Milena Jesenská
„Neboj, Roberte, já nechrápu,“ pokusil se Václav Sladký o vtip. Robert Šafařík se rozčilenou, leč bezchybnou němčinou stále ještě dohadoval s recepční mnichovského hotelu Regina. Předpokládal, že společný pokoj s kolegou Sladkým je nedorozuměním a školáckou chybou diplomatického protokolu. V hloubi duše však věděl, že tomu tak není. Něco bylo strašně špatně. Letadlo československých aerolinií typu Douglas s nimi vzlétlo z Ruzyně přesně ve tři. Dál už podle plánu nešlo nic. Na letišti na ně nečekal nikdo ani z anglické, ani z francouzské delegace, jen německá policie a nepřátelsky naladěný dav, který skandoval: „Die Tschechen kommen!“ Do hotelu je dovezli nikoliv diplomatickými vozy, ale policejními antony. Jeden příslušník Gestapa ještě pořád stál za nimi a nezúčastněně si prohlížel špínu za nehty. Když Robert Šafařík podepisoval hotelový formulář, znatelně se mu klepala ruka. Všimla si toho i recepční, mladá zrzka s pomněnkovýma očima, a skoro lítostivě se na něj usmála. Václav Sladký mu položil na rameno ruku, ale to ničemu nepomohlo, protože Václavova ruka se třásla stejně jako jeho. Příslušník Gestapa, který se ani nenamáhal představit se, jim pokynul směrem k pokoji. „Kdy začnou jednání?“ zeptal se Robert hlasem, který měl znít rozhodně. „Všechno se včas dozvíte,“ odpověděl gestapák úsečně.
V pokoji otevřel Václav okno dokořán. Byl konec září a ve vzduchu byl cítit sychravý a bezútěšný podzim. „Nemůžu dýchat,“ řekl omluvně a povolil si vázanku. Robert neodpověděl, vyzul si boty a lehl si na postel s květovaným přehozem. Václav nervózně přecházel od okna ke dveřím a díval se na hodinky. Před dveřmi byly slyšet hlasy a občasné kroky. „Hlídají nás tu,“ řekl. Robert opět neodpověděl, otočil se na bok a několikrát si promnul oči. Když se začalo stmívat, bylo jim oběma jasné, že jednání probíhají bez nich. Václav to tentokrát nevyslovil nahlas a Robert mu za to byl vděčný. Nemluvili, nebylo co říct. Situace byla beznadějná. Jakákoliv slova falešné útěchy nebo naděje by situaci jen zhoršila. Robert se šel do koupelny napít vody z kohoutku. Nechtěl vyjít na chodbu a požádat o minerálku nebo kávu. Jen by tím oficiálně uznal, že jsou oba vězni a že o svém stavu dobře ví. Když se z koupelny vrátil do pokoje, stála na konferenčním stolku kapesní šachovnice. Podruhé byl Václavovi vděčný. Hráli beze slov čtyři partie. Na věži kostela svatého Maximiliána odbila půlnoc.
O půl druhé v noci zabušil gestapák na dveře jejich pokoje a odvedl je do hotelového konferenčního salónku. Ukázali jim mapu okleštěného Československa. Řekli jim, že pokud na dohodu velmocí nepřistoupí, zůstanou proti Německu v celé Evropě sami. Budou to oni, Čechoslováci, kdo budou považováni za původce světové války. Britský ministerský předseda Chambermaid bezostyšně zíval. Francouz Saladier se potil a cítil potřebu se omlouvat: „Vy, pánové, nevíte, jaké to je s Histerem jednat!“ Robert chtěl uštěpačně podotknout, že to tedy opravdu neví, protože je k jednání ani nepustili, ale bylo mu Saladiera skoro líto. „Nutíte nás vybrat si mezi vraždou a sebevraždou!“ vykřikl Václav. „Odpusťte, pánové, ale v této situaci na výběr nemáte,“ najednou se Saladier proměnil z unaveného mužíčka zase v arogantního státníka. Václav se snažil usmlouvat nepatrné ústupky nad mapou, Chambermaid v křesle už chrápal. Robert vyšel na chodbu. Gestapák v křesle pokuřoval a změřil si ho zkoumavým pohledem. „Je to hotovo, skončeno,“ řekl mu Robert a zamířil nahoru do patra k pokoji. Gestapák vstal a chtěl ho následovat. „To už je zbytečné,“ mávl Robert rukou a gestapák se váhavě zase posadil do křesla.
