trestem pro Marahwu přehnal,“ řekla Borůvka a zamračila se do temně fialova. Když se zlobila, její tváře, konečky černých vlasů a šaty ztemněly do barev vyzrálých borůvek, když se radovala nebo tančila dostaly takový zářivý nádech, jako když nad Sněžníkem v červenci už zapadlo slunce a jen jeho poslední paprsky se ještě nechtěly smířit s nocí a šimraly nebesa na patách.
„Máš pravdu, sestřičko!“ řekla Brusinka a celá zrůžověla, její šaty a vlasy se barvily s náladou podobně jako ty Borůvčiny, jen v odstínech zrajících brusinek.
„Máš pravdu, sestřičko!“ řekla Brusinka a celá zrůžověla, její šaty a vlasy se barvily s náladou podobně jako ty Borůvčiny, jen v odstínech zrajících brusinek.
Seděla na břehu bystřiny a kopala nožkama do zurčícího proudu s takovou vervou, až drobné kapičky vody zaletěly Borůvce do vlasů. Brusinka touto drobnou rošťárnou chtěla vyvážit to, že právě dala sestře za pravdu. Raději si ji vždy dobírala. Borůvčino filozofování ji většinou nudilo, a když jí vyvedla nějakou drobnou rošťárnu, Borůvku nějaké hlubokomyslné mudrování hned přešlo. Dnes ale musela uznat, že to tatínek přehnal.
„Co děláš Brusísi!! Podívej, jak si mě zmáčela, dávej trochu pozor, teď abych se šla zas sušit na paseku mezi vyhřívající se háďata!“ hartusila Borůvka a vytřepávala si ledové vodní kapičky z vlasů. Jak třepotala hlavou, myšlenky se jí překvapivě opět vrátily k její starší sestře Marahwě.
„Nejvíc mě mrzí, jak táta říkal, že Marahwě a Manovi vezme výměnou za své požehnání jejich sňatku to, o čem ještě nevědí,“ mumlala spíš k sobě Borůvka.
„Co děláš Brusísi!! Podívej, jak si mě zmáčela, dávej trochu pozor, teď abych se šla zas sušit na paseku mezi vyhřívající se háďata!“ hartusila Borůvka a vytřepávala si ledové vodní kapičky z vlasů. Jak třepotala hlavou, myšlenky se jí překvapivě opět vrátily k její starší sestře Marahwě.
„Nejvíc mě mrzí, jak táta říkal, že Marahwě a Manovi vezme výměnou za své požehnání jejich sňatku to, o čem ještě nevědí,“ mumlala spíš k sobě Borůvka.
„Děťátko by mělo zůstávat s maminkou, dokud není velké a samostatné,“ řekla a vyklepala z vlasů další vodní perličky.
„To, co po nich Otec Perun chce, je úplně nelidské, ale jak taky můžeme po tátovi chtít, aby se choval lidsky, když je bůh,“ řekla Borůvka smutně.
Brusinka vykulila oči a přestala máchat nohama ve vodě: „A jaké dítě jim chce sebrat? Co to mumláš Borů? Počkej…to je ta věc, o které ještě nevědí? Marahwa čeká miminko? A jak to víš ty?“, vychrlila Brusinka na svou sestru otázky tak rychle jako když straka hlásí světu, že našla blýskavý křemen.
„Sebrat jí ho nechce, alespoň ne hned“, snažila se Brusinka vyděšenou Borůvku uklidnit, jen kdyby se s jeho tátou Manem něco stalo. Sestřičky se na sebe podívaly a hned jim bylo jasné, na co ta druhá myslí. Borůvka řekla nahlas to, co obě věděly: Man je člověk a jeho cesta tady na světě je konečná. Otázka tedy není, zda se něco stane, ale jen kdy se to stane.“
Najednou jako by celý les ztichl.
Těžké ticho šepotem zahnala Brusinka: “A jak víš, že Marahwa čeká dítě?“
Borůvka jen pokrčila rameny: „Čeká chlapečka. Umím si povídat s dušičkami nenarozených, vždyť to víš, někdy už si se Stamíkem povídám celé hodiny, je s ním legrace, být teta je moc fajn a teď když je v bříšku tak mu můžu říkat všechno, všemu rozumí. Tělíčko už mu roste tady na Zemi, ale dušička je ještě ve vesmíru taková až božsky vševědoucí - vidí, co bylo a co bude a až se narodí všechno zapomene, ale v jednom šuplíčku duše si to bude pamatovat a hned mě bude mít rád, jen si nebude pamatovat proč.“
Brusinka se usmívala a v očích jí bylo vidět, jak by také chtěla, aby ji měl její synovec rád, Borůvka si toho všimla a hned rychle dodala: „Neboj vyprávím mu o tobě, už jsi taky v miminkovské dušičce zapsaná. Vyprávím mu i o našem tátovi, aby chápal, že děda Perun není tak zlý, jen má moc starostí a vidí, co tady v hoře jednou člověk bude tropit, jak zle a neuctivě se v horách bude chovat a Man je člověk, jeden z těch, kteří tady budou hlavně bořit, než pochopí, že mají taky tvořit a než tvořit začnou, uplyne spoustu let.
