„No a co? Byla jsem tu i předevčírem, ale zapomněla jsem na šampón.“
Hmm, takhle jsi tady byla třikrát také minulý týden a předminulý taky. Proto raději na nákupy už budu chodit s tebou.
Hmm, takhle jsi tady byla třikrát také minulý týden a předminulý taky. Proto raději na nákupy už budu chodit s tebou.
Nějak se mi to nelíbí, pomyslím si, ale řeknu: „Tak jo, já ti zatím skočím do lékárny pro ginkgo na paměť.“
„Nesmysl!“ odsekne matka. „Paměť mám dobrou, prostě chvilku počkej.“ A odběhne.
„Nesmysl!“ odsekne matka. „Paměť mám dobrou, prostě chvilku počkej.“ A odběhne.
Čekám venku, už to trvá dlouho, netrpělivě podupávám, pak kouknu na hodinky, nahlédnu do výlohy, a když matka stále nejde, zamířím do prodejny. Tam zaregistruju, že máti prochází mezi regály, stále se někam otáčí a košík prázdný. Podobně tomu bylo i minule. Šampón zřejmě nenašla. Je to horší, než jsem si myslela…
„Mami, co tu děláš?! Šampóny jsou támhle!“
„Měla jsi čekat venku! Ale, když už jsi tady, co mu říkáš?“ zašeptá a kývne hlavou někam za sebe.
„Komu, mami?“ nechápu a rozhlížím se.
„Ne tak nahlas!“ zasyčí matka. „No, co říkáš tomu fešákovi v džínový bundičce? Támhle, za sloupem u deodorantů.“ Mrknu za sloup. Chlápek s prošedivělou patkou a dvoudenním strništěm. Nevypadá zle. Matka se ke mně nakloní blíž a pokračuje: „Potkali jsme se tu před pár dny. Pořád za mnou chodí. Kouká významně, já koukám významně, ale na nic si netroufá. Tak jsem si říkala, že bych ho měla oslovit, ne? Máme přece tu emancipaci, ne?“
„To nemyslíš vážně?“ zavrčím.
„To jako, že jsem na něj stará?“
„Mami, já ti neříkám, že jsi…!“
„Snad nežárlíš, že mám nápadníka?!“ skočí mi do řeči matka a zamračí se. „Nevypadám přece tak špatně! A zhubla jsem! Ani sis nevšimla! Já chci ještě něco zažít! Nejsem jeptiška, sakra! Nepatřím do starého železa!“
„Mami, ty se hrozně pleteš!“ zaúpím. Ale fešák v džínové bundičce po nás opravdu kouká.
„Nepletu!“ rozčílí se máma.
„Mami, to stačí! Tohle přece není žádnej nápadník! To je ochranka!“
Pán v džínové bundičce se k nám přiblíží a odkašle si: „Madam, neobtěžuje vás tahle žena?“ ukáže na mě.
„Nene,“ zamrká matka koketně, „to je dcera!“
„Tak je to v pořádku,“ usměje se ochranka, obrátí se k odchodu. Takže si to celé vymyslela a já jí musím najít specialistu, běží mi hlavou a snažím se mámu nasměrovat k východu. Ochranka se ale znovu obrací na matku: „Nezlobte se, já bych to neměl dělat, ale…“ Nadechne se: „Nedala byste mi vaše telefonní číslo?“
„Proč chcete její telefonní číslo?“ vyštěknu a nechápu tu drzost. „Přece tady nekradla, je jen zmatená, vůbec neví kde je!“
Ochranka špitne: „No, aby se mnou šla třeba na kafe…“
„Mami, co tu děláš?! Šampóny jsou támhle!“
„Měla jsi čekat venku! Ale, když už jsi tady, co mu říkáš?“ zašeptá a kývne hlavou někam za sebe.
„Komu, mami?“ nechápu a rozhlížím se.
„Ne tak nahlas!“ zasyčí matka. „No, co říkáš tomu fešákovi v džínový bundičce? Támhle, za sloupem u deodorantů.“ Mrknu za sloup. Chlápek s prošedivělou patkou a dvoudenním strništěm. Nevypadá zle. Matka se ke mně nakloní blíž a pokračuje: „Potkali jsme se tu před pár dny. Pořád za mnou chodí. Kouká významně, já koukám významně, ale na nic si netroufá. Tak jsem si říkala, že bych ho měla oslovit, ne? Máme přece tu emancipaci, ne?“
„To nemyslíš vážně?“ zavrčím.
„To jako, že jsem na něj stará?“
„Mami, já ti neříkám, že jsi…!“
„Snad nežárlíš, že mám nápadníka?!“ skočí mi do řeči matka a zamračí se. „Nevypadám přece tak špatně! A zhubla jsem! Ani sis nevšimla! Já chci ještě něco zažít! Nejsem jeptiška, sakra! Nepatřím do starého železa!“
„Mami, ty se hrozně pleteš!“ zaúpím. Ale fešák v džínové bundičce po nás opravdu kouká.
„Nepletu!“ rozčílí se máma.
„Mami, to stačí! Tohle přece není žádnej nápadník! To je ochranka!“
Pán v džínové bundičce se k nám přiblíží a odkašle si: „Madam, neobtěžuje vás tahle žena?“ ukáže na mě.
„Nene,“ zamrká matka koketně, „to je dcera!“
„Tak je to v pořádku,“ usměje se ochranka, obrátí se k odchodu. Takže si to celé vymyslela a já jí musím najít specialistu, běží mi hlavou a snažím se mámu nasměrovat k východu. Ochranka se ale znovu obrací na matku: „Nezlobte se, já bych to neměl dělat, ale…“ Nadechne se: „Nedala byste mi vaše telefonní číslo?“
„Proč chcete její telefonní číslo?“ vyštěknu a nechápu tu drzost. „Přece tady nekradla, je jen zmatená, vůbec neví kde je!“
Ochranka špitne: „No, aby se mnou šla třeba na kafe…“