Robert za sebou hlasitě zabouchnul dveře pokoje. Zůstal stát za dveřmi a poslouchal. Úplné ticho, jen sloupové hodiny na chodbě odtikávaly první den, v němž Československo v hranicích z roku 1918 přestalo existovat. Znovu otevřel dveře, tentokrát velmi potichu. Sešel dolů k recepci, aniž by si ho někdo všimnul. Zrzatá recepční si mnula ospalky v koutcích pomněnkových očí. „Slečno, potřeboval bych si zavolat.“ „Já mám ale přísný zákaz spojit Vás s Prahou.“ „Já vím, ale já nebudu volat do Prahy, ale domů na Moravu. Manželka má dnes narozeniny. Soukromý hovor.“ Zrzka chvíli váhala, ale nakonec vytočila spojovatelnu a řekla číslo, které jí Robert napsal na kousek na papíru. Chvíli to v telefonu praskalo a chrchlalo, ale nakonec se na druhém konci ozvalo jemné ženské rozespalé „Haló“. „Moc mě to mrzí, labutěnko moje, ale jednání se protáhla. Ano, budeme muset tu oslavu udělat znovu. Ano, moc mě mrzí, že strýček přijel jen kvůli tomu a už zítra musí pryč, ale to se nedá nic dělat, budeme to muset oslavit bez něj. To víš, služba je služba. A ohňostroj bude!“ Na rameno mu dopadla ruka, těžká tlapa, která se neklepala a nepotila jako ta Václavova, a v pomněnkových očích recepční se objevil úlek. „Was ist denn los?“ gestapák mu vytrhl sluchátko z ruky. Na druhém konci mluvil pořád ten měkký jemný hlas nesrozumitelnou slovanskou hatmatilkou: „Roberte, medvídku, jsi v pořádku, co se děje?“ Pak už jenom neosobní pípání.
Sekretářka armádního generála Bruncvíka Kočího, hlavního velitele československé branné moci, opatrně položila telefonní sluchátko a otřela si pot z čela. „S tím medvídkem to už bylo asi moc, pane generále?“ Bruncvík ještě pořád svíral sluchátko svého telefonu, ze kterého její a Šafaříkův rozhovor odposlouchával. „Zavolejte mi šoféra, hned! Musím do Prahy na Hrad!“ Vtom se telefon rozdrnčel znovu. „Ano, jistě, pan generál dorazí za panem prezidentem co nejrychleji! Jak jste to věděl?“ otočila se sekretářka na generála, ale po něm zbyla v místnosti už jen prázdná kancelářská kožená židle, která se němě točila na místě.
Když se za odjíždějícím Bruncvíkovým vozem zavírala vrata račického zámku, připadal si jako v pohádce. Zámek bíle svítil do temných lesů Drahanské vrchoviny. Ale obklopovala jej maskovaná palebná stanoviště a hnízda protiletadlových kulometů a okolní lesy byly vyznačeny v říšských plánech leteckého bombardování jako cíl číslo jedna. Generál si na hrudi slavnostní uniformy upravoval svá vyznamenání. Auto zadrncalo a legionářský Řád za vynikající službu a věrnost spadnul na podlahu pod sedadlo. Generál ho chvíli marně hledal, pak to vzdal. Opřel si rozpálené čelo o sklo, pozoroval měsíc a někde kolem Jihlavy usnul.
