dne našla Andělka docela obyčejné místo. Téměř tak obyčejné jako to, co musí opustit. Na louce pod Větrným vrchem poblíž řeky Moravy na ně narazila. Krásně zachovalé opuštěné úly.
Navečer Andělka předvedla taneček. Jako rozená baletka královně představila svůj poslední objev. Tančila tak procítěně, že vládkyni konečně přesvědčila. Včelí královna ihned rozdala úkoly a včely se začaly rojit k přesunu. Na cestu si vezmou jen zásobu medu, kterou dokážou nasát do bříška.
Ráno roj opustil dosavadní domov. Andělka udávala směr. Kvůli královně, která není zvyklá létat, musí dělat časté přestávky. Celý roj pak obklopil královnu a jako obrovská hruška visel ze stromu. Putovali takto už tři dny, a čím více se přibližovali k louce pod Větrným vrchem, tím bylo Andělce tížeji. Vzpomínala na domov a už jí vůbec obyčejný nepřipadal. Ba naopak. Konečně chápala královnino trápení, jak těžké je opustit domovský úl.
Louka pod Větrným vrchem, včelí roj, přivítala vlídně a nabídla mu své bohatství. Tisíce kvítků mnoha druhů plných včelích dobrot.
„Nemohla jsi vybrat lépe, Andělko, a já se dobře rozhodla,“ řekla královna. „Co by sis přála za odměnu?“
„Já, já bych si moc přála vrátit se zase domů. Zde je moc krásně, ale já bych ráda pomohla i nové královně a potom, víš… doma je doma,“ vyslovila se Andělka.
„A to zase ne. Ty jsi jedna z nejšikovnějších včelek a já tě za svých služeb nepustím. Já tě potřebuji,“ rozesmutnila Andělku královna.
Vtom do nově zabydlovaného úlu vlétla Rozárka, jedna z mnoha včel.
„Královno, královno, zle je! U našeho úlu se objevila sršeň. Je zlá. Útočí na nás, dělá si na nás choutky. Markétku už pokousala. Máme strach. Co budeme dělat?“
„Coby?“ řekla místo královny Andělka. „Zaženeme ji. Já vím, jak se to dělá. Snadno vás tohle bojové umění naučím. Tak honem, leťme!“
A jak slíbila i udělala. Včelky vytvořily kolem bojovně naladěné sršně hradbu. Nalétaly na ni ze všech stran. Sršeň rychle pochopila, že proti téhle včelí obraně nemá šanci a dala se kvapně na útěk.
„Tak za tohle, za záchranu našeho nového domova tě, Andělko, na tvé přání propustím. Skutečně si přeješ vrátit se na Mýtinku do starého smrku?“
„Ano, moje královno. Moc.“
„Dobrá tedy. Děkuji ti za věrnou službu, a že svou nástupkyni na Mýtince nechávám pozdravovat,“ řekla královna. „A Andělko, nezapomeň nás někdy navštívit. Rádi tě přivítáme.“
„Děkuji, královno.“
Andělčina radost neznala mezí. Vesele se rozletěla nad voňavou loukou, naposledy družkám zamávala křidélky a než se ten den zešeřilo, už byla doma na Mýtince pod Kralickým Sněžníkem.
A to je právě úkol zkušené pátračky Andělky. Každé ráno proto vylétá včelka Andělka do blízkého i vzdáleného okolí. Bedlivě pročesává místa, aby její pozornosti neuniklo takové, které nejenže oplývá nektarem, ale jež také poskytne bezpečný domov královně a její družině.
Večer vždy předstupuje před královnu a tancem vypráví o svých objevech. Ale královna není nikdy spokojená. Tu se jí nelíbí, že je to moc vysoko či daleko, aby tam doletěli. Tu naopak zase příliš blízko, a že si prý s novou královnou, která se právě narodila, polezou do zelí. Andělka už si skoro myslí, že se královně nikam nechce. Až jednoho dne našla Andělka docela obyčejné místo. Téměř tak obyčejné jako to, co musí opustit. Na louce pod Větrným vrchem poblíž řeky Moravy na ně narazila. Krásně zachovalé opuštěné úly.
Navečer Andělka předvedla taneček. Jako rozená baletka královně představila svůj poslední objev. Tančila tak procítěně, že vládkyni konečně přesvědčila. Včelí královna ihned rozdala úkoly a včely se začaly rojit k přesunu. Na cestu si vezmou jen zásobu medu, kterou dokážou nasát do bříška.