Zkusím tátu obměkčit, zamyslela se Borůvka, půjdu mu zas namasírovat záda a promluvím mu do duše, aby o Stamíka pečoval jako o svého nástupce. Až si ho vezme k sobě, udělá totiž z poloboha zase boha a bude mu muset svěřit starost o část matky Země, to je prastarý zákon. Stamík to tu bude milovat stejně jako my a Marahwa. Nejlepší by bylo, kdyby se staral tady o Sněžník. My dvě ho naučíme povídat si s ptáky a květinami hned, jakmile se narodí. Ať ví, co potřebuje hora zjara, v létě, na podzim i v zimě.
„Jo, jo, jo!“ rozjařila se Brusinka. „A naučím ho tancovat nejtajnější vílí tanec, víš ten, který probouzí k životu skřítky a nutí slavíka zpívat po půlnoci – ten, po kterém zlátne vřes.“
To už se sestry držely za ruce a točily se dokola, až jim z věnečků na hlavách odlétaly drobné kvítky borůvek a brusinek, a kam dopadly, vzrostlo další borůvčí a brusnice.
Brusinka vykulila oči a přestala máchat nohama ve vodě: „A jaké dítě jim chce sebrat? Co to mumláš Borů? Počkej…to je ta věc, o které ještě nevědí? Marahwa čeká miminko? A jak to víš ty?“, vychrlila Brusinka na svou sestru otázky tak rychle jako když straka hlásí světu, že našla blýskavý křemen.
„Sebrat jí ho nechce, alespoň ne hned“, snažila se Brusinka vyděšenou Borůvku uklidnit, jen kdyby se s jeho tátou Manem něco stalo. Sestřičky se na sebe podívaly a hned jim bylo jasné, na co ta druhá myslí. Borůvka řekla nahlas to, co obě věděly: Man je člověk a jeho cesta tady na světě je konečná. Otázka tedy není, zda se něco stane, ale jen kdy se to stane.“
Najednou jako by celý les ztichl.
Těžké ticho šepotem zahnala Brusinka: “A jak víš, že Marahwa čeká dítě?“
Borůvka jen pokrčila rameny: „Čeká chlapečka. Umím si povídat s dušičkami nenarozených, vždyť to víš, někdy už si se Stamíkem povídám celé hodiny, je s ním legrace, být teta je moc fajn a teď když je v bříšku tak mu můžu říkat všechno, všemu rozumí. Tělíčko už mu roste tady na Zemi, ale dušička je ještě ve vesmíru taková až božsky vševědoucí - vidí, co bylo a co bude a až se narodí všechno zapomene, ale v jednom šuplíčku duše si to bude pamatovat a hned mě bude mít rád, jen si nebude pamatovat proč.“
Brusinka se usmívala a v očích jí bylo vidět, jak by také chtěla, aby ji měl její synovec rád, Borůvka si toho všimla a hned rychle dodala: „Neboj vyprávím mu o tobě, už jsi taky v miminkovské dušičce zapsaná. Vyprávím mu i o našem tátovi, aby chápal, že děda Perun není tak zlý, jen má moc starostí a vidí, co tady v hoře jednou člověk bude tropit, jak zle a neuctivě se v horách bude chovat a Man je člověk, jeden z těch, kteří tady budou hlavně bořit, než pochopí, že mají taky tvořit a než tvořit začnou, uplyne spoustu let.
Zkusím tátu obměkčit, zamyslela se Borůvka, půjdu mu zas namasírovat záda a promluvím mu do duše, aby o Stamíka pečoval jako o svého nástupce. Až si ho vezme k sobě, udělá totiž z poloboha zase boha a bude mu muset svěřit starost o část matky Země, to je prastarý zákon. Stamík to tu bude milovat stejně jako my a Marahwa. Nejlepší by bylo, kdyby se staral tady o Sněžník. My dvě ho naučíme povídat si s ptáky a květinami hned, jakmile se narodí. Ať ví, co potřebuje hora zjara, v létě, na podzim i v zimě.
„Jo, jo, jo!“ rozjařila se Brusinka. „A naučím ho tancovat nejtajnější vílí tanec, víš ten, který probouzí k životu skřítky a nutí slavíka zpívat po půlnoci – ten, po kterém zlátne vřes.“
To už se sestry držely za ruce a točily se dokola, až jim z věnečků na hlavách odlétaly drobné kvítky borůvek a brusinek, a kam dopadly, vzrostlo další borůvčí a brusnice.
