Do kláštera na Želivi, sídla katolických premonstrátů, přejíždí thajský mnich. Ne jen tak ledajaký, ale mistr Chaivut, který vede jeden z nejvýznamějších klášterů v Thajsku., učí meditaci Vipassanu a jezdí za ním žáci z celého světa. Je nás asi dvacet, budeme v klášteře společně bydlet deset dní a podle jeho instrukcí se budeme učit, jak zklidnit naši mysl. Chystáme se na úvodní ceremonii.
Vsichni jsme slavnostně oblečeni do bílého. Každy postupně si máme před mnichem sednout do tureckého sedu, s dlaněmi sepjatými k modlitbě se dotkneme nejdříve čela, potom hrudi a mírně se uklonime dopředu. Pak vstaneme a pustíme dalšího.
Nechci nic ponechat náhodě a protože se mi špatně vstává, třímám v ruce stoličku, takové kuchyňské štokrle po babičce. Chci dosednout nikoliv až na zem, ale jenom na stoličku a z té zatím bez problémů zase vstanu. Dívám se na malinkého mnicha v oranžovém hábitu s odhlaleným pravým ramenem. Uvodní ceremonie probíhá v nádherném barokním sále v srdci kláštera.
Je řada na mě. Pokládám stoličku a dosedám na ni. Stolička se nečekaně překotí vzad, dosedla jsem příliš z výšky, cítím, jak dopadám na záda, zadek mi trčí vzhůru ke stropu. Vnímám, jak ostatní zkoprní a jsem rozhodnuta švihem udělat kotoul vzad a urychleně se posadit před mnicha.
Jenomže od dob, kdy jsem elegantně dělala kotouly vzad uplynulo 30 let a taky 30 kilo. Místo kotoulu zůstávám trčet zadkem vzhůru, dopadnout zpátky nemohu, brání mi v tom překocená stolička, kterou mám bolestivě zarytou do beder. Konečně padám na bok, odstrkuji stoličku a dosedám za ohromeného hrobového ticha před mnichem. Ruce mám v klíně a v hlavě jedno vroucí a zcela nereálné přání: Kéž by mě dobrotivá zem pohltila a to hned.
Zdvihám oči a zadívám se na mnicha: jeho tělo se otřásá smíchem, slzy smíchu mu volně tečou po tvářích. Jak mi řekne později, už zažil o meditacích ledacos, ale tohle ještě ne. Přípohledu na něj se začnu smát taky, smích zesiluje, oba se zalykáme smíchem, řičíme do ticha kolem nás. Není v tu chvíli nic, než úlevný chcechot. K němu se postupně přidávají i ostatní.
Po chvíli se přestávám smát, s pomocí rukou se vyhrabu do stoje, popadnu stoličku a připojuji se k ostatním adeptům výuky vipassany, ceremonie již pokračuje dál bez příhod.
Večer se ke mně mnich připojí a poděkuje mi. Už roky se takhle od srdce nezasmál. Takový smích je prý nejlepší meditací vůbec. A taky skvěle se tím procvičí a rozhýbe bránice, hlavní dýchací sval v těle.
Nechci nic ponechat náhodě a protože se mi špatně vstává, třímám v ruce stoličku, takové kuchyňské štokrle po babičce. Chci dosednout nikoliv až na zem, ale jenom na stoličku a z té zatím bez problémů zase vstanu. Dívám se na malinkého mnicha v oranžovém hábitu s odhlaleným pravým ramenem. Uvodní ceremonie probíhá v nádherném barokním sále v srdci kláštera.
Je řada na mě. Pokládám stoličku a dosedám na ni. Stolička se nečekaně překotí vzad, dosedla jsem příliš z výšky, cítím, jak dopadám na záda, zadek mi trčí vzhůru ke stropu. Vnímám, jak ostatní zkoprní a jsem rozhodnuta švihem udělat kotoul vzad a urychleně se posadit před mnicha.
Jenomže od dob, kdy jsem elegantně dělala kotouly vzad uplynulo 30 let a taky 30 kilo. Místo kotoulu zůstávám trčet zadkem vzhůru, dopadnout zpátky nemohu, brání mi v tom překocená stolička, kterou mám bolestivě zarytou do beder. Konečně padám na bok, odstrkuji stoličku a dosedám za ohromeného hrobového ticha před mnichem. Ruce mám v klíně a v hlavě jedno vroucí a zcela nereálné přání: Kéž by mě dobrotivá zem pohltila a to hned.
Zdvihám oči a zadívám se na mnicha: jeho tělo se otřásá smíchem, slzy smíchu mu volně tečou po tvářích. Jak mi řekne později, už zažil o meditacích ledacos, ale tohle ještě ne. Přípohledu na něj se začnu smát taky, smích zesiluje, oba se zalykáme smíchem, řičíme do ticha kolem nás. Není v tu chvíli nic, než úlevný chcechot. K němu se postupně přidávají i ostatní.
Po chvíli se přestávám smát, s pomocí rukou se vyhrabu do stoje, popadnu stoličku a připojuji se k ostatním adeptům výuky vipassany, ceremonie již pokračuje dál bez příhod.
Večer se ke mně mnich připojí a poděkuje mi. Už roky se takhle od srdce nezasmál. Takový smích je prý nejlepší meditací vůbec. A taky skvěle se tím procvičí a rozhýbe bránice, hlavní dýchací sval v těle.