Když dojeli do Prahy, vycházelo nad Vltavou slunce. Prezident Evald Rezeš je přijal ve své pracovně v Oranžerii. Byli tu už všichni členové Rady obrany národa. Deklarovali svou ochotu bránit se, vypočítávali stav munice a pevnostních obranných linií na hranicích, odhadovali, jak dlouho bude muset Československo odolávat, než se k němu zbytek Evropy přidá. Prezident Rezeš vypadal jako robot, ze kterého vypadlo několik důležitých součástek. Přerušil je: „Děkuji Vám, pánové, národ si toho velmi cení. Ale já nepovedu své lidi na jatka.“ Všichni čekali, co Bruncvík jako hlavní velitel branné moci odpoví. Rozhlédl se po ostatních. Několik generálů neznatelně pokývlo, jeden sledoval špičky svých nablýskaných holínek a jeden koukal z okna do hradních zahrad, jako by se ho to netýkalo. Služba je služba. Armádní generál Bruncvík Kočí navyklým pohybem vytáhl služební pistoli z pouzdra a jednou dobře mířenou ranou střelil prezidenta Evalda Rezeše přímo do čela.
Cvičení: Jen ty můžeš změnit svět
Typ cvičení: Tvorba světa a reálií
Proč: Občas začnete psát na základě náhlé myšlenky a než se nadějete, máte hotovo. Jednoduchý nápad může vystačit na mikropovídku nebo zamyšlení, jakmile ale tvoříte příběh v rozsahu novely a dál, už vám snadno dojde dech a zjistíte, že potřebujete propracovanější strategii než “prostě je to tak, se s tím smiř”.
Váš svět by měl být funkční a smysluplný a nezáleží na žánru, který tvoříte.
Příprava: Zamyslete se nad tím, co považujete za jeden skutečně zásadní objev lidstva. Můžete jít hluboko do minulosti nebo třeba jen pár let zpátky. Jeden vidí jako nejdůležitější oheň, druhý elektřinu, někdo objevení Ameriky, další Facebook. Důležité je, aby to bylo něco, co skutečně cítíte jako nezbytné, potřebné a důležité nejen pro vás, ale pro lidskou rasu jako celek.
Cvičení spočívá v tom, že si o tomto objevu nebo vynálezu zjistíte vše dostupné – kdy k němu došlo, jak změnil svět, kdo je za něj zodpovědný a především, jaké další pokroky jsou na něj navázány. A pak ho vymažete z historie.
Jak na to: Připravte si krátký příběh nebo výchozí situaci pro příběh z alternativní současnosti, ze světa, který onen zásadní objev lidstva nikdy nespatřil. Promyslete si všechny klíčové aspekty toho, kdo bude váš hrdina, jak bude vypadat jeho okolí, každodenní činnosti a povinnosti. Cílem není vysvětlit všechno a obsáhnout v příběhu třeba 600 let dějin, ale spíše se zamyslet nad tím, jaké byly klíčové milníky vaší alternativní historie.
Co se naučíte: Základem tohoto cvičení je nejen pokládat si otázku “co by, kdyby”, ale především na ni poskytovat aktivní odpovědi. Neotřelé nápady jsou důležité, ale je nutné je umět ukočírovat a ukotvit v realitě příběhu tak, aby fungovaly. Zkuste si tedy sednout a třeba týden skutečně rozmýšlet nad tím, co by kdyby…
Co se stalo, jaké dominantní objevy následovaly ten, který jste eliminovali, jak ovlivnily vývoj lidstva? Dokázali jsme přežít i bez schopnosti rozdělat oheň a uctíváme jej dodnes jako božstvo? Dostali jsme se do stejného bodu historie, jen s pomocí páry namísto elektřiny? Je svět stále neprozkoumaným místem, kde se dají objevovat nové možnosti, když Kolumbus neobjevil Ameriku? Posíláme si e-maily o tom, že se americkým prezidentem nestal Donald Trump, když neexistuje Facebook?
Rozepište si reálie co nejpodrobněji a zkuste přijít s verzí současnosti, která by skutečně mohla odrážet svět bez zvoleného klíčového objevu. Procvičíte si rešerše, budete muset něco načíst a na základě toho pak vytvořit iluzi současnosti. Nebraňte se zajímavým a šíleným nápadům!
Varianta: Těch variant na “co by kdyby” situace je celá řada, kromě slavného objevu můžete zkusit vymazat historickou událost (bitva u Stalingradu, smrt Ludvíka Jagellonského u Moháče…), osobnost (Napoleon, Leonardo da Vinci…) nebo třeba kontinent (jak by vypadal svět, kdyby v něm nebyla Evropa…).