Ráno roj opustil dosavadní domov. Andělka udávala směr. Kvůli královně, která není zvyklá létat, musí dělat časté přestávky. Celý roj pak obklopil královnu a jako obrovská hruška visel ze stromu. Putovali takto už tři dny, a čím více se přibližovali k louce pod Větrným vrchem, tím bylo Andělce tížeji. Vzpomínala na domov a už jí vůbec obyčejný nepřipadal. Ba naopak. Konečně chápala královnino trápení, jak těžké je opustit domovský úl.
Louka pod Větrným vrchem, včelí roj, přivítala vlídně a nabídla mu své bohatství. Tisíce kvítků mnoha druhů plných včelích dobrot.
„Nemohla jsi vybrat lépe, Andělko, a já se dobře rozhodla,“ řekla královna. „Co by sis přála za odměnu?“
„Já, já bych si moc přála vrátit se zase domů. Zde je moc krásně, ale já bych ráda pomohla i nové královně a potom, víš… doma je doma,“ vyslovila se Andělka.
„A to zase ne. Ty jsi jedna z nejšikovnějších včelek a já tě za svých služeb nepustím. Já tě potřebuji,“ rozesmutnila Andělku královna.
Vtom do nově zabydlovaného úlu vlétla Rozárka, jedna z mnoha včel.
„Královno, královno, zle je! U našeho úlu se objevila sršeň. Je zlá. Útočí na nás, dělá si na nás choutky. Markétku už pokousala. Máme strach. Co budeme dělat?“
„Coby?“ řekla místo královny Andělka. „Zaženeme ji. Já vím, jak se to dělá. Snadno vás tohle bojové umění naučím. Tak honem, leťme!“
A jak slíbila i udělala. Včelky vytvořily kolem bojovně naladěné sršně hradbu. Nalétaly na ni ze všech stran. Sršeň rychle pochopila, že proti téhle včelí obraně nemá šanci a dala se kvapně na útěk.
„Tak za tohle, za záchranu našeho nového domova tě, Andělko, na tvé přání propustím. Skutečně si přeješ vrátit se na Mýtinku do starého smrku?“
„Ano, moje královno. Moc.“
„Dobrá tedy. Děkuji ti za věrnou službu, a že svou nástupkyni na Mýtince nechávám pozdravovat,“ řekla královna. „A Andělko, nezapomeň nás někdy navštívit. Rádi tě přivítáme.“
„Děkuji, královno.“
Andělčina radost neznala mezí. Vesele se rozletěla nad voňavou loukou, naposledy družkám zamávala křidélky a než se ten den zešeřilo, už byla doma na Mýtince pod Kralickým Sněžníkem.
Starší verze Ilony:
Na Mýtince pod Kralickým Sněžníkem roste ztepilý smrk, jehož dutina chrání ohromně živé včeličky. Zrovna tam totiž netrpělivě očekávají narození nové včelí královny. Až se tak stane, polovina včel spolu se starou královnou musí opustit útočiště smrku a vydat se na cestu do nového domova. A to je právě úkol zkušené pátračky Andělky. Každé ráno proto vylétá včelka Andělka do blízkého i vzdáleného okolí. Bedlivě pročesává místa, aby její pozornosti neuniklo takové, které nejenže oplývá nektarem, ale jež také poskytne bezpečný domov královně a její družině.
Večer vždy předstoupí před královnu a tancem vypráví o svých objevech. Ale královna není nikdy spokojená. Tu se jí nelíbí, že je to moc vysoko či daleko, aby tam doletěli. Tu naopak zase příliš blízko a že si prý s novou královnou, která se právě narodila, polezou do zelí. Andělka už si skoro myslí, že se královně nikam nechce. Až jednoho dne najde Andělka docela obyčejné místo. Téměř tak obyčejné jako to, co musí opustit. Na louce pod Větrným vrchem poblíž řeky Moravy objeví úly. A když večer zatancuje královně, tak se nestačí divit. Vládkyně ihned rozdá úkoly a včely se začnou rojit k přesunu. Na cestu si vezmou jen zásobu medu, kterou dokáží nasát do bříška.
Ráno roj opustí domov. Andělka udává směr. Kvůli královně, která není zvyklá létat, musí dělat časté přestávky. Celý roj pak obklopí královnu a jako obrovská hruška visí ze stromu. Putují takto už tři dny a čím více se přibližují k louce pod Větrným vrchem, tím je Andělce tížeji. Vzpomíná na domov a už jí vůbec obyčejný nepřipadá. Ba naopak. Konečně chápe královnu.
A jak to dopadlo? Všechno putování jednou skončí, a to včelí rovněž. Jakmile se v novém domově zabydleli, královna si nechala zavolat Andělku. Pěkně včelce poděkovala za věrné služby a pověřila ji posledním úkolem.
Jak jen se Andělka rozveselila, když slyšela, že ji královna posílá pomáhat a sloužit nové královně. Zpátky doma byla cobydup.
