Sobotní ráno se před ním rozkládá tak, jak si ho pamatuje z maturitních let. V jeho bezprostředním okolí leží dobrých šest nebo sedm dalších vytuhlých existencí. Pokojně klimbají uprostřed chaosu náhodných party předmětů nejasného původu: kromě dopravní značky vidí Milánek asi tucet prázdných lahví, boa a plastovou hlavu Snoopyho. Venku na zahradě praží květnové sluníčko, ale to nikdo ze spících nemůže tušit, protože přes zatažené žaluzie sem dopadá sotva pár paprsků. V obýváku je temno jako v kinosále, však také na židli od piana skutečně stojí promítačka a na zdi běží smyčka bizarních videí z odvrácené části Youtubu, která nikdo nevypnul. Z kuchyně se ozývá hudba. Milánek se zaposlouchá. „Takovej britskej, alternativní rokec… To bude Kájuška,“ řekne si, ztěžka se postaví a vydá se na výzvědy do kuchyně.
Okolo linky se skutečně otáčí drobná, hnědovlasá rocková víla. Milánek se musí znovu pousmát, že ji poznal jen podle tlumené hudby, kterou si pouští. Přitom se s Kájou neviděl dobrých sedm let, minimálně od doby, co se ve třiadvaceti odstěhovala do Skotska. Jenže když s někým chodíte osm let do třídy, vsáknou se do vás tyhle vědomosti osmózou. Milánek by teď vsáknul ještě něco dalšího.
„Brý ráno, zbylo nějaký pivo?“
„Dobré ránko, jistěže, prosím,“ postaví před něj Kájuška s úsměvem lahev z lednice. Pak dál nahlíží do chladničky a monitoruje potravinovou situaci. „A k snídani bychom měli… No, ze včera zbyly dvě sushi rolky a strašlivej kýbl sojovky.“
„Snídaně šampionů!“ zajásá Milánek a pak se zasněně dodá: „Jako za starejch časů.“
Starými časy myslí maturitní ročník, kdy Áňa pořádala tyhle akce pravidelně. Její máma měla veliký byt, který se hodil na pořádání epických celovíkendových kaleb. Byt byl luxusní, kvůli čemuž se akcím na gymplu přezdívalo „buržoazní hanspaulské dýchánky“ nebo prostě jenom „dýchánky“, a ačkoliv teoreticky byly jen pro zvané, věděl o nic zpravidla celý ročník, takže pak celý víkend přicházeli a odcházeli lidi a nikdy jich v bytě nebylo míň než dvacet. Dveře byly po celý víkend všem otevřené, z dýchánku nikdo nikdy nikoho nevyhodil.
To bylo před deseti lety. Dneska jim táhne na třicet, mají rodiny a kariéry a Áňa už samozřejmě nežije se svojí mámou. Ale u příležitosti desetiletého výročí od maturit se s ní domluvila, aby jí byt znovu přenechala a aby mohla zorganizovat pro kamarády z gymplu výroční mejdan. Pak ji dojalo, jak to všichni berou vážně: Kájuška sem kvůli tomu doletěla ze Skotska a Vládík ze Švýcarska.
„Jaká je situace?“ ptá se Milánek, zatímco namáčí celou sushi rolku do hrnku plného sojovky. „Jsme zatím jediný vzhůru?“
„Jo, nahoře je to úplně mrtvý,“ líčí Kájuška, zatímco na sporáku rozpaluje uhlíky na vodnici. „Kuba usnul ve sprše, tak jsem mu tam teď šla dát polštář. Jožíšek s Verčou spí u Ániny mámy v ložnici. Honza je hrozně roztomilej, to se běž podívat. Zbytek je snad tady dole,“ vypočítává Kájuška. V tom se v obýváku něco šustne. „Á, že by další ranní ptáče? Kdopak se nám probral?“
Do kuchyně se připlouží jedna ze spících existencí. Usměje se na Kájušku a na Milánka, ironicky zasalutuje a pak se sesune ke stolu. „Brýráno,“ zamžourá na hrnek se sojovkou, zvedne ho k ústům a pořádně si lokne, než ho kdokoliv stačí zastavit. Pak trochu zaraženě odtáhne hrnek od úst a uznale pokývá hlavou. „Tak tohle, to je teda fakt hnusný kafe. No, přátelé, to si jdu asi ublinknout,“ oznámí a spěšně odkvačí směr záchod.
Kájuška s Milánkem stojí v kuchyni jako opaření a zírají na sebe.
„Ty vole,“ vypadne z Milánka po chvíli. „Ty vole, kdo to byl?“
Kája jen pokrčí rameny. Do sobotního rána se dál linou tóny britského indie rocku.
Rezonance - zkuste napsat rezonanci na konec Aniččina textu:
Kája jen pokrčí rameny. Do sobotního rána se dál linou tóny britského indie rocku.
Anna Štádllerová
U dveří, které po hostovi zůstaly otevřené, byla další značka - přikázaný směr. Šipka ukazovala směrem dovnitř. Byl to dobý večírek, dali jsme pořádnou přednost (v) jízdě a my jsme evidentně zážitkům otevřená parta. Dál pojedeme po hlavní i když na to už tu značka není.
Jakub Binter
Když už bylo slunce pořádně vysoko a dům skoro prázdný, říkala si Áňa, že se konečně v téhle barabizně začíná dobře cítit.
Blanka Tollarová
