Následky long covidu - napsala Štěpánka Honková

Nestává se mi často, že se těším do práce. Ale dnes, poslední srpnové pondělí 2020, se už nemůžu dočkat. Konečně se vrací Magda, která byla čtrnáct dní na dovolené. 

Magda je moje šéfová, holka jako já a máme toho hodně společného. Moc jsem se od ní naučila a ona se hodně naučila ode mě. Ideální vztah vedoucí a její zástupkyně a já jsem upřímně ráda, že ji mám. O to víc se na dnešní setkání těším, protože Magda strávila dovolenou v mém rodném kraji.
Hodinu mi Magda vypráví, kde byla, co dělala, kde nakupovala, kam chodila večer tančit… Dokonce se seznámila s mým dlouholetým kamarádem z mládí, taková náhoda!
V úterý zůstává Magda doma, není jí dobře. Ve středu odpoledne telefonát z hygieny – Magda má Covid, já jsem byla vytrasovaná a v pátek musím na testy. 

Taková komplikace právě teď, když naše oddělení odpovídá za kontrolu ÚOHSu, který je společně s NKÚ největším strašákem každé veřejné instituce v zemi. Odpočatá Magda měla kontrolu za nemocnici řídit. Ale teď to bude celé na mně.
Pátek odpoledne jdu na testy a v práci čekám na výsledek – jsem pozitivní. Co to znamená, jak se budu cítit a zvládnu z domova odřídit celý ÚOHS, když nemáme vyzkoušené vzdálené připojení, podklady jsou jen papírové, kolegové jsou okamžitě v karanténě bez notebooků a služebních mobilů, žádný fungující homeoffice…? Musím to všechno dobře promyslet, než se za mnou na čtrnáct dní definitivně zabouchnou dveře mé kanceláře.
Doma jsem izolovaná v horním patře. Manžel se mě straní, aby nemusel do karantény. Děti přijely po 14 dnech od babiček a já je nemohu ani obejmout. 

V pondělí 3. září jdou do školy, mladší syn do první třídy a já ho nemohu doprovodit. Připadám si jako zakletá princezna ve věži, která má lepru. Ale na druhou stranu mám klid jako nikdy v životě a mohu se plně věnovat práci. Magdě je totiž strašně špatně, nevylézá z postele, když vyleze, chodí po čtyřech a jde hned spát, takže celá kontrola je jenom na mně. Přes den mailuju s ÚOHSem, rozděluji úkoly napříč nemocnicí, po nocích kontroluju desetitisíce řádků excelovských tabulek, faktur, objednávek. Stejně nemůžu v noci spát. Ale jinak se cítím fyzicky dobře, občas mám sice trochu zvýšenou teplotu, v noci mě probudí zimnice, ale funguju. Termíny ÚOHSu jsou neúprosné a já přece musím Magdu zastoupit, když nemůže. Až odpadnu já, zastoupí zas ona mě.

 

Můj Covid byl jako lehčí chřipka, ale následky Long covidu, to bylo dva roky trvající peklo. Poruchy spánku, vypadávání vlasů, zapomínání, ukrutné bolesti hlavy vyústily v depresi z toho, že to snad ani nejsem já, kdo sídlí v mém těle. 

Jakmile jsem měla tu možnost, šla jsem se dát očkovat, ne tak kvůli sobě, protilátek mám dost, ale ze solidarity a respektu ke zdravotníkům, kteří to skutečně oddřeli bez Vánoc a dovolených. Moji kolegové z kanceláře zprvu váhají, ale pak mě následují. Až na Magdu. Má přece rekordní protilátky a raději si počká na francouzskou vakcínu, která bude určitě lepší, účinnější a elegantnější než ty neprověřené, které údajně mění DNA. Těmi ať se očkují stádovití jedinci, kteří nemají vlastní světonázor. Cítím se dotčená, vždyť jsem dostala Covid od ní a stále z něj nejsem venku. Proč to nechápe, proč to zlehčuje?
Podzim 2021. Francouzská vakcína stále neexistuje a Magda není naočkovaná. Jednou za dva měsíce se potká s někým pozitivním a pak odejde na deset dní do karantény. Táhnu celé oddělení a je mi bez ní vlastně docela dobře.
Byl to nevítaný host, ten neviditelný bacil, který náš vztah poznamenal pro vždy? Nebo byl naopak vítaný a já bych se měla inspirovat a naučit se přemýšlet jinak, praktičtěji? Jako Magda?
Nevím. A vlastně o tom nemám čas ani přemýšlet. Příštího půl roku se nám do nemocnice nahlásil na kontrolu NKÚ a já ji budu mít celou na starosti, protože Magda odjela do postkovidových lázní.