Neuvěřitelné přátelství - napsala Jaroslava Černíková

Po roce u firmy jsem získala zajímavou odměnu. Setkání těch nejlepších ze všech států, kde má firma zastoupení. Každý rok se koná v jiné zemi a tento rok připadl na Francii, konkrétně na Paříž a Dijon. Vůbec jsem nevěděla, co mám čekat, ale naštěstí jsem si mohla vzít ještě jednoho člena rodiny, kdy má volba padla na syna.
Když se čas odletu přiblížil, tak jsem začala panikařit, protože mi kolegyně trošku zákeřně řekly, že si budu muset vyzvednout ocenění na pódiu přede všemi a očekává se, že pronesu pár vět. Moje angličtina se přitom omezovala pouze na „Thank you“ a „ I´m Jarka“. 

No, maturita z ruštiny se do života opravdu nehodí. A syn pracoval v Německu, takže jeho angličtina nebyla také nijak zázračná.
V den D jsme v Paříži dorazili do hotelu na místo setkání. Bylo zajímavé pozorovat své kolegy z různých zemí a tipovat odkud že to vlastně jsou, i když ověřit jsem si to nemohla aniž bych se zeptala. První setkání proběhlo na společné večeři. 

 Po celou dobu jsem na sobě cítila upřené pohledy od vedlejšího stolu a když po večeři většina lidí odcházela na hotel, sympatická holčina naproti nám pozvedla sklenku a pokynula nám, ať si přisedneme. Nervozitou jsem nemohla skoro dýchat, šťouchala jsem do syna, ať mluví on, že já už ani nevím, jak se jmenuji. Ale můj strach byl zbytečný, Marta byla bezprostřední, upovídaná Portugalka, která se chtěla domluvit. A když se vyjasnilo, proč nás hypnotizovala očima, byla jsem „její“. Ona si myslela, že mám sebou mladého milence, takže překvapení, že je to syn bylo pro ní, vlastně pro všechny, obrovské.
A od té doby bylo vše mnohem jednodušší, Marta byla na této akci již po několikáté, věděla a viděla, tak nás i trošku směrovala. A slavnostní vyhodnocení, kterého jsem se tak bála? Světe div se, na pódiu stačilo pouze poděkovat. Při následné ochutnávce vín jsem se trošku ovínila a tím pádem se s ostatními skvěle domluvila. I když ani ne tak domluvila, jako se smála, protože to u mě alkohol vyvolává, dlouhý zvonivý smích. Takže nakonec se smál celý sál.
Pro mě je to stále neuvěřitelná příhoda. Že já s nulovou znalostí angličtiny a Portugalka s obrovskou slovní zásobou anglických slovíček, ale s hroznou gramatikou, zůstaneme přítelkyněmi. Teď v létě se sem opět chystá a na podzim zase já do Lisabonu. S angličtinou sice stále bojuji, ale nejdůležitější je, že se domluvíme.